Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kde se na mapách vzaly smrtící čáry a jak je vymazat

Kniha Violent Borders nabízí čtivé dějiny státní suverenity a kontroly hranic, ale jen nepromyšlený a málo realistický návrh celosvětového Schengenu.

Reece Jones, profesor geografie z University of Hawaii in Manoa, procestoval okraje Evropy, okolí plotu mezi Spojenými státy a Mexikem nebo Izrael a Palestinu a vrátil se se spoustou takových pro leckoho překvapivých zjištění. „I když si akademici a komentátoři notují, že globalizace podrývá význam států, globální rozsah násilí na jejich hranicích je dokladem toho, že právě státy zůstávají dominantní politickou silou,“ píše v knize Violent Borders: Refugees and the Right to Move (Násilí na hranicích. Uprchlíci a právo na pohyb).

Reece Jones: Violent Borders: Refugees and the Right to Move – vyšlo v nakladatelství Verso Books v říjnu 2016. 224 stran, 24 dolarů (verze pro Kindle)

Pohraničník a jeho rod

I když historické pasáže zabírají jen menší část z nevelkého 224stránkového rozsahu, jsou hlavním důvodem, proč se do Violent Borders začíst. Jones ve svých stručných dějinách státních hranic připomíná, že jsou v dnešní podobě novějším vynálezem než třeba palné zbraně: „Když v roce 1618 zazněly první výstřely války, která později vešla do dějin jako třicetiletá, území evropských států a monarchií nebyla ohraničena pevnými čarami zanesenými do map. V dnešním Německu, Rakousku i Česku se tucty malých a středně velkých městských států těšily různé míře kontroly nad svou půdou. Většina z nich byla podřízená Svaté říši římské, ale rozhodování o všedních záležitostech obvykle zůstávalo v rukou místních panovníků.“

Maturanti z dějepisu nebo zeměpisu si asi pamatují, že třicetiletou válku ukončil v roce 1648 vestfálský mír, který zavedl tehdy revoluční princip státní svrchovanosti. Méně známé už budou další kroky vedoucí k rozparcelování světa: ohrazování pozemků v Anglii na začátku 17. století, vytváření umělých hranic mezi africkými a blízkovýchodními koloniemi na přelomu 19. a 20. století, postupné zavádění cestovních dokumentů a celních kontrol během celého novověku, založení Frontexu v roce 2004 nebo postupné zmenšování plochy mezinárodních vod na úkor moří pod kontrolou jednotlivých států; na konci druhé světové války byl poměr 95 : 5 procentům, dnes 55 : 45.

Trend je podle Jonese zřejmý na moři i na souši: stále větší část povrchu planety je podřízena kontrole svrchovaných států, které neustále přicházejí s novými způsoby, jak ohlídat své hranice. Politická rozhodnutí, která k tomu vedla a vedou, přitom byla a jsou depolitizovaná. Jako by hranice neměly alternativu, jako by byly přirozeným, věčným a jediným rozumným uspořádáním věcí.

Další hraniční čtení

Liessmann si jako jeden z mála všímá paradoxu ukrytého přímo v DNA Evropské unie: že žije velkou měrou z patosu padajících hranic, zároveň se však postupně ozřejmuje, že má budoucnost jen tehdy, když si hranice vytyčí.

Konrad Liessmann: Chvála hranic

Víc otázek než odpovědí

Jones dobře ukazuje, že jsou hranice umělý konstrukt, který si po celém světě každoročně bere tisíce přímých obětí. Problém Violent Borders začíná v okamžiku, kdy autor od předkládání faktů přechází k manifestu za zcela volný pohyb osob mezi státy a celosvětovou ochranu pracujících i přírody (bídné pracovní podmínky a přírodní katastrofy totiž patří k hlavním příčinám migrace).

I když patřím k takzvaným vítačům a jsem pro to, aby Evropa a Česko přijímaly uprchlíky ve větším počtu než dnes, Jones má na mě fantazii přece jen příliš velkou – anebo naopak příliš malou. V jeho požadavcích totiž zejí dráždivé mezery, které zaplňuje buď bezdůvodným optimismem, nebo vůbec ničím

Píše například: „Dobrá zpráva je, že tak jako migrace nezvyšuje nezaměstnanost, studie prokázaly, že na ni nemá žádný rozeznatelný vliv ani minimální mzda.“ Oboje z řady studií skutečně vychází. Jenže jednak ekonomie není fyzika, aby šla redukovat na podobné jednoduché obecně platné zákony, a jednak se tu bavíme o celosvětové revoluci, na kterou se podobná omezená zjištění nedají vztáhnout.

Podobné je to s uklidňováním, že po vstupu východoevropských zemí do Evropské unie nezaplavili jejich obyvatelé země západoevropské. Za prvé, rozdíl životních úrovní v obou částech Evropy nebyl v roce 2004 tak dramatický, jako je dnes třeba mezi západní Evropou a severní Afrikou. Za druhé, například lotyšská populace poklesla i díky otevření hranic o 13 % za jedinou dekádu, se spoustou negativních důsledků pro Lotyšsko. Za třetí, i těch několik málo polských instalatérů a rumunských žebráků stačilo k tomu, aby těsná většina Britů hlasovala pro opuštění Unie.

Nejdůležitější je podle mě druhá připomínka. Ano, zcela volný pohyb osob mezi státy by mohl výrazně zlepšit životní vyhlídky mladých nezakotvených ambiciózních lidí s dostatkem peněz na cestu z Lagosu do Londýna, z Kábulu do Berlína, Dháky do San Franciska. Zároveň by taky mohl urychlit odliv talentů z míst, která mají „lidského kapitálu“ už tak zoufale málo, a napomoci ke zvětšování rozdílů mezi nejchudšími a nejbohatšími místy planety.

Violent Borders tedy končí paradoxním manifestem: Reece Jones touží zkrotit globální kapitalismus, který je podle něj bezohledný k osudu jednotlivých komunit – a navrhuje to udělat způsobem, který by tenhle systém ještě víc naboostoval. To už je, myslím, trochu za hranicí.


Úvodní pohraničníci a pes: Profimedia
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Daniel | 26. 1. 2017 15:19

Kdyby nebylo socialistického státu, nebylo by potřeba ani hranic. Každopádně ne kvůli migrantům.
Zprivatizujte migraci a migrace jako problém zmizí.
Kolik ze současných migrantů by se chtělo přestěhovat do Německa, pokud by mu tam stát za peníze daňových poplatníků neposkytl sociální dávky, bydlení, rekvalifikační a jazykové kurzy?
Kdyby vítači jako Kašpárek museli poskytnout migrantům vlastní soukromé pozemky a nemovitosti, pokud by je museli živit ze svého a nestrkali ruce do kapes jiným lidem, fenomén vítačství by zmizel jako pára nad hrncem.
Pokud by firmy musely svým novým zaměstnancům-migrantům zaplatit relokaci, zaškolení, ubytování a náborový příspěvek do začátku, místo aby to požadovaly uhradit od daňových poplatníků a ještě čerpaly dotaci na pracovní místo, okamžitě by se zjistilo, že vlastně pracovní síly ze zahraničí nepotřebují a nevyplatí se jim.
Migrace by dávala smysl jen tam, kde je ladem volná půda, nebo kde je soukromá nedotovaná poptávka po jejich pracovní síle.

+34
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK