Žijeme šedesátá léta naruby

Dlouhé vlasy, volná láska, LSD. Kdo aspoň občas kouká na televizi, ví, jak takzvané květinové děti šedesátých let vypadaly, jak se chovaly, na čem frčely. Ale o co přesně jim vlastně šlo? – To už je náročnější otázka, na kterou nestačí znát Vlasy a Forresta Gumpa. O odpověď se jako jeden z prvních pokusil americký historik Theodore Roszak v knize Zrod kontrakultury: Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici, která v originále vyšla tři týdny po hudebním festivalu ve Woodstocku v roce 1969. V českém překladu jsme se jí dočkali loni, pět let po Roszakově smrti. Stojí za přečtení jednak jako klíč k šedesátým letům – ale i kvůli řadě nečekaných můstků k současnosti.

Theodore Roszak: Zrod kontrakultury – Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici – vyšlo v nakladatelství Malvern v roce 2016 v překladu Pavla Černovského. 324 stran, 340 korun. Autor recenze dostal od nakladatele bezplatný recenzní výtisk.

Kapitalisti, nebo komunisti, všechno stejní technokrati

Různá protestní hnutí mladých lidí ve Spojených státech i v Evropě ztělesňovala podle Roszaka především „Velké odmítnutí“ technokracie, tedy modelu, „ve kterém průmyslová společnost dosahuje vrcholu organizační integrovanosti. Jde o ten ideál, kteří mají lidé obvykle na mysli, když mluví o modernizaci, aktualizaci, racionalizaci a plánovaní. Tím, že se technokracie opírá o nezpochybnitelné imperativy, jakými jsou požadavek větší efektivity, lepšího zabezpečení, lepší koordinace lidí a zdrojů ve velkých měřítcích [sic], vždy vyšších úrovní blahobytu a čím dál působivějších manifestací kolektivní lidské sily, dokáže úspěšně látat různé trhliny a mezery, které zejí v industriální společnosti.“

Jinými slovy šlo o Velké odmítnutí důležitých páprdů v oblecích a jejich „rozumných řešení“:

„Technokracie je tedy režimem expertů – nebo těch, kdo mají možnost experty zaměstnat. Ke klíčovým institucím technokracie tím pádem patří think-tanky, rezervoáry mozků zajišťující brainstormingový průmysl v hodnotě miliard dolarů, jehož cílem je předvídat a integrovat do sociálního plánování jednoduše všechno, co je v dohledu. Výsledkem je, že dřív, než se o nových trendech dozví veřejnost, technokracie už z nich dávno vytěžila maximum a naplánovala, jestli je přijme, či zamítne, podpoří, nebo zneváží.“

Ale nemyslete si, že technokracie rovná se kapitalismus. Ostatně východní blok byl ovládaný technokraty docela stejně jako Spojené státy. Technokracie je podle Roszaka „spíš produktem vyspělého a zrychlujícího se industrialismu. Klidně bychom mohli odstranit touhu po zisku a technokracie by přesto fungovala dál. Klíčový problém, s nímž se musíme vypořádat, je otcovská a povýšená pozice expertizy, kterou zaujala v socioekonomickém systému organizovaném tak, že je na expertize závislý.“

Odpor je zbytečný, rebelové skončí natištění na trička

Roszak se následně – připomeňme, že uprostřed roku 1969 – zamýšlí nad tím, jaké mají protestní hnutí ve svém boji proti technokracií vyhlídky. Některé z jeho předpovědí vyšly výborně. Správně varoval, že technokracie zvládne integrovat do svého soukolí i něco původně tak podvratného, jako byly nelegální drogy. Postupující legalizace rekreačního využití marihuany a narůstající obliba mikrodávkování halucinogenů v korporátech mu dávají za pravdu. Stejně tak se technokracie skamarádila s bojem za sociální spravedlnost: viz třeba komercionalizaci pochodů hrdosti.

Technokracie toho ale nakonec do sebe dokázala vsáknout ještě víc, než Roszak čekal. V „technokratické společnosti panuje permisivita; ale platí jenom pro frajery a boháče,“ psal o erotice ve filmech a časopisech, podle kterých se sice lidé mohli chovat promiskuitně, ovšem jen pokud patřili ke společenské smetánce. Za půl století se ale v západním světě stal z pornografie mainstream, a to včetně amatérské a pseudoamatérské produkce. Tinder tu není jen pro playboye s jachtami, ale pro široké chudé studentstvo. Erotika i promiskuita zlidověly.

Také Roszakova předpověď, že se myšlenky beatniků rozvinou v životní styl milionů vysokoškoláků někdy okolo roku 1984, s odstupem dekád jen dokládá prohru protestních hnutí. Právě v roce 1984 totiž společnost Apple přestavila počítač Macintosh a v reklamách na svoje produkty začala estetizovat kontrakulturní Velké odmítnutí – čímž subverzi „těch, co vidí věci jinak a nemají rádi pravidla,“ zapřáhla do technokratického chomoutu.

Make love great again

Téměř půl století po svém prvním vydání nabízí Zrod kontrakultury víc než jen obraz dávno minulé doby. Okraje stránek se mi při čtení plnily paralelami k současnosti. V roce 2016 jsme totiž mohli pozorovat nové Velké odmítnutí technokracie: brexit a Donald Trump jsou jeho nejvýmluvnější projevy. Artikulovaný odpor řady jejich zastánců vůči „rozumným“ kandidátům a politikám, k „objektivnímu“ vidění světa, k „držení se faktů“ a vědeckým metodám poznání, k expertům a k think-tankům jde popsat podobnými slovy, jakými Roszak vylíčil myšlenkový svět hippies.

Zdá se, že zažíváme šedesátá léta naruby: technokraté (nebo též „extremisté středu“) se opět musí třást před opozicí, kterou nedovedou napasovat do svých myšlenkových vzorců a přesvědčit ji svými racionálními (a pseudoracionálními) argumenty. Tentokrát to ale není hnutí emancipační, nýbrž reakcionářské, konzervativní a nativistické. A aby byl obrat úplný, technokracie podle průzkumů nesklízí hněv té nejmladší generace, ale spíš lidí středního a vyššího věku. Je Dominik Duka nový Martin Luther King, Stanislav Křeček nový Malcolm X a Tomáš Ortel nová Joan Baez? Ať mi někdo z vás na to odpoví.