2036: Bulšitová odysea

Je těžké cokoliv předpovídat – zvlášť, pokud se to má stát v budoucnosti, poznamenal kdysi dánský politik Karl Kristian Steincke a měl pravdu. Smyslem literárního žánru „moudří a vzdělaní lidé píšou o světě zítřka“ proto není zjevit nevyhnutelnou budoucnost, ale upozornit na málo známá fakta a souvislosti, pomoct čtenářům jasně přemýšlet nad příležitostmi a hrozbami, a v důsledku změnit budoucnost k lepšímu.

Jak by ten žánr měl správně vypadat, to lze zjistit třeba z některých knižně vydaných anket magazínu Edge.org, jako je What Should We Be Worried About?. Globální intelektuální celebrity se ve svých odpovědích nevykecávají, věnují se vždy jediné myšlence a jsou při tom skoro pokaždé věcné. Knihy jsou seskládané pestře: lidé z různých oborů a kultur si v nich jdou nezřídka navzájem po krku.

Jak by ten žánr vypadat neměl, to můžeme vidět v knize 2036: Jak budeme žít za 20 let?, pod kterou je podepsaný „Tomáš Sedláček a hosté“ a kterou si ke svým dvacátým narozeninám nadělil mobilní operátor T-Mobile.

Tomáš Sedláček a hosté: 2036: Jak budeme žít za 20 let? – vyšlo v Nakladatelství 65. pole v září 2016, 236 stran

Lidi jsou rozmazlení a řemeslo má zlaté dno

Krátce po křtu se na iniciátory knihy sesypaly stížnosti, že mezi dvaceti vybranými známými tvářemi lze najít jenom dvě ženy, z toho jedna píše o vaření. Ke kritice se přidávám i já: sborník sepsaný v drtivé převaze muži 35+ nenabízí velkou pestrost myšlenek a perspektiv, spíš různé podoby frflání „líp už bylo“. Ano, i tady vládne Cílkova legie, jen tentokrát bez Václava Cílka samotného.

Jediný pokrok, který je přijatelný, je ten technologický. Když se mění společnost, je to zákonitě k horšímu. – Nejpatrnější je tenhle pohled na svět v příspěvku průmyslníka Zbyňka Frolíka, který vzpomíná na idylická 90. léta, kdy „vše včetně chytré a ochotné pracovní síly bylo levné“. Všechno, kromě počítačů, automobilů, letenek, prostředků dálkové komunikace a dalších drobností, které firmy vlastně skoro nepotřebují. A v takovém osmnáctém století byla pracovní síla nevolníků úplně zadarmo, to se, panečku, muselo podnikat.

Ještě než Frolík obligátně předpoví světlou budoucnost tradičním řemeslům, požaluje na Francouze, kteří „vymysleli, že by pracovní týden mohl mít pouze 35 hodin“. Neláteří na to sám: neurochirurg Daniel Hořínek je nešťastný z toho, že „[n]ejen u nás, ale po celé Evropě a již i ve Spojených státech je čas strávený v práci přísně regulován a ti z mladších kolegů, kteří se snaží těmto pseudovýdobytkům vzdorovat, jsou v pozici jakýchsi záškodníků“.

Takže zatímco už i takový Wall Street Journal nebo The Economist bez úšklebků hloubají nad tím, jestli bychom si díky trvale vzrůstající efektivitě práce mohli dovolit nepodmíněný příjem nebo kratší pracovní týden, čeští vizionáři se chtějí k lepší budoucnosti prodřít rušením sociálních „pseudovýdobytků“ z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Hodně štěstí.

Vítejte v Sedláčkově: Internet bez nenávisti, ekonomika bez práce, materiálu a energie

Svůj vlastní žánr si ve dvou nadstandardně dlouhých příspěvcích jede garant projektu Tomáš Sedláček. S pomocí neodmyslitelných odkazů do kánonu povinné četby pro gymnázia (otevírá kombem George Orwella a Platóna, následuje Bible a Klub rváčů) popisuje pohádkový svět vzdáleně podobný realitě.

„Internet nikdo nevlastní,“ odhaluje Sedláček například. Ano, internet nikdo nevlastní, tak jako asi nikdo nevlastní železnici nebo vodovodní síť. „Na internetu, který vzniká spontánně, si lidé pomáhají se vším možným (naleznete zde rady téměř na vše a ještě víc) a drtivá většina ‚služeb‘ internetu je zadarmo,“ pokračuje. I to je pravda, vždyť Radku Bangovi nebo brněnské aktivistce, která na svém Facebooku poptávala ubytování pro mladého Afghánce, internet v minulých dnech zcela zdarma poradil, aby nechodili ven, pokud je jim život milý.

„‚Práce‘ se v tom původním, upoceném a fyzickém slova smyslu […] téměř vytratila,“ pokračuje Sedláček ve svém výstupu na Elbrus přehlíživosti. Otroci, kteří těží suroviny pro výrobu jeho iPhonu, si to asi nemyslí, ale copak je Sedláček může vidět, když jsou daleko od Hemingway Baru, a ještě zakutaní pod zemí?

Jaká že tedy bude budoucnost? Méně materiální, hádá. Trend prý můžeme pozorovat už dnes, protože zatímco produkty Microsoftu se prodávaly v krabicích, Google do krabice nezabalíte. Vyhledávací políčko, do kterého Sedláček v pauze mezi kapitolami ťuká „peyotl Smíchov rychle“ se sice do krabice zabalit nedá, funguje ale jenom díky serverům, které se ještě pořád do krabic zabalit dají. A jejichž výroba i provoz si pochopitelně berou svůj díl materiálních zdrojů.

„Lidstvo bude méně vlastnit, majetek bude soukromě-obecný, abstraktnější, vše bude tekutější, méně materiální, vlastnictví bude více sharing, více v cloudu, pojištěnější, globálnější propojenější, včetně emocí a soucitu. Zkrátka, člověk bude duše-vnější [sic!],“ předkládá Sedláček svou finální věštbu. Jednak ta pasáž zní, jako kdyby Tomáš Klus spojil tvůrčí síly s Jaroslavem Duše-kem, jednak (nebo právě proto) odpovídá učebnicové definici bulšitu, stejně jako řada dalších Sedláčkových úvah: nejde tady totiž o to předložit jasné tvrzení, které se dá vyvrátit či potvrdit, ale pomazat papír co nejvíc písmenky a neříct nic konkrétního.

Netřeba (ezo)konzervy vytlačit, ale vyvážit

Má sborník svá světlá místa? Ano, má. Markeťák několika operátorů Martin Jaroš uvede čtenáře do trendů v reklamě, sémiolog Josef Šlerka do vyhlídek médií, ekolog Bedřich Moldan se jako jediný věnuje změnám klimatu, související migraci a boomu obnovitelných zdrojů energie. Nabízejí při tom to, co většina ostatních ne: nové informace.

„Racionálního optimismu“, se kterým se lze setkat například ve stejnojmenné knize Matta Ridleyho, je ale bohužel i tady pomálu, stejně jako ve standardně solidních příspěvcích Jindřicha Šídla a Marka Orko Váchy. Apriorní nedůvěrou k myšlence pokroku trpí i některé příspěvky mladších autorů, kteří apokalyptický konzervativismus Cílkova ražení nepěstují. Petra Pospěchová předvídá, že se i v roce 2036 budou lépe situovaní strávníci přiklánět „ke kvalitě, malým výrobcům, lokální produkci“ a na ty ostatní zbude fastfood a „příští generace Babiců a Hrušků“. Srovnejte to s přehledem nejnovějších inovací v potravinářském průmyslu, který v létě vydal The Economist. Vědci vymýšlejí další a další způsoby, jak co nejhodnotněji nakrmit co největší část populace, takže v budoucnosti dost možná nejvíc poroste spotřeba právě z autorčina dilematu vynechaných potravin, které nejsou farmářské, ale nejsou ani nekvalitní.

2036: Jak budeme žít za 20 let? je v součtu dalším smutným dokladem toho, jak výsadní postavení má v české veřejné debatě sentimentální fotr, který si komicky idealizuje minulost a děsí se budoucnosti. Především možnosti, že by nové generace změnily společenský řád třeba jen z poloviny tak výrazně, jako to udělala jeho vlastní a několik předcházejících.

Takový pohled na svět je samozřejmě naprosto legitimní a v podobných sbírkách názorů by neměl chybět. Neštěstí je teprve to, že téměř kdykoliv je v Česku příležitost diskutovat o tom, jaká bude budoucnost, chybí naopak jakýkoliv zásadně odlišný postoj než konzervatismus, občas důmyslně zamaskovaný ezoterikou. Progresivismus, feminismus, ale i ještě před nedávnem mainstreamový liberalismus se v lepším případě berou jako exotické zpestření, v horším jako projev dekadence a memento pádu Říma. Kuzadu pravá, vpřed ani krok.