Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Ekonomie se dočkala uživatelské příručky

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
8. 12. 2016
 8 535

Ha-Joon Chang nenutí čtenáře zkoumat svět skrze jediné ideologické brýle, jak bývá v úvodech do ekonomie zvykem. Na nos jim postupně nasadí hned devatery. Pravičákům pomůže pochopit levičáky – a naopak.

Ekonomie se dočkala uživatelské příručky

Obyvatelé chudých zemí jsou stejně pracovití jako Evropani nebo Severoameričani. Pořád ještě nežijeme v postindustriální době. Štědrý sociální stát může v občanech podněcovat podnikavost. – To jsou tři z 23 věcí, které vám neřekli o kapitalismu ze stejnojmenné knihy jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa, před dvěma lety vydané i v českém překladu. Největší slabinou téhle provokativní kritiky rozšířených ekonomických polopravd, nepravd a dogmat bylo, že se Chang řadu svých tvrzení neobtěžoval vyfutrovat něčím lepším než sebevědomou rétorikou. Někdo by mohl namítnout, že na ni má coby profesor z Cambridge a spolupracovník Světové banky, Asijské rozvojové banky a několika institucí OSN přece jen jakýsi nárok. Houbelec: smělé ambice knihy zůstaly kvůli ležérní práci se zdroji nenaplněné.

Ha-Joon Chang: Economics: The User’s Guide: A Pelican Introduction – vyšlo v nakladatelství Pelican v roce 2014. 528 stran, 5,49 libry (verze pro Kindle).

Changova novější popularizační práce, Economics: The User’s Guide (Ekonomie: Uživatelská příručka) už touhle vadou netrpí. Odkazy do literatury jsou četné a pestré. Proto, a nejenom proto, poprosím o fanfáry: po dvou a půl letech tu máme střídání na prestižní pozici knihy, kterou doporučuju lidem, co se chtějí „trochu zorientovat v ekonomii“. Tou byla od jara 2014 až dosud The Undercover Economists Strikes Back Tima Harforda.

Co mají obě knihy společného? Snahu srozumitelně vyložit nejrozšířenější makroekonomické teorie. Nedozvíte se z nich tedy moc o hospodaření jednotlivců, rodin a podniků. Harford i Chang se zaměřují na zápolení států, nadnárodních institucí a trhů. Z obou knih se dozvíte, co to jsou externality, past likvidity nebo strukturální nezaměstnanost, jak se počítá hrubý domácí produkt a proč je tahle veličina ošidná, jaké problémy přináší inflace a jaké deflace.

V čem je (nebo aspoň pro někoho může být) lepší The Undercover Economists Strikes Back? Harford se víc soustředí na aktuální témata, jako je vznik a řešení hospodářských krizí; hodně prostoru věnuje konkrétně krizi eurozóny. Taky je jeho kniha krapet čtenářsky přístupnější. Pomáhá si v ní totiž starým učitelským trikem: dialogem s imaginárním prosťáčkem, na jehož zvídavé, často banální otázky odpovídá.

Další čtení

Tim Harford, hvězda popekonomie, začíná knížku frontálním útokem na jednoduché metafory, kterých jsou plné noviny a blogy: „Kdo trvá na tom, že bychom se při péči o dnešní ekonomiku měli držet svého selského rozumu, toho o dnešní ekonomice upřímně moc neví.“

Jak ekonomiku zalít a jak ji zabít

Vítej v králičí noře, Alenko

Kde vede Chang? Předně: je hutnější. Na podobném rozsahu toho vysvětlí víc. Zatímco Harford představuje dva hlavní ekonomické tábory, zjednodušeně fandy neregulovaného trhu a fandy státních zásahů do ekonomiky, Chang srovnává silné a slabé stránky hned devíti ekonomických škol. Čtenáře seznámí s rakušany, behavioralisty, klasiky a neoklasiky, developementalisty, institucionalisty (mezi které bývá sám řazen), keynesiány, marxisty a schumpeteriány. Varuje, že kdo se bude držet učení pouze jedné z těchto škol, ať už je to jakákoliv, toho čeká „tunelové vidění, arogance a možná i mozková smrt“. Doporučuje z nich tedy míchat koktejtly. „Pokud vás zajímá, jak různými způsoby se dá přemýšlet nad jednotlivcem, poručte si neoklasiky, rakušany a behavioralisty. Když chcete zjistit, jak se vyvíjejí technologie a roste produktivita, nechejte si namíchat klasiky, marxisty, developementalisty a schumpeteriány.“

Na rozdíl od Harforda se Chang víc soustředí na historii kapitalismu než na jeho poslední kontroverzní sezóny. Kdo nepotřebuje jít extra do hloubky, tomu bude kapitola věnovaná dějinám stačit jako alternativa k celé nedávno recenzované knize historika Jürgena Kocky. Chang, připomeňme, že Korejec a institucionalista, zdůrazňuje v našich krajích opomíjenou skutečnost, že se kapitalismus v uplynulých stoletích nešířil po světě jako ušlechtilý systém založený na principu volné směny rovných s rovnými, ale jako další zbraň velmocí proti koloniím a chudým zemím. Ty byly, pod pohrůžkami násilím, nuceny přistupovat na otevření vlastních trhů, zatímco Britové nebo Američané si ty své dlouho chránili. „Kolonialismus často obnášel úmyslnou destrukci stávajících produktivních činností v relativně vyspělých regionech.“

A nakonec: Chang zvládá napalovat víc kudrnek na rozoumku, zpochybňovat víc všeobecně rozšířených představ a nabízet víc námětů k přemýšlení. Economics: The User’s Guide skoro na každé stránce ukazuje, jak je králičí nora ekonomie hluboká a tajemná.

Že je Singapur ráj ekonomické svobody? Jak se to vezme: „85 procent trhu s bydlením ovládá státem vlastněná agentura (Výbor pro bytovou výstavbu) a 22 procent národního produktu generují státem vlastněné podniky (mezinárodní průměr je zhruba deset procent).“ Chang správně a bohužel taky neokoukaně připomíná, že to, jak výrazně se různé státy montují lidem do životů, jde srovnávat jen obtížně. „Jižní Korea reguluje zdravotnictví méně než Velká Británie, ale pokud jde o dodávky vody nebo o železniční dopravu, víc prostoru trhu nechává zase Británie.“ Kdyby měli kritici státních zásahů do ekonomiky pravdu, když varují před šikmou plochou nakloněnou k totalitě, na světě bychom podle Changa neviděli tak různorodé směsi tržního hospodářství a centrálního plánování.

Že platí jednoduchá úměra, podle které nejvíc dětí pracuje v těch nejchudších zemích? Ne tak docela: V Burundi chodí do práce dvakrát menší díl dětí než v Peru, které vykazuje třicetkrát vyšší produkt na hlavu. „Dalším příkladem může být Jižní Korea šedesátých let, která tehdy sice byla jednou z nejchudších zemí na světě, ale přesto se jí podařilo zatočit s prací dětí mladších dvanácti let, když zavedla povinnou školní docházku a nemilosrdně vynucovala její dodržování. Jak vidno, chudoba není omluvou pro dětskou práci, ačkoliv může komplikovat a zpomalovat její potírání.“

Na papíře i do čtečky

Ještě párkrát říznout

Neznamená to ovšem, že by Changova kniha byla dokonalá. Nejvíc zamrzel trochu kontraproduktivní spin doleva. Chang sice přímo ve svém srovnání měří všem devíti ekonomickým teoriím stejně přísně, v ostatních pasážích je ale vidět, že si o něco radši rýpne do pravičáků než do levičáků. Upozorňuje například, že se velké korporace snaží ovlivnit veřejné mínění, aby ho naklonilo neregulovanému byznysu. To je sice pravda, ale na druhou stranu na veřejné mínění působí taky státní školství, různé vládní agentury, v mnoha zemích i veřejnoprávní média. Kde Chang žaluje na nefér nátlak, tam lze stejně tak vidět jeden z projevů názorové plurality.

I když svá tvrzení autor dokládá o řád lépe než v předcházející knize, párkrát je i v té poslední pohříchu vágní. „Imigranti […] přispívají ke kulturní pestrosti, díky které jsou jak starousedlíci, tak nově příchozí víc kreativní,“ píše například. Možná tím zahřeje na duši někoho, kdo se právě vrátil z demonstrace proti rasismu, ale kdybych pochyboval o tom, jestli je volný pohyb osob ekonomicky (a nejen ekonomicky) přínosný, tohle by mnou hnulo jen těžko.

Někdy je Chang moc hr ve svých interpretacích skutečnosti. Že „plná zaměstnanost není nedosažitelná“, to dokazuje statistikou ze Ženevy, ve které v 70. letech připadalo na dvě stě tisíc lidí méně než deset nezaměstnaných. To ale mohlo být tím, že si nezaměstnaný člověk jen těžko může dovolit život v jednom z nejdražších měst světa.

Jednou se Chang dokonce dopouští nejhorší ostudy, která se může inteligentnímu člověku stát – v pasáži o počítání makroekonomických ukazatelů přisuzuje Albertu Einsteinovi výrok, který nikdy neřekl.

Ale přes to všechno: pokud býváte ztracení v ekonomickém zpravodajství, pokud jste pravičáci a nechápete levičáky, pokud jste levičáci a nechápete pravičáky, a v neposlední řadě, pokud si užíváte to, že můžete opravit nějakého kecálka všeználka, Economics: The User’s Guide považujte za povinnou četbu.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (67)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo