Paradoxní dějiny hudebního pirátství

Pirátské empétrojky jsou tu s námi dvacet let: 10. srpna 1996 jste si mohli péčí partičky Compress ‘Da Audio stáhnout skladbu Until It Sleeps od Metallicy. Za pouhých několik měsíců se pak z technologie MP3, která zvládala stlačit velikost souborů s hudbou na desetinu a tak je umožnila šířit i po pomalém vytáčeném připojení, stal symbol jedné éry.

Stephen Witt: How Music Got Free: The End of an Industry, the Turn of the Century, and the Patient Zero of Piracy – vyšlo v nakladatelství Viking v roce 2015. 304 stran, 11 dolarů (verze pro Kindle).

„[H]udební pirátství bylo pro závěr devadesátých let tím, čím bylo experimentování s drogami pro závěr let šedesátých: celá generace najednou začala otevřeně opovrhovat jak nepsanými společenskými normami, tak samotnými zákony, aniž si někdo z těch lidí dělal hlavu s následky,“ píše publicista Stephen Witt v knize s dvojsmyslným názvem How Music Got Free, tedy Jak se hudba dostala na svobodu i Jak se za hudbu přestalo platit.

Witt svoje vyprávění začíná událostí, o které jste pravděpodobně doteď neslyšeli a která dnes vyzní ironicky: ohlášením smrti formátu MP3 v roce 1995. Jeho tvůrci už dočerpávali grant, postupně přicházeli o sponzory, za poslední čtyři roky se jim nepodařilo sehnat jediného stálého klienta – a teď se ještě velké technologické společnosti rozhodly podporovat konkurenční formát MP2. Pro německé inženýry Karlheinze Brandenburga, Bernharda Grilla a jejich kolegy z Fraunhoferovy společnosti to byl trpký konec velkého díla započatého už v osmdesátých letech. Leda že by…

… zaúřadovala náhoda a omezenou bezplatnou verzi jejich programu pro vytváření empétrojek by si oblíbili první piráti. Ti nakonec upirátili i samotný software – takže když Grill v roce 1998 zaslechl v losangeleském obchoďáku dva puberťáky velebící empétrojky, došlo mu, že válku formátů přece jen vyhrál ten, který pomáhal vytvořit a který před třemi lety skonal na nezájem.

Odpůrci pirátství zbohatli s pomocí pirátů

Že mrtvá empétrojka převálcovala u milionů uživatelů empédvojku, pro kterou se rozhodl průmysl, není jediná ironie, kterou Witt ve svých zábavných, a přitom informačně hodnotných dějinách pirátství na čtenáře nastražil. Především: tvůrci tohoto piráty milovaného formátu sami nikdy piráti nebyli ani jim nefandili: „Brandenburg s pirátstvím nesouhlasil. Ani nikdo jiný ve Fraunhoferově společnosti. Všichni byli vynálezci živí z prodeje práv k duševnímu vlastnictví. Hluboce věřili v literu i ducha zákonů na jeho ochranu.“

Největším paradoxem ze všech je patrně to, že by bez těchto zákonů formát MP3 nikdy nevznikl: „Brandeburg i Grill věděli, že kdyby se v dáli před nimi nevznášela vidina softwarového patentu, nikdy by nemohli strávit víc než půl dekády poslechovými testy. Brandenburg by patrně zůstal na akademické půdě a honil se za profesurou. Grill by dál hrál na trubku se swingovou kapelou. Dva tisíce pečlivých poslechů Tom’s Diner od Suzanne Vega byla práce jako každá jiná – a bez naděje, že se jednou finančně vyplatí, by ji nešlo zaplatit.“

Aby se ironie ještě navršila, teprve díky pirátům mohli Němci zbohatnout na licenčních poplatcích k přehrávačům.

Nostalgická projížďka po konci devadesátých let

Witt jako by sám psal s vidinou toho, že pohádkově zbohatne, až jeho knihu adaptuje Aaron Sorkin do scénáře, který natočí David Fincher, což je kombinace, ze které vzešel film The Social Network. Takový spád jeho vyprávění má – dokonce ho vybavil technickými poznámkami stylu „kamera teď švenkne z pouště do newyorské kanceláře“.

Kromě německých inženýrů kniha podrobně sleduje osudy dvou dalších postav. Manažera hudebních společností Douga Morrise, který dostal v roce 1995 padáka z vedení Warner Music za protežování údajně závadného rapu, aby o čtrnáct let později – bylo mu už jednasedmdesát – stvořil úspěšný streamovací kanál VEVO, který tímto žánrem oplývá. A Bennie Lydella Glovera, černošského dělníka, který mazaně pašoval kontraband z lisovny cédéček, za což skončil ve vězení, na rozdíl od svých protřelejších pirátských kolegů.

Nenapadá mě kniha, která by dnešním třicátníkům přinesla víc reminiscencí na jejich dospívání: How Music Got Free popisuje vzestupy a zániky pirátských služeb jako Napster, Kazaa a Gnutella; snad jen hudební oddělení Knihovny Jiřího Mahena tu chybí. Těm, co si druhdy předpláceli časopis Computer, se ještě dnes zvýší tep při vzpomínce na recenzi prvního MP3 přehrávače Diamond Rio, s 32megabajtovou pamětí na sotva deset písniček a cenou, na kterou by musel středoškolák strávit celé prázdniny na brigádách. A těch hádek o to, jestli je lepší komprimovat do MP3 nebo do Ogg Vorbis…

Tomu všemu je konec: proč ripovat cédéčka nebo stahovat hudbu z pirátských webů, když ji můžete proloženou reklamami poslouchat docela zadarmo z YouTube anebo za stovku dvě měsíčně bez reklam ze Spotify nebo Deezeru? Vypadá to jako ráj, ale není. Witt ukazuje, že piráti hudbu tak docela neosvobodili: přispěli ke stlačení její ceny na úkor jejích tvůrců a spolu s hudebními stanicemi přinutili velká vydavatelství soustředit se na produkci hitů. Nahrávací průmysl umí revoluce absorbovat: naučil se vydělávat na květinových dětech konce šedesátých let a poradil si i s námi, kteří na přelomu století odmítli akceptovat, že by se za hudbu mělo platit. To neberte jako lamentování: techno z YouTube bylo při psaní recenze příjemnou kulisou.