Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Paradoxní dějiny hudebního pirátství

| 8. 9. 2016

Technologie MP3 by nikdy nevznikla nebýt zákonů chránících duševní vlastnictví – a u uživatelů uspěla teprve po tom, co ji její tvůrci odpískali.

Paradoxní dějiny hudebního pirátství

Pirátské empétrojky jsou tu s námi dvacet let: 10. srpna 1996 jste si mohli péčí partičky Compress ‘Da Audio stáhnout skladbu Until It Sleeps od Metallicy. Za pouhých několik měsíců se pak z technologie MP3, která zvládala stlačit velikost souborů s hudbou na desetinu a tak je umožnila šířit i po pomalém vytáčeném připojení, stal symbol jedné éry.

Stephen Witt: How Music Got Free: The End of an Industry, the Turn of the Century, and the Patient Zero of Piracy – vyšlo v nakladatelství Viking v roce 2015. 304 stran, 11 dolarů (verze pro Kindle).

„[H]udební pirátství bylo pro závěr devadesátých let tím, čím bylo experimentování s drogami pro závěr let šedesátých: celá generace najednou začala otevřeně opovrhovat jak nepsanými společenskými normami, tak samotnými zákony, aniž si někdo z těch lidí dělal hlavu s následky,“ píše publicista Stephen Witt v knize s dvojsmyslným názvem How Music Got Free, tedy Jak se hudba dostala na svobodu i Jak se za hudbu přestalo platit.

Witt svoje vyprávění začíná událostí, o které jste pravděpodobně doteď neslyšeli a která dnes vyzní ironicky: ohlášením smrti formátu MP3 v roce 1995. Jeho tvůrci už dočerpávali grant, postupně přicházeli o sponzory, za poslední čtyři roky se jim nepodařilo sehnat jediného stálého klienta – a teď se ještě velké technologické společnosti rozhodly podporovat konkurenční formát MP2. Pro německé inženýry Karlheinze Brandenburga, Bernharda Grilla a jejich kolegy z Fraunhoferovy společnosti to byl trpký konec velkého díla započatého už v osmdesátých letech. Leda že by…

… zaúřadovala náhoda a omezenou bezplatnou verzi jejich programu pro vytváření empétrojek by si oblíbili první piráti. Ti nakonec upirátili i samotný software – takže když Grill v roce 1998 zaslechl v losangeleském obchoďáku dva puberťáky velebící empétrojky, došlo mu, že válku formátů přece jen vyhrál ten, který pomáhal vytvořit a který před třemi lety skonal na nezájem.

Odpůrci pirátství zbohatli s pomocí pirátů

Že mrtvá empétrojka převálcovala u milionů uživatelů empédvojku, pro kterou se rozhodl průmysl, není jediná ironie, kterou Witt ve svých zábavných, a přitom informačně hodnotných dějinách pirátství na čtenáře nastražil. Především: tvůrci tohoto piráty milovaného formátu sami nikdy piráti nebyli ani jim nefandili: „Brandenburg s pirátstvím nesouhlasil. Ani nikdo jiný ve Fraunhoferově společnosti. Všichni byli vynálezci živí z prodeje práv k duševnímu vlastnictví. Hluboce věřili v literu i ducha zákonů na jeho ochranu.“

Největším paradoxem ze všech je patrně to, že by bez těchto zákonů formát MP3 nikdy nevznikl: „Brandeburg i Grill věděli, že kdyby se v dáli před nimi nevznášela vidina softwarového patentu, nikdy by nemohli strávit víc než půl dekády poslechovými testy. Brandenburg by patrně zůstal na akademické půdě a honil se za profesurou. Grill by dál hrál na trubku se swingovou kapelou. Dva tisíce pečlivých poslechů Tom’s Diner od Suzanne Vega byla práce jako každá jiná – a bez naděje, že se jednou finančně vyplatí, by ji nešlo zaplatit.“

Aby se ironie ještě navršila, teprve díky pirátům mohli Němci zbohatnout na licenčních poplatcích k přehrávačům.

Další čtení

Empétrojky, to je mládí v devadesátkách. Máme ovšem něco i pro trochu starší (případně pro ty, kteří stačili být mladí jak v devadesátkách, tak už za socíku). Recenzi sborníku příspěvků naší publicistické elity:

Mé mládí v socialismu

Nostalgická projížďka po konci devadesátých let

Witt jako by sám psal s vidinou toho, že pohádkově zbohatne, až jeho knihu adaptuje Aaron Sorkin do scénáře, který natočí David Fincher, což je kombinace, ze které vzešel film The Social Network. Takový spád jeho vyprávění má – dokonce ho vybavil technickými poznámkami stylu „kamera teď švenkne z pouště do newyorské kanceláře“.

Kromě německých inženýrů kniha podrobně sleduje osudy dvou dalších postav. Manažera hudebních společností Douga Morrise, který dostal v roce 1995 padáka z vedení Warner Music za protežování údajně závadného rapu, aby o čtrnáct let později – bylo mu už jednasedmdesát – stvořil úspěšný streamovací kanál VEVO, který tímto žánrem oplývá. A Bennie Lydella Glovera, černošského dělníka, který mazaně pašoval kontraband z lisovny cédéček, za což skončil ve vězení, na rozdíl od svých protřelejších pirátských kolegů.

Nenapadá mě kniha, která by dnešním třicátníkům přinesla víc reminiscencí na jejich dospívání: How Music Got Free popisuje vzestupy a zániky pirátských služeb jako Napster, Kazaa a Gnutella; snad jen hudební oddělení Knihovny Jiřího Mahena tu chybí. Těm, co si druhdy předpláceli časopis Computer, se ještě dnes zvýší tep při vzpomínce na recenzi prvního MP3 přehrávače Diamond Rio, s 32megabajtovou pamětí na sotva deset písniček a cenou, na kterou by musel středoškolák strávit celé prázdniny na brigádách. A těch hádek o to, jestli je lepší komprimovat do MP3 nebo do Ogg Vorbis…

Tomu všemu je konec: proč ripovat cédéčka nebo stahovat hudbu z pirátských webů, když ji můžete proloženou reklamami poslouchat docela zadarmo z YouTube anebo za stovku dvě měsíčně bez reklam ze Spotify nebo Deezeru? Vypadá to jako ráj, ale není. Witt ukazuje, že piráti hudbu tak docela neosvobodili: přispěli ke stlačení její ceny na úkor jejích tvůrců a spolu s hudebními stanicemi přinutili velká vydavatelství soustředit se na produkci hitů. Nahrávací průmysl umí revoluce absorbovat: naučil se vydělávat na květinových dětech konce šedesátých let a poradil si i s námi, kteří na přelomu století odmítli akceptovat, že by se za hudbu mělo platit. To neberte jako lamentování: techno z YouTube bylo při psaní recenze příjemnou kulisou.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Daniel | 8. 9. 2016 09:35

Duševní vlastnictví zvukového záznamu hudby je sice zákonem (ve smyslu toho, že se o něm hlasovalo v parlamentu), ale rozhodně není nepsanou společenskou normou. Stačí udělat průzkum mezi lidmi a zjistí se, že ta myšlenka je přinejmenším sporná. Nakolik je v souladu s přirozeným právem, a nakolik je umělým konstruktem státní legislativy, je hodno hlubší analýzy.

+14
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:05

Co znamená, že máte právo k výlučnému používání nějaké věci? Z jakého božského nebo přírodního zákona to plyne? A pokud jde jen o lidský zákon, tak nechme na lidech, ať si to uspořádají podle své dohody.

Aby bylo jasno: nijak zásadním zastáncem duševního vlastnictví nejsem, jen mne iritují definice, které si někdo někde vyčetl a z nějakého důvodu se mu a považuje je za vtělení pravdy.

-4
+
-

Další příspěvky v diskuzi (17 komentářů)

Michal Hatlapatka | 8. 9. 2016 16:23

Díky - zkusím si půjčit. Jsem jeden z těch, co v roce 2000 brali hudební oddělení Knihovny Jiřího Mahena útokem a trávili hodiny stahováním MP3 z kolejní sítě. Byl to ráj. Teda do doby, než to kapely vašich kamarádů začaly jedna po druhé balit, protože se z přivýdělku najednou stal koníček, který musely dotovat.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Zdeněk | 8. 9. 2016 09:45

Duševní vlastnictví je nesmysl.
Vlastnit znamená mít právo k výlučnému používání nějaké věci.
Hudba, knihy a vynálezy je umístěna v mozcích jiných lidí a tedy je nesmysl, abych měl právo k výlučnému použití věci v cizím mozku.
+5
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:05
reakce na Petr Zdeněk | 8. 9. 2016 09:45

Co znamená, že máte právo k výlučnému používání nějaké věci? Z jakého božského nebo přírodního zákona to plyne? A pokud jde jen o lidský zákon, tak nechme na lidech, ať si to uspořádají podle své dohody.

Aby bylo jasno: nijak zásadním zastáncem duševního vlastnictví nejsem, jen mne iritují definice, které si někdo někde vyčetl a z nějakého důvodu se mu a považuje je za vtělení pravdy.
-4
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 8. 9. 2016 14:36
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:05

Z toho, že jsou někde napsaný definice, nijak neimplikuje, že jde o "vtělení božské pravdy". Spíše jde o to, že vy ty definice nechápete, jak nás o tom už roky přesvědčujete.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Zdeněk | 8. 9. 2016 13:21
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:05

To je definice, kterou jsem někde vyčetl, líbí se mi, přemýšlel jsem nad ní a souhlasím s ní. Myslel jsem, že právo k výlučnému používání nějaké věci je samovysvětlující. Pokud vlastníte nějakou věc, pouze Vy máte právo s ní libovolně nakládat. Můžete jí používat, můžete ji zničit, můžete ji darovat nebo prodat. Nikdo nemá právo Vás v nakládání s touto věcí omezovat.
Pokud s definicí nesouhlasíte, řekněte proč, případně navrhněte jinou.

Aby bylo jasno: klidně reagujte jak chcete, jen mne iritují reakce, které vlastně reakce nejsou. Vy jako definice nečtete, žádné se Vám nelíbí nebo žádné nepovažujete za pravdivé? Nebo jste si jenom chtěl připsat čárku za další komentář?
+4
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:40
reakce na Petr Zdeněk | 8. 9. 2016 13:21

No, problém s vaší definici nastává už třeba u pronájmu nějaké věci. Vy jste stále vlastníkem, přitom ji nepoužíváte výlučně vy, nýbrž ten, kdo si ji pronajal. Dále můžete být vlastníkem nějaké historicky cenné památky, můžete ji používat, ale zničit ne a možná ani jen tak prodat. V nakládání s věcmi je celá řada omezení, například jejím používáním nesmíte omezit jiné lidi, obtěžovat je, atd. A to je jen pár námitek, které mne takhle improvizovaně k vašemu pojetí "výlučného" vlastnictví, ve kterém si věcí můžete dělat co chcete, napadly. Jistě by někoho zkušenějšího v právu napadly spousty dalších.

Mně jde především to, že "vlastnictví" není nějaká bohem nebo přírodou daná zákonitost, ale prostě dohoda lidí, kdo na co a za jakých okolností má právo ve vztahu k věcem - nebo nejen ke věcem. Pokud se lidé dohodnou, že něco takového jako vlastnické právo, má být, nu, tak vykládat, že je to podle nějaké odkudsi vyčtené definice nesmysl, je dost pošetilé.
-3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Jeřábek | 8. 9. 2016 15:46
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:40

"'[V]lastnictví' není nějaká bohem nebo přírodou daná zákonitost, ale prostě dohoda lidí, kdo na co a za jakých okolností má právo ve vztahu k věcem - nebo nejen ke věcem."

A tohle je nebo není vtělení pravdy? A to jste odkudsi vyčetl nebo jste si to sám vymyslel? Já jsem totiž zase kdesi vyčetl, že ta vaše údajná dohoda vůbec neexistuje, je dokonce logicky nemožná a že vlastnictví je nevyhnutelně nutné pro zachování života, takže velmi těžko může být zrušeno nějakou dohodou. Takže vaše argumentace touto dohodou se mi zdá dost pošetilá.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Zdeněk | 8. 9. 2016 14:11
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:40

Děkuji za Vaše argumenty.
Český právní řád skutečně počítá s řadou omezení, které jsou kladeny na vlastnictví. Řada z nich se mi už dost příčí, takže například u památky bych vlastníka nenazýval vlastníkem, ale omezencem. Dost mne to jazykově mate.

Proč já jsem nazýval duševní vlastnictví nesmyslem je asi to jazykové spojení. Je to takový oxymorón. Proč se to nazývá duševní vlastnictví, když nemůžete vlastnit myšlenku v cizích hlavách? Nazval bych to spíše omezení na vykonávání práv všech ostatních lidí.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 8. 9. 2016 14:46
reakce na Petr Zdeněk | 8. 9. 2016 14:11

Nenechte se rozhodit sofistikou pana Březiny. Práva disponovat s nějakou věcí (tedy vlastnit ji) nijak nezaniká jejím pronájmem nebo jiným použítí se souhlasem vlastníka. Naopak, pokud by vám někdo bránil například v pronájmu bytu jenom slušným lidem, tak je to omezení vašich vlastnických práv.
+4
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Pat Bateman | 8. 9. 2016 13:54
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:40

Váš příměr s nájemem je naprosto zcestný. Nájem nijak nenarušuje výkon vašich vlastnických práv, protože přínosy z pronajatoho majetku stály získáváte vy, jen jste je DOBROVOLNĚ a za úplatu směnil s někým jiným. Takhle hloupou argumentaci bych čekal tak maximálně od školáka!
+3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 14:46
reakce na Pat Bateman | 8. 9. 2016 13:54

Zkuste se zamyslet, pokud máte čím. Definice zněla: "právo k výlučnému používání nějaké věci".
-3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Weinfurtner | 8. 9. 2016 16:09
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 14:46

Pronájem je jeden ze způsobů užití věci a jedině vlastník může s danou věci tak nakládat. Tedy uplatňuje sve výlučné právo na užití vlastněné věci. V tom není vůbec žádný rozpor.
Lidově řečeno, vy můj byt pronajímat nemůžete, protože já jsem vlastníkem a jedině já mohu se svým vlastnictvím libovolně nakládat, třeba se o ní podělit s někým jinym prostřednictvím nájmu. Ale stále jsem to já, kdo může výlučně nakládat s danou věci, nájem ukončit, věc prodat, atd. Pronájmem poze dočasně a definovaně svoluji s užitím mé věci někomu jinému, což vyhovuje definici užití věci vlastníkem.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 16:46
reakce na Michal Weinfurtner | 8. 9. 2016 16:09

Pokud užívá věc někdo jiný, neužívá ji výlučně vlastník. Jeden z nás neumí číst.
-3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:41
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:40

...že něco takového jako duševní právo, má být...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:06
reakce na Martin Brezina | 8. 9. 2016 13:05

...a z nějakého důvodu se mu libí a považuje je...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Daniel | 8. 9. 2016 09:35

Duševní vlastnictví zvukového záznamu hudby je sice zákonem (ve smyslu toho, že se o něm hlasovalo v parlamentu), ale rozhodně není nepsanou společenskou normou. Stačí udělat průzkum mezi lidmi a zjistí se, že ta myšlenka je přinejmenším sporná. Nakolik je v souladu s přirozeným právem, a nakolik je umělým konstruktem státní legislativy, je hodno hlubší analýzy.
+14
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 8. 9. 2016 14:51
reakce na Jan Daniel | 8. 9. 2016 09:35

Zákony o duševním "vlastnictví" ve skutečnosti neupravují vlastnická práva, protože nejde o vlastnictví. Pouze přidělují privilegia, renty nebo jak to chcete nazvat, vybraným skupinám.
+11
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!