Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hardcore Anders, jeden z nás

Slavná norská reportérka Åsne Seierstadová vypráví v knize One of Us životní příběhy Anderse Breivika a několika jeho obětí.

Jsou knihy, které vám do hlavy nesmazatelně vypálí výjevy jak z Brueghelova Triumfu smrti. Které jsou pro část čtenářů vyloženě fyzicky nestravitelné. A které přitom ani po dočtení z člověka neudělají nihilistu bez víry v lidstvo, protože vedle zprávy o sadismu a destrukci podávají i zvěst o hrdinství a naději, o tom že to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Åsne Seierstad: One of Us: The Story of Anders Breivik and the Massacre in Norway – vyšlo v nakladatelství Farrar, Straus and Giroux v překladu Sarah Death v dubnu 2015. 544 stran, 8 dolarů (verze pro Kindle)

Poslední takovou nesnesitelnou knihou v téhle rubrice byly slavné Krvavé země, report o exterminaci čtrnácti milionů lidských bytostí ve východní Evropě ve třicátých až padesátých letech. Pro historika Timothyho Snydera bylo tím světlem Varšavské povstání, při kterém nešlo o spásu životů, ale o spásu celého rodu: „Židovský odpor ve varšavském ghettu neměl zachránit pouze důstojnost Židů, ale i důstojnost lidstva jako takového, Poláků, Britů, Američanů i Sovětů – všech, kdo mohli vykonat víc, ale nakonec udělali méně.“

Krvavé země se mi četly těžko, nad žádnou jinou knihou jsem do té doby neměl tak často chuť na panáka nebo tři. Ale elitní norská válečná reportérka Åsne Seierstadová mi teď v knize One of Us (Jeden z nás), v níž líčí život a dílo Anderse Breivika a osudy jeho obětí, poskytla ještě trýznivější zážitek.

Přičítám to dvěma okolnostem. Za prvé, Snyders vyprávěl o smrti milionů, čili o statistice, zatímco Seierstadová o smrti sedmasedmdesáti lidí, čili o sedmasedmdesáti rodinných tragédiích. Navíc tragédiích časově i kulturně bližších. Krvavé země šly trochu otupit vinnetouovským „zní to už jako pohádka, co bylo před sedmdesáti lety skutečností“. Největší norská masová vražda se ale stala tady a teď, v přímém přenosu, nám. Evropanům, kteří nikdy nepoznali válku, a se kterými emočně zamává, když jim někdo vyfoukne parkovací místo. Seierstadová vypráví o světě, ve kterém lidé očekávají, že se k nim jiní lidé budou chovat hezky nebo přinejhorším lhostejně – a tohle přesvědčení jim nemilosrdně naboří saďour se samopalem. (Jindy s trubkovou bombou nebo kamionem.)

S tím souvisí druhý důvod, proč je One of Us tak obtížné číst. Zatímco Snyders ředil příběhy popravených a vyhladovělých vlastními geopolitickými úvahami, Seierstadová se omezuje na konstatování faktů. Životy Breivika a pěti jeho obětí popisuje přísně věcně, na základě ohromného množství dokumentů a rozhovorů. Nekomentuje, neglosuje, téměř nedomýšlí, jen informuje. A to tak strhujícím slohem, jak se na zkušenou autorku reportáží z Kábulu, Bagdádu nebo Grozného a držitelku řady novinářských cen sluší:

„Někteří z nich prosili o život: Prosím, nestřílejte. Ale on střílel. Neušetřil nikoho. Jednu dívku zasáhl uprostřed jejího výkřiku. Pistolí se téměř dotýkal jejího obličeje. Vypálil přímo do otevřených úst. Lebka se rozletěla, ale rty zůstaly neporušené.“

Nebo:

„Viljar ležel na břehu a snažil se pochopit, co se stalo s jeho tělem. Zjistil, že mu prsty visí jen na proužcích kůže. Neviděl na jedno oko a tak k němu zvedl ruku. S jeho hlavou bylo něco v nepořádku. Přejel si po lebce a nahmatal cosi měkkého. Dotkl se vlastního mozku.“

A tak dále, a tak dále, a tak dále. Ta sedmina celkového rozsahu, kterou Seierstadová věnuje pátku 22. července 2001 – zítra to bude pět let – překonává v žánru gore i ruský film Hardcore Henry. Ostatně, průměr jednoho zavražděného člověka za jednu minutu překonává leckterou střílečku.

Není to zneužití památky mladých lidí k vlastnímu prospěchu či k propagandě? Nemyslím. Výnosy z prodeje knihy jdou na dobročinné účely, a i když Seierstadová nezastírá liberálnědemokratický pohled na svět, zdržuje se plamenného obviňování extremistické pravice, a vlastně i samotného Breivika.

Další nepěkné čtení

„Na Grimaldiho výkladu je nejvíc znepokojující to, že nelidské chování nepřisuzuje psychopatickým vyvrhelům, lidským bestiím, které poznáte podle kočičích zorniček. Dokládá, že jsou ho schopní docela hodní, milí, slušní lidé. Budou vraždit, pomáhat s genocidou, znásilňovat a týrat, když budou mít pocit, že se to od nich čeká — a že když odmítnou, ocitnou se mimo společenství.“

Děsivě lidská nelidskost

Snášej jiné kultury, nesnášej multikulturalisty

Jaký její Breivik je? Inteligentní, ale společensky nešikovný lála, který vyrůstal se svobodnou matkou. Když mu byly necelé čtyři, rodinu zkoumala sociálka: děti vyrůstaly v neutěšených podmínkách a paní Breiviková na Anderse podle psychologů přenášela paranoiu. Navzdory jejich doporučení jí ale úřady syna neodebraly. Ten pak vyrůstal stranou kolektivu, blízko se dostal snad jen k pákistánskému spolužákovi a později k běloruské nevěstě na inzerát.

Není to tak velký paradox, jak by se mohlo zdát: z knihy vyplývá, že i když Breivik nesouhlasil s islamizací Norska, choval islám v podivné nesouhlasné úctě, a samotní imigranti by podle něj mohli v Evropě zůstat i po plánovaném převratu, byť jako druhořadí obyvatelé. Svoje zločiny mířil proti nepřátelům č. 1, tedy údajným „kulturním marxistům“. Dále měl v seznamu „multikulturalisty, sebevražedné humanisty, kapitalisticko-globalistické politiky, vůdce států a zastánce parlamentní demokracie. Pak novináře, redaktory, učitele, profesory, čelní představitele univerzit, vydavatele, rozhlasové komentátory, spisovatele, karikaturisty, umělce, technické experty, vědce, doktory a duchovní, kteří vědomě spáchali zločiny proti vlastnímu lidu.“ Ty čekala převýchova – nebo smrt.

Nová zpráva o banalitě zla

Na začátku jsem zmínil, že knihy tohoto žánru dělá smysluplnými, když ukazují světlo uprostřed nejtemnějších okamžiků historie. V One of Us jsem našel dva takové momenty. Prvním jsou statečné činy jednotlivců na ostrovu Utøya během Breivikova běsnění. Nejsilnější je příběh Simona Sæbø, který Seierstadová vypráví od jeho dětství, a který skončí tím, že osmnáctiletý Simon skočí do střely určené jeho kamarádce. Vlastně ne, ten příběh Seierstadová končí ještě o něco později: při setkání rodičů s farářem, od kterého se o Simonově oběti dozvědí. „Takže mohl žít! Takže to byla jeho vlastní chyba!“ reagují v šoku.

Druhý paprsek světla: reakce norské společnosti a norských státních institucí. Přepis komunikace policistů s Breivikem bezprostředně po jeho zadržení je surreálný. Všechno podle pravidel, bez emocí, jako když si objednáváte Big Mac Menu:

„Vidíte ve mě monstrum, že je to tak?“ – „Vidíme ve vás lidskou bytost.“ – „Vím, že mě popravíte. A celou moji rodinu.“ – „Vaše rodina dostane naši ochranu, pokud ji bude potřebovat. Pro nás je každý život život. Budeme s vámi jednat stejně jako s kýmkoliv jiným.“

One of Us je četba na několik týdnů, které si obzvlášť rodiče dospívajících dětí neužijí. Ale v době, kdy Evropu sužují podivíni, kteří se rozhodli odejít do pekel a vzít s sebou co nejvíc lidí, je to kniha stejně aktuální a poučná, jako před půl stoletím Eichmann v Jeruzalémě.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Tadeáš Moravec | 21. 7. 2016 08:27

One of Us. Jeden z nás. Takže nejenom, že jsem rasista a xenofob, teď už i masový vrah. A to jenom proto, že jsem se narodil v Evropě. Tak dík.

+6
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jan Vrbka | 21. 7. 2016 23:59

Děkuji za varování,
One of Us, stejně jako Krvavé země a Eichmann v Jeruzalémě číst nebudu.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK