Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Všichni nemusí mít stejně. Ale nikdo nesmí žít v bídě

Harry G. Frankfurt vzkazuje levici: Důležité není odstranit nerovnost, ale chudobu. Háček je v tom, že by s tím velká část jeho terčů souhlasila.

Emeritní profesor filozofie z Princetonské univerzity Harry G. Frankfurt se před jedenácti lety proslavil esejí On Bullshit (O kydech). V krátké hutné knize tehdy rozebral fenomén politiků, manažerů a všelijakých ovčáčků, kteří dokážou dlouhé minuty suverénně vařit z vody a nic určitého přitom neříct. Před časem ho univerzitní nakladatelství oslovilo, aby ve stejném kompaktním formátu zareagoval na bestseller Kapitál ve 21. století, jímž ekonom Thomas Piketty oživil téma příjmové nerovnosti.

Harry G. Frankfurt: On Inequality – vyšlo v září 2015 v nakladatelství Princeton University Press. 120 stran, 13 dolarů (verze pro Kindle).

Frankfurt tedy přepsal dva starší články, Rovnost jako morální ideál a Rovnost a respekt, doplnil je krátkou předmluvou a kniha On Inequality(O nerovnosti) je na světě. Hlavní myšlenka? „Ekonomická rovnost není sama o sobě morálním ideálem.“ Důležité není, aby měli všichni stejně, ale aby nikdo pokud možno netrpěl nedostatkem. A aby se s každou lidskou bytostí zacházelo s respektem.

Frankfurt svá stanoviska podepírá několika dobrými argumenty. Ne vždycky dolar navíc prospěje chudému víc než bohatému, záleží na konkrétních okolnostech: „Předpokládejme, že společnost disponuje takovým množstvím určitého zdroje (můžou to být třeba léky nebo potraviny), že s jeho pomocí můžou přežít někteří její členové, ne ovšem všichni. Dejme tomu, že se bavíme o komunitě deseti lidí, dejme tomu, že každý z nich potřebuje k přežití pět jednotek daného zdroje, a dejme tomu, že těch jednotek je k dispozici celkem čtyřicet. Přežít pak může nanejvýše osm lidí, a to jen za předpokladu, že dostanou víc než dva jedinci ponechaní svému osudu. […) Rovné přerozdělení, které by každému člověku přidělilo čtyři jednotky, by vedlo k nejhoršímu možnému výsledku: všech deset lidí by zemřelo.“

Lidé kromě toho mají různé potřeby, a i kdyby byli stejně bohatí, nebudou stejně spokojení. Fajn, s tím by se dalo souhlasit. V čem je problém? Právě v tom, že by s Frankfurtem v hlavních bodech souhlasila i velká většina těch, vůči kterým se názorově vymezuje: tedy levičáků, kteří chtějí snižovat nerovnost.

Jak se počítá nerovnost

Co je spočítáno, to je dáno, čísla nelžou. Proto se k nim často upínáme a jsme vcelku ochotní nadřadit je své intuici a „vlastním očím“. Takovým posvátným ukazatelem je třeba HDP. Jiným je Giniho index, ukazatel nerovnosti ve společnosti. Co je spočítáno, to je dáno – jenže, co když počítáme něco jiného, než si myslíme, nebo spočítané špatně interpretujeme? Pak jsme nahraní.

Tomáš Fürst: Fetiš čísel. Jak neměřit nerovnost

Ne každá nerovnost je nezdravá

Platí to o obou dvou, které Frankfurt zmiňuje hned na prvních stranách. Thomas Piketty ve svém Kapitálu netvrdí, že je narůstající nerovnost špatná sama o sobě, ale že má potenciál destabilizovat ekonomické i politické systémy liberálnědemokratických zemí. Teprve tohle narušení společenské smlouvy by byl problém, kterému se Piketty snaží předejít, přičemž snížení nerovnosti je pro něj spíš prostředek než cíl. Mohl by sice být konkrétnější v popisu toho, jak se taková destabilizace může přihodit, ale to je teď vedlejší. Podstatné je, že na žádné z 664 stran jeho slavné knihy nestojí, že by všichni měli mít stejně ani že je nerovnost špatná vždy a za všech okolností.

Vzápětí Frankfurt píše, že Barack Obama ve svém nedávném projevu „prohlásil, že je příjmová nerovnost určující výzvou našich časů“. Jenže Obama řekl něco odlišného: „Budu tu dnes mluvit o trendu, který trvá už několik desetiletí. Tím je nebezpečná a stále rostoucí nerovnost a nedostatečná prostupnost společnosti směrem vzhůru. Tento trend ohrožuje základní příslib daný americké střední třídě – že kdo tvrdě pracuje, má šanci vyšplhat se výše. Věřím, že tohle je určující výzva našich časů: Musíme zajistit, aby naše ekonomika pracovala pro každého pracujícího Američana.“ Ani Obamovi tedy nejde o rovnost pro rovnost. Z citace naopak přímo vyplývá, že nemá problém s nerovností, pokud si lépe situovaní své jmění odpracovali.

Podobné postoje zastávají i další slavní ekonomové a aktivisté, kteří mají boj s nerovností na štítu: Paul Krugman, Joseph Stiglitz nebo Robert B. Reich. Těžko byste v Americe pohledali levičáka, který říká, že všichni mají mít stejně nebo že je rovnost příjmů cíl sám o sobě.

Jako tolik lidí před ním, i Frankfurt bojuje se slaměným panákem, což je pohodlné a efektní, ale k lepšímu pochopení světa se takto dopracovat nedá.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 34 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Michal Weinfurtner | 7. 7. 2016 19:04

On je skutečným problémem dneška nikoli lempl žijící v bídě, ale pracující člověk žijící v bídě.

Jelikož je zcela deformován pracovní trh, náklady na některé zaměstnance neúměrně vysoké, velké firmy využívají mezer v zákonech proto, aby snižovali náklady na ostatní zaměstnance. Typicky agenturní zaměstnanci.

Je fakt, že všichni lidé nemají stejné schopnosti. Proto se věnují různým činnostem, na které stačí. Když je někdo méně schopný, má mnohem menší šance získat zaměstnání. Ale to vůbec neznamená, že je lempl, jenom prostě nedokáže programovat, psát ekonomické knihy nebo řídit kolektiv či projektovat kancelářské budovy. Umí a chce pracovat, ale segment práce ve kterém může práci najít je odsouzen systémem právě do stoupy. Platy jsou v takovém segmentu velmi nízké a navíc práce bývá často nestálá, takže už tak nízké příjmy navíc kolísají.

Tito lidé mají velký problém tvořit si například finanční rezervy. Žijí jak se říká z ruky do huby a jejich vrozené schopnosti jim nedovolují se z tohoto vymanit.

Tyto lidi velmi snadno sám stát hodí přes palubu do dluhové pasti. Například nezaplacení státem nařízených poplatků nebo nesplnění nějaké státem nařízené povinnosti která navíc podléhá zpoplatnění se snadno dostanou do dluhů ze kterých ale nemají šanci vybřednout.

Z takových lidí se pak stávají při nenadálé události právě bezdomovci. Život na ulici pak přinese alkoholismus, duševní choroby a pod. Pak přijde nějaký chytrák, udělá průzkum mezi bezdomovci, zjistí, že většina z nich trpí depresemi a hned z toho vyvodí, že většina bezdomovců jsou asi duševně nemocní lidé a proto jsou na ulici.

Když takový člověk žije na ulici několik let, ztratí kontakt se společností, veškeré sociální návyky. I tu přijde další chytrák, ve snaze bezdomovci pomoci mu zadá nějakou práci, načež zjistí, že bezdomovec nemá pracovní a sociální návyky a nechce nebo se dost nesnaží z ulice se dostat, tudíž jsou to asi všechno lemplové co si za to mohou sami.

Zkrátka, odhalit příčiny a následky bezdomovectví není snadné. A dostat se ze dna je prakticky nemožné, což je právě díky celému pokřivenému systému.

K tomu také přispívá pokřivený trh s nemovitostmi, hrátky státu s měnou a další faktory. Bydlení je v místech s pracovními příležitostmi pro méně schopné velmi drahé, protože ti kdo mají příjmy vyšší soutěží na pseudotrhu velkou ekonomickou silou.
Nové bydlení je cenově nedostupné z mnoha důvodů, mimo jiné díky státní politice a územnímu plánování. Opět není trh, stát vytváří překážky k výstavbě, jejichž překonání vyžaduje vysoké náklady, což znemožňuje uspokojení poptávky po levném bydlení právě od těch, kteří jiné bydlení nemohou pořídit.

Lidé se přirozeně stahují tam kde jsou příležitosti obživy. Stát se jim v tom snaží ale bránit celou řadou ochranářských opatření, jako je památková péče, centrální - tedy pardon, územní plánování, stavební předpisy ( tím neříkám že stavební předpisy jsou k ničemu, ale předepisovat min. rozměry, počty dveří a toalet např. zrovna tlačí cenu nového bydlení nahoru ) atd.

+24
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 7. 7. 2016 16:31

Za tu dobu už určitě víte, co vám odpovím. To právo Tondovi dává společenská dohoda, která platí na území státu. Pokud se někomu ta dohoda nelíbí, má možnost přesvědčit ostatní občany státu, ať se tato dohoda změní nebo se odstěhuje někam jinam. Podobně to máme u nás v družstevním domě a nikoho to neudivuje.

-3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK