Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mirek Topolánek se v politice nemýlil a neposral

Vybrané spisy někdejšího lídra pravice nabízejí jenom půldruhého kila samomluvy a trochu nostalgie po časech před Babišem.

Český premiér z let 2006 až 2009 a předseda ODS od roku 2002 do roku 2010 si ke svým květnovým šedesátinám nadělil dárek: vybrané spisy. Kniha nese gulovitý titul Hlavně se neposrat, grafickou úpravu připomínající Padesát odstínů šedi a má přes pět set stran. Je takový rozsah nutný? Mohl být – jenže není.

Mirek Topolánek: Hlavně se neposrat – vyšlo v nakladatelství Euromedia v květnu 2016. 512 stran, 499 korun. Autor článku obdržel od nakladatelství bezplatný recenzní výtisk.

Topolánek se hned v úvodu vyznává, že z výběru vyřadil rozhovory, a krátce nato se výslovně odmítá vracet k nejkontroverznějším momentům své kariéry: k Toskánsku, Pandurům nebo osudovým vyjádřením o Židech a homosexuálech pro časopis Lui. Jeho vlastními slovy (a starým příslovím): „Orel much nelapá.“ Čtenář tedy dostane 1355 gramů samomluvy, přes stovku projevů a blogů, pod kterými v čerstvě napsaných krátkých poznámkách polemizuje jenom Topolánek s Topolánkem.

Úspory a invaze? Takový sukces, že by si to dal znovu

Kdo bude v samotných příspěvcích hledat názorový vývoj a v komentářích sebereflexi, tomu se poštěstí jen dvakrát. Na straně 20 se pod patnáct let starým hejtem na české intelektuály Topolánek hlásí k tomu, že je dnes „členem pražské kavárny“. Ne že by se mu do ní chtělo, dotlačil ho do ní Miloš Zeman svými polarizujícími projevy. „Mám rád Ztohoven a sleduji Quida. Zasloužím si trest!“ vyznává se expremiér. Na straně 140 se pak hlásí k nové víře, k níž došel po období duchovního hledání: „Jsem nepochybně křesťan! A myslím to upřímně,“ neodradí ho od rýpnutí ani skutečnost, že se dotčený politický rival předčasně odebral ke společnému Otci.

Další čtení

„Dělat jednu věc pořád dokola a doufat při tom v rozdílné výsledky je projevem šílenství,“ píše Mark Blyth, skotský ekonom s doktorátem z Columbie, v knize Austerity: The History of a Dangerous Idea. Přesně takové je to podle něj i s myšlenkou, kterou za nebezpečnou označuje rovnou v titulu: s utahováním opasků tváří v tvář dluhové krizi.

Nešilte a povolte si opasky

Topolánkovou politickou kariérou se přitom táhla přinejmenším dvě důležitá témata, u kterých by se nějaký názorový vývoj ve světle nových zpráv čekat dal. Prvním bylo prosazování austerity: škrtání ve státních výdajích a usilování o co nejvyrovnanější rozpočet. Po překonání hospodářské krize se množí hlasy, podle kterých taková politika ekonomiku neuzdravuje, ale ještě ji dusí. Přesvědčuje o tom třeba Mark Blyth v knize Austerity: The History of a Dangerous Ideaa dokonce i příspěvek v posledním čísle čtvrtletníku Mezinárodního měnového fondu. (Což je podobné narušení dogmatu, jako kdyby v L’Osservatore Romano vyšel článek o tom, že byl Ježíš milý chlápek a všechno, ale ne Boží syn.) Topolánek si navzdory pochybám svých někdejších souvěrců stále stojí za tím, že je normální nežít na dluh. Na to má samozřejmě právo, je ale škoda, že své staré komentáře o nic nechápajících socialistech ponechává bez jakékoliv reakce na vývoj veřejné debaty.

Stejně tak to nevypadá, že by ho rozvrat některých zemí Blízkého východu a severu Afriky přinutil změnit názor na spojenecké vojenské operace. Topolánek stále obdivuje George W. Bushe a nezabývá se možností, že by se na vzestupu Islámského státu mohla podílet nevydařená invaze do Iráku. Naopak: na straně 490 spatřuje řešení současné migrační krize v „neokolonializaci“ zemí, ze kterých lidé utíkají. Good luck.

Topolánek se tedy stejně jako Miloš Zeman v politice mýlil jen v jediné věci, a to v lidech. Jako bájná Nemesis se ve vzpomínkách opakovaně vynořuje Vlastimil Tlustý. Pro jeho ambiciózní plán ekonomické reformy má Topolánek jen posměch, ačkoliv mu ve sněmovních volbách v roce 2006 „Tlustá peněženka“ pomohla získat dnes stěží představitelných 35,8 procenta hlasů.

Lisabon, nebo Moskva?

Na liberální čtenáře z pravého či levého středu čeká v Hlavně se neposrat několik úleků. „Jsem rád, že tu vůbec nemusím mluvit o diskriminaci na základě sexuální orientace. Tu se nám podařilo zcela vymýtit,“ oznámil premiér na slavnostním zahájení evropského roku rovných příležitostí před devíti lety. Velká část gayů a leseb si to nemyslí.

V nově napsané poznámce pod čarou na straně 198 nakládá Topolánek jak Stanislav Křeček: „Na otázku, proč Čechům nevadí Vietnamci, ale vadí jim Cikáni a potenciálně muslimové, musím odpovědět politicky korektně. Protože Vietnamci makají, studují, budují. Celá rodina, po generace. Mají sice svoje vlastní pravidla, ale nevykrádají sociální systém. A pěstují dobrou trávu.“

Za souseda by Vietnamce chtělo jen 40 % Čechů, takže s řečmi o „nevadění“ bych byl opatrný. Navíc je 38 % práceschopných Romů zaměstnaných, což je myslím větší díl populace, než kolik Vietnamců vyrábí a dealuje drogy. Zkrátka: Topolánkova zkratkovitá úvaha stojí na předsudcích a principu kolektivní viny.

Kritika ústavního soudu jako třetí komory parlamentu nebo obhajoba současného řádění Práva a spravedlnosti v Polsku pak napovídají, že i když by asi Mirek Topolánek chtěl být Davidem Cameronem, někdy z něj přece jen mluví spíš Viktor Orbán.

Ale i tak: bylo vlastně příjemné a smutné zároveň nad těmi pěti stovkami stran zavzpomínat na dobu, kdy politici strašili možnými důsledky hospodářských politik svých protivníků, ne válečnými uprchlíky. Kdy se předseda nejpopulárnější strany zaklínal slovem „svoboda“, ne „pořádek“ nebo „efektivita“. A kdy Česko dokázalo se svými evropskými partnery hledat schůdné kompromisy, protože i když Topolánek nebyl z Unie a zvlášť z Lisabonské smlouvy nadšený, věřil, že je daleko lepší „políbit se s německou kancléřkou než se objímat s ruským medvědem“. Dilema „Lisabon, nebo Moskva?“ pojmenoval v roce 2008 přímo vizionářsky. A za západnější odpovědí si podle aktuálních komentářů pořád stojí, na rozdíl od jiných ikon porevoluční pravice.


Fotka Mirka Topolánka z autogramiády: Profimedia
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 13 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ondřej Bárta | 16. 6. 2016 07:51

Topolánek si navzdory pochybám svých někdejších souvěrců stále stojí za tím, že je normální nežít na dluh.
/
představ si Kašpárku, ono to opravdu je normální... vývoj veřejné debaty nemění přírodní, fyzikální ani jiné zákony... to se jen ta vaše kavárna a vládnoucí (j)elita plácáte v čím dál větších utopiích ale kdyby vám jednou došlo, do jakých sraček nás táhnete tak se sami půjdete pověsit na nejbližší strom...

+25
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK