Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

O zlých Němcích a hodné Číně

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
7. 4. 2016
 6 167

Ilona Švihlíková velí k „novému národnímu obrození“ a pragmatické „politice přátelství všemi vektory“. Naivitu jejího manifestu odkryla čínská delegace.

O zlých Němcích a hodné Číně

„Víš, co je nejlepší utajení pravdy? Nechat ji vykřičet do světa nějakým debilem,“ říká jedna z postav v Kahudově paranoiou prodchnutém románu Vítr, tma, přítomnost. Možná ještě lepší utajení pravdy je nechat ji vykřičet do světa někým vzdělaným a inteligentním, kdo na ni ovšem přes svou erudici nalepí kvantum děravých argumentů a diskreditujícího balastu.

Přesně to je případ poslední knihy docentky Ilony Švihlíkové, slibně drze nazvané Jak jsme se stali kolonií. Autorka v ní míchá důležitou kritiku polistopadových ekonomických dogmat se špatně skrývanou záští vůči západním zemím, především Německu, s idealizací čínské ekonomické diplomacie a s momenty nechci konspirovat, ale…

Ilona Švihlíková: Jak jsme se stali kolonií – vyšlo v nakladatelství Rybka Publishers v roce 2015. 232 stran, 258 Kč.

Dvě osudové chyby: Šoková terapie a výdajové škrty

Na spoustu toho, co Švihlíková ve své diagnóze píše, se nedá moc namítnout. Česko se skutečně potýká s problémem pracující chudoby, která je navíc genderově podmíněná: „vyskytuje se u 15 % mužů, ale více než čtvrtiny (!) pracujících žen.“ S úrodnou půdou se tu nakládá hanebně. Různým skupinám se daří uchvacovat stát a bez inovací a vlastně i bez práce dobývat rentu. Zahraniční matky českých firem tu znovu investují jen část zisků, stovky miliard míří z české ekonomiky do zahraničí. Český daňový systém má degresivní charakter a méně než jiné západní země využívá majetkových daní. Uměle slabá koruna napomáhá tomu, aby české firmy nekonkurovaly vysokou přidanou hodnotou, ale nízkou cenou.

To všechno jsou ale spíš vedlejší motivy knihy. V těch hlavních začíná argumentace vrzat.

Švihlíková při pátrání po tom, jak jsme se stali údajnou kolonií, napadá Washingtonský konsenzus. (Reformní balíček doporučovaný mezinárodními hospodářskými organizacemi, podle kterého se v zásadě „jelo“ i v Československu a později v samostatném Česku.) Šoková terapie a rychlá liberalizace obchodu podle autorky škodí nerozvinutým a doposud uzavřeným ekonomikám, které uvězňuje ve věčně slabší, koloniální pozici. K lepším výsledků by podle ní šlo v devadesátých letech dojít čínskou cestou: otevírat ekonomiku pozvolna a reformovat ji nikoliv dogmaticky, ale pragmaticky.

V Česku to může znít kacířsky, nicméně mezi zahraničními ekonomy je to poměrně rozšířený postoj, navíc často podpořený kvalitními argumenty. Pokud jste na ně ovšem zvědaví, Jak jsme se stali kolonií vás neuspokojí. Švihlíková se s Washingtonským konsenzem vypořádává na pár stranách, obecně a teoreticky. Daleko důkladnější kritiku rychlého otevírání trhů tak najdete například v knize Joe Studwella How Asia Works.

Další čtení

Demokracie a občanské svobody? Ne že by rozvoji vyloženě škodily, ale ani mu zvlášť nepomáhají. Patenty? Past na chudé země, které si k technice často nemůžou pomoci jinak než sprostým kopírováním. Protržní reformy? — Trefa, jenže jinam, než byste asi čekali. Studwell odhaluje špinavé tajemství asijských tygrů: „[N]ahlas se zaklínejte důležitostí volného trhu, ale potichu zemi dál řiďte dirigisticky.“

How Asia Works: Jak vypiplat tygra

To samé platí i o autorčině kritice austerity, tedy snahy o udržení vyrovnaných veřejných rozpočtů prostřednictvím škrtů. Švihlíková zastává legitimní a v zahraničí už vlastně mainstreamový názor. Jenomže své přesvědčování staví opět spíš na silné rétorice než na datech. Zde tedy přesměruji k Marku Blythovi a jeho knize Austerity: The History of a Dangerous Idea.

Spíš digest z Myanta než objevná analýza

Rozpačité je opakované srovnávání vývoje hospodářství v Česku a dalších visegrádských zemí. Ano, Slovensko a Polsko se unijnímu průměru HDP na hlavu přibližují rychleji než Česko a ani Maďarsko nebohatne pomaleji. Ale pokud to Švihlíková dává za vinu pravicové politice českých vlád, měla by si spočítat, že od roku 2002, kterým tabulka na straně 175 začíná, vládla v Česku pravice jen o rok déle než na Slovensku, které přitom vykázalo raketový růst.

Stojí taky za zmínku, že právě nejchudší Maďarsko reformovalo a otevíralo svoji ekonomiku v osmdesátých a devadesátých letech nejpozvolněji z celé čtyřky. Očividně to ještě není záruka úspěchu.

Další rozpaky vzbuzuje neustálé citování výrazně analytičtější knihy Martina Myanta Vzestup a pád českého kapitalismu, starších novinových článků a dokonce i vlastních textů Švihlíkové.

Zkrátka: i když v knize Jak jsme se stali kolonií najdete některé důležité myšlenky, je toho v ní jen málo nového a jen málo dobře vyargumentovaného. Ani to by ale ještě nebylo to nejhorší.

Práv se nenažerem

Nejhorší na Jak jsme se stali kolonií je, jak Švihlíková diskredituje legitimní pochyby o současném hospodářském modelu i stejně legitimní návrhy ekonomických alternativ, jako jsou časové banky, lokální měny, družstevní podnikání a jiné. Dělá to nacionalistickými, antiněmeckými a antiunijními průpovídkami, opatrným naznačováním různých spiknutí, anebo snižováním boje za „takzvaná lidská práva“. Děje se to hlavně v poslední kapitole, v níž načrtává „cestu k novému národnímu obrození“. Nicméně poznámky, které jako by vypadly z nějakého proruského webu, jsou rozeseté po celé knize.

Na 56. straně se Švihlíková zamýšlí nad tím, proč se po pádu východního bloku neuskutečnil žádný druhý Marshallův plán. Přece aby nás mohli snáz kolonizovat: „Nebylo tedy proč vydávat zdroje, když se nabízela pro Západ mnohem efektivnější cesta – začlenění východního bloku do světové ekonomiky tak, aby to zemím Západu poskytovalo výhody.“ Do Česka ale šly stamiliardy z Evropských fondů, což je s tímto černobílým pohledem v rozporu. Že jsme je zčásti promrhali, je jiná věc, nemůžou za to ovšem údajní kolonizátoři. (Poněkud ironicky sama Švihlíková v závěrečném receptu na obrození doporučuje efektivnější využití těchto fondů.)

„[Č]eský konzervativní střadatel přispěl (a přispívá) k blahobytu Erste a dalších. Tento pocit nás jistě hřeje u srdce,“ píše Švihlíková a není náhoda, že si vybrala Erste, a ne Sberbank. Protigermánskými průpovídkami se v knize totiž nešetří. Řecko autorka označuje za německý protektorát, čímž se vlastenka paradoxně dopouští urážky všech českých obětí německé okupace, které jaksi neměly ten luxus, aby mohly odmítnout německé požadavky v referendu. „Některým politickým představitelům,“ kteří si prý Česko představují jako 17. spolkovou zemi Německa, Švihlíková vzkazuje, že i Reinhard Heydrich považoval české země za srdce Říše. Jádrem takových současných návrhů ale není touha po poněmčení Česka, jen zoufalství nad stavem české veřejné správy – což je pozice blízká té autorčině.

„Aniž bych zde chtěla otevírat pole ‚konspiračních‘ teorií, je namístě se ptát, do jaké míry bylo rozbití Jugoslávie spojeno s německými ambicemi v regionu,“ vtahuje Švihlíková známým rétorickým trikem „jen pokládám otázky“ do své protiněmecké argumentace neurčité spiklenecké teorie. Vlastně pak už nepřekvapí, když autorka v závěru přitakává myšlence, že „demokracie končí tam, kde začíná signál České televize“.

Švihlíková opakovaně píše o neúspěšném přejímání „západních vzorů“ a o mocichtivých „západních korporacích“. Zato na východě už je to jiná. „Čína, na rozdíl od USA, nestaví své návrhy na základě buď – anebo a na vnucování pravidel ušitých na míru korporacím.“

I proto by se prý mělo Česko přeorientovat tímto směrem. Dělat si „[m]noho přátel a pokud možno žádné nepřátele, jinými slovy provozovat politiku přátelství všemi vektory. Nenechat se zatahovat do válečných, ideologických a dalších koalic, z nichž ČR nemůže mít žádný prospěch.“ Přestat ostatní mentorovat ohledně „takzvaných lidských práv“ a nejprve si ujasnit „národní ideu“. Všimněte si toho faulu: jako by se ty dvě věci navzájem vylučovaly, jako by takzvaná lidská práva na svobodu svědomí a podobně mohl hájit jen příslušník národa, který si definoval svou ideu.

Pointu těmto naivním plkům napsala minulý týden čínská delegace v Praze. „Politika přátelství všemi vektory“ vypadá v praxi tak, že policie šikanuje lidi vyvěšující tibetské vlajky, a naopak nechá napadat aktivní občany najatými čínskými demonstranty. Čímž výčet znepokojujících událostí zdaleka nekončí.

Aby se nám jednou při obchodování s novými východními přáteli nestýskalo po tom, jak jsme byli kolonií západních mamonářů.


Úvodní foto, jaké si docentka Švihlíková nepřála: J Morc / Shutterstock.com

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo