Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pýcha předchází pády

Čtivá kniha Alistaira Horna přesvědčuje, že přílišné sebevědomí vojevůdců a státníků zabilo ve dvacátém století miliony lidí.

Dosud byl nejstarším autorem, jehož myšlenkám jsme na Finmagu věnovali pozornost, (tehdy) devětaosmdesátiletý Zygmunt Bauman. Právě ho ale překonává britský novinář a historik sir Alistair Allan Horne; kniha Hubris: The Tragedy of War in the Twentieth Century (Nadutost: Tragédie války ve dvacátém století) mu vyšla loni v listopadu týden po jeho devadesátých narozeninách.

Alistair Allan Horne: Hubris: The Tragedy of War in the Twentieth Century – vyšlo v nakladatelství Harper v listopadu 2015. 400 stran, 18 dolarů (verze pro Kindle).

Stáří autora je na ní znát, a to v nejlepším možném smyslu. Horne má za sebou šedesát let studia, padesát let práce a desítky knih, převážně o dějinách Evropy v 19. a 20. století. Hubris je destilátem jeho životního díla: „[P]řed časem jsem začal přemýšlet nad tím, jestli něco spojuje války odehrávající se v různých dobách. Záhy mě napadlo, že to je nadutost: střety totiž v zásadě vyhrává i prohrává přílišná arogance jedné nebo druhé strany. […] Tak vznikla kniha, kterou právě čtete.“

Kniha, kterou by těžko mohl napsat někdo ve třiceti, protože vychází z úctyhodného množství zdrojů, a je díky tomu mimořádně pestrá. Ani stránka neurčitého bulšitu, zato spousta překvapivých informací jen tak mimochodem: třeba že maršál Ojama Iwao, jeden ze zakladatelů Japonské císařské armády, byl prvním japonským zákazníkem Louise Vuittona, od kterého si nechal při svém pobytu ve Francii zhotovit kufry.

Na nadutost neplatí ani harakiri

Horne podrobně studuje pět střetnutí ve třech válkách: námořní bitvu u Cušimy, které v roce 1905 rozhodlo rusko-japonskou válku, bitvu u řeky Chalchyn, při které se japonská armáda pokusila v roce 1939 obsadit mongolské území bráněné sovětskou armádou, slavné bitvy o Moskvu a o Midway, a nakonec bitvu u Điện Biên Phủ, při níž se roku 1954 Vietnamci zbavili francouzské koloniální nadvlády. Vzorec, jaký objevuje Horne, už jsme si prozradili: velitelé poražené strany přeceňovali minulé úspěchy svého vojska a naopak podceňovali protivníka.

Někdy se to podceňovní zakládalo na posledním střetnutí, které skončilo s jednoznačným výsledkem. „[Nadutost j]e živená úspěchy. Po triumfu se nic nezdá být nemožné. A právě tak […] vzniká řada rozhodnutí ústících nakonec v kalamity. Proč držet zpátky úspěšné velitele?“

Problémem nemusí být jeden konkrétní nadutý generál. Nogi Maresuke, který vedl japonské vojsko v úspěšné bitvě o přístav Port Arthur, při níž mimochodem ztratil dva své syny, se druhé a (dokonce ani první) světové války nedožil. Po zmíněné bitvě se kvůli příliš velkým ztrátám na životech svých podřízených rozhodl spáchat rituální sebevraždu. Tu mu císař Meidži nedovolil, díru do bříška si ovšem Nogi udělal hned v den Meidžiho pohřbu v roce 1912. Horne na mnoha detailních příkladech ukazuje, že nadutost přesto prostupovala japonskou armádou i společností, vyživená jak vítězstvím nad Rusy a následným ekonomickým boomem, tak i historickými mýty, jako bylo vzedmutí „božího větru“. Ten ve 13. století podle pověsti zničil mongolskou flotilu mířící k japonským břehům.

A někdy k nadutosti ani nepotřebujete úspěchy: Hitlerovo Německo ještě stále pociťovalo následky porážky v první světové válce, když jeho armáda otevřela východní frontu a vyrazila k Moskvě utrpět další porážku. Podle Horna zkrátka stačí uvěřit tomu, že je protivník ve všech ohledech podřadný – ať už pro svou rasu, nebo pro svou ideologii.

Čtěte taky

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka:

Krapet nadutá teorie nadutosti

Hubris: The Tragedy of War in the Twentieth Century trpí očekávatelnou slabinou, kterou zběhlý čtenář odhalí už po přečtení záložky. Horne má svou jednu velkou teorii, s níž cestuje po celé planetě a po půlce dvacátého století, a všude, kde se zastaví, přes ni vidí to samé: nadutce. Což je – ta ironie! – přece jen poněkud naduté. Arogance velitelů (arogance armád, arogance národů) byla vždy jedním z mnoha rozhodujících faktorů, vedle, například, náhody.

I tak si ale Hubris zasluhuje pozornost. Zatímco nad jiným čtením o válkách si můžete představovat sami sebe v kůži vojevůdců, Horneho kniha stimuluje také opačný druh denního snění. Snadno vám totiž nastartuje úvahy o tom, jestli se vy sami ve svém životě, osobním nebo pracovním, nechováte jako nadutí generálové.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Daniel | 3. 3. 2016 12:28

Spíše než o nadutost jde o klasický problém „other people’s money“.
V dobách, kdy vojenští velitelé a generálové byli podnikatelé, kteří sami financovali své vojáky a jejich výzbroj, se k těmto svým aktivům chovali… jako ke svým aktivům. Válka se vedla opatrně a úsporně, intenzita válčení byla nízká. Hlavní bylo nebojovat zbytečně. Pokud byl obléhatel dostatečně silnější než obléhaný, město se vzdalo. Pokud tomu bylo naopak, obléhatel odtáhl. Pro nesmyslný hrdinský odpor nepanovalo moc pochopení. Pokud někdo kladl to, co bylo považováno za nesmyslný odpor, byl povražděn. Jinak se zajatci nezabíjeli, ale spíše najímali do vlastní armády, což bylo mnohem ekonomičtější.
Pokud mají státy a generálové k dispozici kapacitu hodně zdaňovat a také povinné odvody a tím zdarma obrovský rezervoár masa, generálové se chovají adekvátně situaci. Naplno se to projevilo během První světové války, která je kolosálním monumentem stupidity tehdejší generality. Proč ne, když je to nic nestojí? Vojáci nebojují pro žold, ale zato jsou řádně oblbovaní propagandou. Války mezi vládami jsou propagandou přeformulovány na války mezi národy. Nepřátelský národ je pak samozřejmě třeba propagandisticky odlidštit. Scéna pro totální válčení je připravena.

+28
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK