Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Poslat do slumů bagry? Ne, radši autobusy

Knižní reportáž z Latinské Ameriky ukazuje, že namísto grandiózní výstavby nových čtvrtí někdy stačí přestat ignorovat ty staré.

Brněnský magistrát začne v městských bytech ubytovávat bezdomovce. Politika „housing first“, která v řadě zemí s dobrými výsledky funguje, je v Česku zjevně příliš radikální i pro ty, kteří se označují za levičáky: mimo jiné pro Miloše Zemana nebo Stanislava Křečka. Není to překvapení. Jak ukazovala kampaň před posledními komunálními volbami, ideologie se tu do lokální politiky netahá. Hlavní je, aby se ve městech klidně žilo lidem obecně považovaným za slušné.

Justin McGuirk: Radical Cities: Across Latin America in Search of a New Architecture – vyšlo v nakladatelství Verso v roce 2014. 304 stran, 20 dolarů (verze pro Kindle)

V Latinské Americe to mají jinak. Londýnský publicista a kurátor Justin McGuirk po ní několik měsíců cestoval a navštívil – mimo jiné – mexická panelová sídliště, caracaský mrakodrap Torre David (znáte z Homelandu) nebo venezuelské charismatiky, kteří věří tomu, že squattování je projevem darů Ducha svatého. Ve svižně a nepředpojatě napsané knize Radical Cities: Across Latin America in Search of a New Architecture podává svědectví o desítkách míst, na kterých mizerné životní podmínky obyvatel rychle rostoucích měst přerostly v politickou akci.

Namísto skalpelů jehly

Má proměna města přijít zezdola, od občanů, nebo seshora, od politiků? Je lepší být pragmatiky, a dělat aspoň něco, anebo idealisty, a nenapravovat systém, který považujeme za špatný? – Na to se McGuirk ptá kde koho, od architektů přes politiky po aktivisty, ale jednu univerzální správnou odpověď nenachází. S jedním zjevně univerzálním pravidlem se však všude na kontinentu setkává. Totiž že megalomanské plány na výstavbu nových a lepších měst, jakými proslul třeba Le Corbusier, nefungují tak efektivně jako drobné zásahy:

„Modernisté byli jako chirurgové, kteří se snažili z měst vyříznout jejich nádory, chudinské slumy. Dnes se můžeme setkat s jinou léčebnou metodou: urbanistickou akupunkturou. Plánovači už nepracují se skalpely, ale s jehlami, které dovedou maličkým vpichem ovlivnit nervový systém měst a ozdravit celé organismy.“

Další čtení

Kuchařka oživování veřejného prostoru vyvolává dvě otázky: Copak žijeme v Somálsku, abychom museli stavět z palet a dalšího haraburdí? A není nakonec taktičtější než dělat „aspoň něco“ nedělat nic?

Jak změnit morální DNA města zločinu

Co všechno se může pokazit na velkých projektech, to McGuirk ilustruje na příkladech sídlišť Tlatelolco v Mexico City,23 de Enero v Caracasu a Villa Soldati v Buenos Aires. Ač jsou pod nimi podepsáni slavní architekti a měla po celém světě dělat reklamu vládám, které je nechaly postavit, starost o kvalitu života jejich obyvatel skončila právě tou výstavbou. Sídliště zpustla, zchátrala, přestala být atraktivní a postupně se z některých staly „no-go zóny“.

Z desítek úspěšných akupunkturních zásahů, které McGuirk zmiňuje, vyberme pět:

Metrobusy, tedy rychlé páteřní autobusové linky, které zavádějí radnice po celé Latinské Americe (a po celém světě). Pomáhají řešit zásadní problém mnoha chudých čtvrtí: že jsou jejich obyvatelé odříznutí od zbytku města a od ekonomických příležitostí.

Důvtipný projekt levných půldomků, které se v Chile staví podle projektu architekta Alejandra Araveny. Na šedesátimetrové parcele se z dotací postaví jen třicetimetrový domek s nejnutnějším zázemím a zbylých třicet metrů si noví obyvatelé zastaví svépomocí.

Biblioteca España, významná veřejná budova schválně umístěná do jedné z nejhorších čtvrtí kolumbijského Medellínu, kterou tak symbolicky i infrastrukturně propojila se zbytkem města.

„Změna morálního DNA“ kolumbijské Bogoty za vlády excentrického starosty Antanase Mockuse. Radnice pod jeho vedením vyměňovala zbraně za hračky, rozdávala občanům červené karty, které si měli ukazovat například za nebezpečnou jízdu, nebo omezila prodej alkoholu. Během Mockusovy vlády klesl roční počet vražd o 70 procent a obětí dopravních nehod o 50 procent a radnice po delší době opět hospodařila s vyrovnaným rozpočtem. (Připomeňme si, že korelace neznamená kauzalitu. McGuirk navíc sám informuje, že se trendy po konci Mockusova mandátu zase obrátily opačným směrem.)

Pátým příkladem akupunktury budiž podpora squattování ze strany politiků – nepřekvapí, že mimořádně silná byla ve Venezuele za vlády Huga Cháveze.

Sociální stát? Sociální město

McGuirk je inteligentní a kriticky přemýšlející chlapík. Správně si například všímá, kolik lidí je z Aravenových dvojdomků na větvi prostě jen proto, že jsou „kustomizovatelné“, jako by pro jejich obyvatele bylo důležitější vyjádřit svou individualitu než mít střechu nad hlavou.

Přesto bych byl na jeho místě ještě zdrženlivější při hodnocení úspěšnosti akupunkturních zásahů. Jak ukazuje třeba právě nepříliš trvanlivá „změna morálního DNA“ Bogoty, pomyslné jehly můžou z tkáně vypadnout. Taky je možné, že některé z nich třeba stimulují špatné nervy, aniž by to bylo hned zřejmé. Když do chudé čtvrti umístíte prestižní instituci, může se stát, že její okolí prokoukne proto, že si původní obyvatelé už nebudou moct život v ní dovolit a odstěhují se; ne kvůli tomu, že jim z nebe spadnou peníze na novou fasádu.

I tak ale Radical Cities zůstává mimořádnou knihou, která mimoděk připomíná jednu pozapomenutou věc. Totiž že radnice řeší sociální problémy déle než vlády – a v mnoha případech i úspěšněji.


Na úvodní fotce slum 23 de Enero u Caracasu. Snímek Profimedia
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jiří Hemzal | 29. 1. 2016 16:59

Ale pane autore, ideologie se do komunální politiky tahá a ne, že ne. Rozdávání bytů nemajetným, subvencování nájmů, sociální byty, regulované nájemné apod. samozřejmě stojí na ideologii. Stejně tak se mi zdá, že vy i autor vámi recenzované knihy obchází jednoho bílého slona, a tím je regulované nájemné a vnucované standardy, kdy se lidem, kteří mají peníze na bydlení typu Trambant vnucuje bydlení typu Mercedes. Například regulace nájmů v New Yorku spustošila Bronx nebo Harlem jako nálet bombardérů. Samozřejmě vím, že v tom hrály roli i další sociální problémy, ale kdo je asi tak vyrobil?

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK