https://www.finmag.cz/firemni-kultura/307321-grand-theft-dzihad
Grand Theft Džihád
Tři věci, které se dozvíte z propagačních časopisů Islámského státu a al Káidy.
Nevím, jestli se dá ze dvouměsíčníku Dabiq, který vydává takzvaný Islámský stát, a čtvrtletníku Inspire, kterým svět oblažuje al Káida, vyčíst velká a úplná pravda o islamismu. Když jsem se jimi v brněnských kavárnách pročítal, připadal jsem si jako paštunský písmák, který se v horách snaží pochopit neoliberalismus z katalogu Ikea a letáčků Modrá šance. Nicméně něco nového se v obou případech dozvědět lze.
Taky nevím, jestli byl dobrý nápad ty časopisy googlovat a pak jen tak stáhnout. Asi by bylo lepší jít na to přes Tor, což jsem neudělal. Až se příště pokusím někam letět, doplním pod článek, jak dlouho se mi vrtali v kufru.
Co jsem si tedy z odpoledne stráveného čtením oslav mučedníků odnesl?
1. Svatá válka je cool
Z Dabiqu a ještě víc z Inspire dýše ten samý spirit, kvůli kterému mladí odcházejí zakládat firmy do Silicon Valley. Realizuj svůj potenciál. Změň svět, nebo se vrať k mámě. Vymaž staré instituce. Natři to všem.
Svatá válka je disruptivní startup, u kterého prostě chcete být. Nastojte verše z Inspire č. 12:
Jak dlouho chceš žít ve stresu? Řekni si: bezradnost nesnesu. Postav se zpříma, nachystej si kvér, sestav bombu a adieu!
Protože: „Máš právo na to zapálit rozbušku!“ (Inspire č. 9)
Redakcím se nedá upřít smysl pro černý humor. Dabiq případným zájemcům nabízí rukojmí Islámského státu na působivých celostránkových inzerátech s drobným dovětkem „nabídka je časově omezená“. Inspire přináší titulky jako Francie, imbecilní okupant nebo Všichni jsme Usáma. V rubrice Co říkají naši přátelé a nepřátelé cituje v č. 9 Slavoje Žižeka. (Není poznat, jestli jako přítele, nebo nepřítele. Každopádně je to hipsteřina.)
Zrádné je, že se ani jeden magazín neomezuje na čirý sadismus. Věnují se společenským problémům a nabízejí východiska. Islám se prodává jako „řešení rasismu“ (Inspire č. 10) a články opakovaně kladou důraz na to, že je Alláhovi jedno, jestli jste Arab, černý, nebo bílý.
Dabiq je sice podobný klobásový večírek jako Maxim, zato Inspire řeší i ženská témata a momentálně dokonce nabírá „sestry“ redaktorky. Což může být docela lákavá pracovní nabídka, vzhledem k jeho na první pohled velkorysé produkci.
Zkrátka: dovedu si představit, že kdybych žil někde v ghettu, dny trávil poflakováním se venku a hraním Grand Theft Auto, tyhle plátky by mi měly co nabídnout.
2. Teroristou se můžete stát levně
Zatímco Dabiq se soustředí na ideologickou obhajobu Islámského státu, Inspire oslovuje osamělé válečníky žijící v západních zemích a nabízí jim praktické návody pro výrobu zbraní a organizaci útoků.
Znepokojující na tom je, jak levné a (technicky) jednoduché je stát se teroristou, který sice nepošle k zemi mrakodrap, ale spolehlivě vyděsí celou Evropu. Stačí se držet návodů z rubriky Open source Jihad. (Vážně: někdy bych chtěl sedět na redakční poradě.) Slib z obálky č. 13 mluví za vše: „Jak vyrobit jednoduchou, ale účinnou bombu z věcí, které najdete v kuchyni. Návod pro ambiciózní mudžahedíny po celém světě.“
Ve světle těchto receptů působí nemístně unijní snaha ještě silněji regulovat držení zbraní. To už by dávalo větší smysl omezit prodej trubek a šroubů. (Já vím. Neříkat dvakrát.)
Pár ukázek
3. Vlastně je zázrak, že je útoků tak málo
Kolik frustrátů jen v půlmiliardové Unii může takový hlas teoreticky oslovit? Půl milionu? Milion? Tři miliony? – A přece rukou teroristů umírá nejméně Evropanů za poslední dekády.
Netuším, čemu za to děkovat. Možná tajným službám. Možná předpodělaným občanům oznamujícím sebemenší podezření. Možná všudypřítomným konzumním lákadlům, vedle kterých nevypadá cela pro doživotně odsouzené nijak přitažlivě. Na každý pád je to ironie: časopisy Dabiq a Inspire, které mají šířit hrůzu, skýtají naopak útěchu. Stačí si všimnout toho, jak mizivá část čtenářů se jimi nechává vyzvat k činům.
Nejnovější podcasty