Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jak se z britské kultury stala součást britského průmyslu

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
3. 12. 2015

Vládní podpora umění může být zrádná: byrokracie dokáže přidusit tvůrčí potenciál, který se pokouší rozvíjet.

Jak se z britské kultury stala součást britského průmyslu

Když Tony Blair v roce 1997 nastoupil do Downing Street č. 10, jeho vláda byla první po dlouhých desetiletích, která brala podporu kultury za svou programovou prioritu. Právě rokem 1997 a tehdejším rozhodnutím labouristů postavit daleko velkolepější víceúčelovou halu k příležitosti přelomu tisíciletí, než jakou plánovali poražení konzervativci, začíná kulturní historik Robert Hewison knihu Cultural Capital: The Rise and Fall of Creative Britain (Kulturní kapitál: vzestup a pád kreativní Británie). Hewisonovo vyprávění pak končí v roce 2012, kdy se britští hudebníci a další umělci velkolepě předvedli při zahajovacím ceremoniálu londýnské olympiády.

V oněch patnácti letech sice britské vlády štědře podporovaly muzea, galerie i živé umění, což Hewison kvituje. Přesto je ale k projektu neformálně křtěnému jako „Cool Britania“ kritický: vedl totiž ke zbyrokratizování umělecké sféry nebo k přerozdělování, ze kterého ti úplně nejchudší viděli málo nebo nic.

Robert Hewison: Cultural Capital: The Rise and Fall of Creative Britain – vyšlo v nakladatelství Verso Books v listopadu 2014. 288 stran, 11 liber (verze pro Kindle). Za tip díky Josefu Šlerkovi.

Dusící objetí byrokratů

Sám Tony Blair sice v předmluvě k jednomu sborníku prohlásil, že „umění a kreativita osvobozují lidstvo,“ ovšem Hewison upozorňuje na smutnou ironii: „[S]ama vláda neměla v nejmenším úmyslu osvobodit umění a tvůrčí energii. […] Tvůrčí profesionálové se nejprve radovali, že konečně někdo projevil o jejich práci zájem. Pak ale poznali, jak dovede vládní byrokracie přidusit právě ten tvůrčí potenciál, který se pokouší rozvíjet.“

Jedním z důsledků nové kulturní politiky byl rozmach „art-speaku“, jazyka plného frází o diverzitě a přesazích, který možná znáte z průvodních textů k výstavám výtvarného umění nebo filmovým přehlídkám. (Vyzkoušejte generátor.) Veřejně podporovaná kultura lpěla na rozhodnutí expertů ovládajících toto specifické vyjadřování podobně, jako komerční tvorba závisí na vkusu mecenášů a platícího publika.

Politika Blairových vlád ostatně přispěla k oslabení opozice mezi vysokou kulturou a komerční produkcí. Oboje přece pomáhalo turistickému ruchu, vytvářelo pracovní místa a promítalo se tak do hrubého domácího produktu. Operní pěvec si podal ruku s punkem, oba se stali dělníky kreativního průmyslu.

Kreativní průmysl je protimluv

Právě osvícená kritika fráze „kreativní průmysl“ je nejcennějším místem knihy. „S kreativitou se přece můžeme setkat ve spoustě jiných oblastí lidské činnosti, než je umění, například ve vědě,“ správně připomíná Hewison. Obdobný počet tvůrčích lidí podle něj pracuje i mimo takto onálepkované obory, zatímco dobrá polovina pracovníků kreativního průmyslu nevykonává tvůrčí povolání. Velikost oboru a jeho význam pro ekonomiku nadto závisí na rozhodnutí, jestli se do něj počítá vývoj a správa softwaru.

A co víc: „Kreativní průmysl je možná naprostý protimluv: tvůrčím lidem jde přece o to vytvořit něco jedinečného, zatímco smyslem průmyslu je vyrábět se ziskem dokola to samé.“

Následně Hewison opět upozorňuje na komercionalizaci kreativity. Ta má totiž měřitelný ekonomický význam jen v případě, že vyplivne něco, co se dá směnit na trhu: fyzické umělecké dílo, patent, vzor.

Další čtení

Nákup umění je prý stejně racionální jako nákup tenisek: při nákupu víc než vlastnosti zboží rozhoduje značka. Co na tom, že vás boty tlačí a obraz se vám vlastně nelíbí, hlavně že máte potvrzeno, že jste in.

Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů)

Nabídka nevytváří poptávku

Pozoruhodná je ještě část, ve které se Hawison dělí o výsledky britských průzkumů konzumování (sic!) umění. Potvrzují, že dělicí linie už nevede mezi těmi, kteří chodí na operu, a těmi, kteří chodí na rockové koncerty. Linie vede mezi lidmi, kteří se o kulturu zajímají (a ti si v ní už nevybírají zdaleka tolik jako dřív), a lidmi, kteří za ní ven prostě nevyrážejí. Je nasnadě, že v první skupině jsou lidé vzdělanější a bohatší.

Navzdory letité masivní vládní podpoře kultury se jen čtyři procenta Britů považují za „vášnivé“ fanoušky umění. Hawison z toho nevyvozuje, že by měl stát přestat umění financovat, ale navrhuje, aby vláda vedle navyšování kulturní nabídky začala investovat do navyšování kulturního kapitálu britských občanů. Jde tedy o to dostat do galerií a koncertních sálů lidi, kteří tam nechodí, a naučit je díla oceňovat. Odměnou má být tolerantnější, soudržnější a kreativnější společnost. Což už zní trochu jako art-speak, ale dobrý postřeh nemůžeme Hawisonovi upřít: velkoryse financovaná kulturní scéna není sama o sobě k ničemu, když jí chybí publikum, které by ji mohlo ocenit.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo