Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Design smrti

| 29. 10. 2015 | Vstoupit do diskuze

Lékař a spisovatel Atul Gawande přesvědčuje, že pro umírající pacienty je důležitější kvalitní péče a vědomí, že to tu všechno dávalo smysl, než věčné protahování konce.

Design smrti

Psát o smrti do finančního magazínu je jako psát o úrokových sazbách do věstníku Společnosti přátel žehu, ale několik oslích můstků by tu bylo. Za prvé se budeme věnovat knize Being Mortal: Medicine and What Matters in the End (Nežijeme věčně: Medicína a poslední věci člověka), kterou napsal Atul Gawande, a toho už známe jako propagátora odškrtávacích seznamů.

Za druhé je péče o nemocné v podstatě podkategorií módního a na Finmagu často rozebíraného designu služeb. To byste nevěřili, kolik se četbou o tlumení bolesti při kolonoskopii můžete dozvědět o komunikaci se zákazníky. (Spojler: lidé si pamatují dva zážitky, ten nejhorší a ten poslední.)

Za třetí Gawande mimoděk odhaluje nehospodárnost prakticky všech zdravotních systémů, bez ohledu na to, jestli je v nich víc veřejných, nebo soukromých peněz. První příčinou této nehospodárnosti je preference prodloužení lidského života o jakoukoliv dobu a za jakoukoliv cenu před ostatními možnostmi; druhou upřednostňování technických řešení před prostou geriatrickou a paliativní péčí.

Atul Gawande: Being Mortal: Medicine and What Matters in the End – vyšlo v nakladatelství Metropolitan Books v říjnu 2014, 304 stran, 13 dolarů (verze pro Kindle).

Kéž by šla geriatrie vystavit v lékárně

První chybu dokládá Gawande několika pohnutými příběhy lidí, kteří bojovali s rakovinou srdnatěji než Václav Klaus s humanrightismem a kterým ten boj prodloužil život o krátkou chvilku, plnou bolesti. Gawande samozřejmě netvrdí, že se s rakovinou bojovat nemá, jenom lituje toho, že má zdravotní průmysl tendenci přesvědčovat o jiskřičce naděje i ty pacienty, které by bylo lepší nechat v klidu dožít.

Druhou chybu ilustruje například výzkumem vědců z Minnesotské univerzity, kteří sledovali 568 mužů a žen starších sedmdesáti let, sice stále samostatných, ale už s podlomeným zdravím. O jednu půlku z nich pečoval obyčejný praktický lékař, o druhou půlku geriatři, tedy doktoři specializovaní na zdravotní problémy související s vysokým věkem. V obou skupinách zemřelo během osmnácti měsíců shodných deset procent pacientů. Obrovský rozdíl zato nastal mezi těmi, kteří zůstali naživu: klienti geriatrů čelili o čtvrtinu nižšímu riziku invalidity, o polovinu nižšímu riziku depresí a o čtyřicet procent nižšímu riziku toho, že začnou potřebovat pečovatele.

„Kdyby vědci vynalezli přístroj – říkalo by se mu třeba nadvodoudržák – který by vám sice neprodloužil život, ale zato by vás uchránil před hospicem nebo depresemi, nejspíš byste se o něj z plných plic hlásili. Bylo by vám jedno, že vám kvůli němu musí otevřít hrudní koš, aby vám ho napojili rovnou na srdce. Aktivisté by rozdávali růžové stužky jako symbol toho, že by měl mít na nadvodoudržák nárok každý, komu je víc než pětasedmdesát. V Kongresu by se debatovalo o tom, proč ho nedostávají už čtyřicátníci,“ píše Gawande.

Jak ale takový objev odměníme, když ho nelze zabalit do krabice a prodat na veletrhu? „To by vám mohl říct Chad Boult, geriatr, který vedl zmíněný výzkum. Několik měsíců po publikování výsledků zavřela Minnesotská univerzita oddělení geriatrie.“

Další Gavende

Na operačním sále, u grilu na hamburgery i v bombardovacím letadle dávají „čeklisty“ lidem jistotu, že na nic nezapomněli. Pořád to riskujete to bez nich?

Kašpárkova recenze na Gawandeho Checklist Manifesto:

Jak odejít se stoickým klidem

Nemusíte zrovna pracovat na reformě zdravotnického systému, abyste měli důvod se do Being Mortal začíst. Gawande kontempluje nad životem i nad smrtí nejen z pohledu doktora, ale i smrtelného, a navíc moudrého člověka, takže pokud jste si někdy na tohle století naplánovali umřít, můžete se tu inspirovat.

„Smrt přestane být krokem do nicoty pouze v případě, že se dokážete vnímat jako součást něčeho většího, než jste vy sami: rodiny, komunity, společnosti. Jestliže takovou přináležitost necítíte, smrtelnost vám zákonitě musí přijít strašlivá.“

Na příkladu svého vlastního umírajícího otce pak Gawande vysvětluje, proč můžeme omezenost lidského času považovat za dar: dává nám šanci oprostit se od nepodstatného a soustředit se na ty nejdůležitější věci v životě.

A když už jsme po těch oslích můstcích přelezli k tomu, že si povídáme o smrti, rád bych upozornil na dráždivou úvahu Why I Hope to Die at 75 jiného amerického lékaře, Ezekiela Emanuela. Ten se rozhodl, že v 75 letech, pokud se jich dočká, přestane chodit na preventivní vyšetření, začne odmítat jinou léčbu než paliativní a lékařům zakáže resuscitaci. Zvýší si tak šanci, že odejde rychle, bez zbytečné bolesti, před příchodem demence. Gawandeho zkušenosti napovídají, že se Emanuel možná nakonec vycuká pod tlakem lékařů a blízkých. Ti svorně pohánějí člověka do boje jako fotbaloví fanoušci – a stejně jako fandové odmítají vzít na vědomí, že některé zápasy se vyhrát nedají.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK