Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Malé dějiny kantýny

| 24. 9. 2015 | Vstoupit do diskuze

Komunistický režim se snažil nahnat pracující do závodních jídelen. Povedl se mu opak.

Malé dějiny kantýny

Zastupující říšský protektor Kurt Daluege se dokázal za jediný rok ve funkci zapsat do historie hned několikrát: rozpoutal heydrichiádu, spolu s K. H. Frankem vydal rozkaz k vyhlazení Lidic a Ležáků, a nadto, což už o něm nejspíš nevíte, v Protektorátu befelem zavedl závodní stravování. Nebyl to výron potlačovaného lidumilství, spíš naopak: opatření se totiž týkalo jen závodů vyrábějících válečné potřeby. Jejich dělníci mohli díky speciálním přídělům nabýt síly ze surovin nedostupných v maloobchodních prodejnách. Jak k jídlu, tak k dílu.

Není to jediný zajímavý objev sborníku Stroj na stravování. Kde a jak se jedlo v Československu (50.–70. léta), výsledku spolupráce studentů Katedry teorie a dějin umění a uměleckých ateliérů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Sedm příspěvků v něm zachycuje půlstoletou válku proti domácímu stravování. Válku zuřivou – a marnou.

Johanka Lomová, Kateřina Hanáčková, Eva Slunečková, Emma Pecháčková, Jakub Král, Filip Dědic, Martina Bursíková, Barbora Ševčíková, Jana Pavlová: Stroj na stravování. Kde a jak se jedlo v Československu (50. – 70. léta) – vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze v roce 2015. Autor recenze článku bezúplatný recenzní výtisk.

Ze třetiny pod pětinu

Modernisté jako Karel Teige ji začali vést ve jménu osvobození člověka, především ženy, od zbytečné manuální práce. „Kuchyni měl Teige za ‚balast, slepé střevo dělnického bytu‘. Využít ji mohl leda někdo z vrstvy kapitalistů, kdo stále vedl tradiční domácí hospodářství, ale člověk pracující v továrně by si během polední pauzy sotva našel čas na to, přijít se domů naobědvat. Právě v kuchyni však Teige našel vzor moderní racionalizace hospodářství – pokud by měla v bytě existovat, pak by měla být vnitřně organizovaná a zařízení v ní správně poskládané, aby se kuchař či kuchařka mohli pohybovat efektivně v souladu s postupem vaření,“ píše Kateřina Hanáčková ve stati Kolektivismus na talíři.

Hlavní pohnutkou, která vedla k budování závodních jídelen prvorepublikové továrníky a později nacistické okupanty, bylo zvýšení efektivity práce. „Kázněme především zažívací a vyměšovací ústrojí. Ráno naplňme dokonale prázdný žaludek a vyprázdněme se. Nemusíme tak mysleti dopoledne ani na restaurace, ani na toaletu,“ cituje ještě Hanáčková knihu Baťa: Myšlenky, činy, život a práce z roku 1929.

Na to pak plynule navázal komunistický režim, ve kterém se podle vzoru Sovětského svazu „technologie přípravy jídel, organizace a plánování společného stravování staly vědními obory. Vědeckými metodami bylo například dokázáno, že teplá strava před nárůstem pracovního výkonu (cca v 5. hodině práce) pozitivně ovlivňuje produktivitu pracovníka a zvyšuje ji o 5 až 10 %,“ píše Eva Slunečková v příspěvku Komunitní stravování jako nástroj ideologie. Slunečková přímo cituje ideology, kteří usilovali o „oslabování hospodářské funkce rodiny“ a maximalizaci podílu veřejného stravování, aby se tak vyhranili proti (tehdejšímu) kapitalistickému modelu.

Jak následně popisuje Emma Pecháčková v článku Dějiny společného stravování v Československu, režim tuhle válku prohrál. V půlce padesátých let se plošně zrušily polední přestávky, lidé si zvykli chodit na velké jídlo domů po práci, a tak zatímco se v roce 1956 stravovala v jídelnách třetina pracujících, v roce 1972 už jen 17,4 %. Komické pak byly bezmasé dny zavedené kvůli nedostatku masa – a natruc stanovované na čtvrtky či pondělky, jen aby nevycházely na páteční katolický půst.

Další čtení

Studie české národní identity Gottland se dočkala dalšího dotisku. Vhodná doba pro to si říct: o národní identitě neříká o nic víc než jakýkoliv (další) dobrý román.

Zaklapni a rozhlédni se

Stroj na stravování není ani výpravná populární publikace ve stylu bestselleru Retro ČS, ani ryze akademický sborník; díky bohatým ilustracím a (až příliš) rozverné sazbě stojí někde uprostřed, a tedy pořádně vlastně nikde. Základní obrázek o vzestupu a pádu závodního stravování si z něj ale čtenář udělá. Nadto sborník slouží jako bohatý rozcestník po dobových publikacích, jako byly časopis Výživa lidu vydávaný od roku 1946 anebo Zpravodaj závodního stravování, který poprvé vyšel v roce 1974.

Nejpádnějším důvodem k pročtení sešitu může být to, že kritický pohled na minulost vede ke kritickému, nebo aspoň zkoumavému pohledu na současnost. Ideologie ze stravování nezmizela. Jak káže kniha Nikdy nejez sám, i u jídla je vhodné hledat nové kontakty a příležitosti, a jak se naopak kriticky posmívá Slavoj Žižek v Trouble in Paradise, „ekologické superego“ nás vyčerpává třeba hledáním dostatečně lokálních a udržitelných podniků, takže už pak nemusí zbýt energie na opravdu vážné pochyby o společenském uspořádání. A jestliže Studijní a typizační ústav v Praze navrhoval vybavení jídelen od Aše po Humenné, pak se dnes o ontologické bezpečí strávníků centrálně stará IKEA – od finské Haparandy po Melbourne.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK