Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jedna válka skončila a stamiliony jich začaly

Knize o poválečném evropském běsnění chybí to nejdůležitější: pokus o vysvětlení toho, jak se kontinent dokázal zase zcivilizovat.

Náměstí plná rozjásaných lidí, všude trikolóry a šeříky, a „táta vytáhl láhev šnapsu z úkrytu, pozval partu jazzmanů k nám do bytu a Chattanooga zpívala se velmi. To tenkrát v čtyřicátom pátom…“ – Pokud si den vítězství představujete pod vlivem filmových týdeníků, socialistických slabikářů a populární kultury jako konec noční můry a začátek pártošky v troskách, britský historik Keith Lowe by vám chtěl něco povědět: hop na špek.

V knize Zdivočelý kontinent – Evropa zasažená druhou světovou válkou obsáhle vypráví o tom, co nakousl už Timothy Snyder v Krvavých zemích: jak evropská noční můra pokračovala i po německé kapitulaci, a že na několika místech dokonce v tom okamžiku teprve začala. Velká válka spojenců proti státům Osy sice skončila 8. května 1945, dál pak ale pokračovaly menší války mezi etniky a hlavně mezi jednotlivci. Bojovalo se kvůli jídlu, oblečení i životnímu prostoru, kvůli cti a pomstě, nebo jen pro ukojení probuzeného sadismu, a to ještě dlouhé měsíce, někde i déle. Poslední estonský partyzán, August Sabbe, zahynul až v září roku 1978. Ano: třiatřicet let po válce.

Keith Lowe: Zdivočelý kontinent. Evropa zasažená druhou světovou válkou – vyšlo v nakladatelství Paseka v roce 2015 v překladu Marie Šmilauerové a Zuzany Šťastné. 424 stran, 489 Kč (vázaná), 222 Kč (e-book).

Autor recenze obdržel od nakladatele recenzní licenci e-booku zdarma.

O sexuálním násilí (skoro) bez bludů

Kdyby byl na přebalu knihy seznam „trigger warnings“, výčet varování před traumatizujícím obsahem, na prvním místě by musely být popisy znásilňování. Lowe jimi nešetří a nevyhýbá se při tom anatomickým detailům, například když zmiňuje, kolik žen v okolí maďarského Csákváru utrpělo při řádění vojáků poranění páteře. Za to si autor zaslouží vyzdvihnout. Na rozdíl dejme tomu od iDnesu, podle kterého se v Ostravě „muž násilím snažil ženu donutit k tomu, aby s ním odešla a společně strávili příjemné chvilky,“ totiž Lowe nedává čtenářům šanci, aby si do znásilnění promítli cokoliv erotického. Dává naopak prostor jedné z obětí, podle které „[t]ohle nemělo s objetím a sexem nic společného. […] Prostě to bylo násilí – teď si to uvědomuji, když o tom píšu. Nic jiného. Bylo to násilí.“

Lowe se nezvykle kriticky staví i k často romantizované směně čokolády a jiného vojenského proviantu za „protislužby“. Ne, ty ženy nebyly vděčné, zamilované ani „lehké“. Byly zoufalé. Kniha v této souvislosti cituje deníkový zápis Normana Lewise z britské polní zpravodajské služby, který popsal poměry v čerstvě osvobozené Neapoli takto:

V řadě s asi metrovými rozestupy tu seděly ženy, zády opřené o zeď. Vypadaly docela obyčejně: byly oblečené do města a měly vymydlené počestné tváře nakupujících a klevetících dělnických hospodyněk. Vedle každé ženy stála hranička konzerv a brzy bylo jasné, že se člověk může pomilovat s kteroukoli z nich přímo zde na veřejnosti výměnou za další konzervu přidanou k předchozím. Ženy seděly zcela nehnutě, neřekly ani slovo a jejich tváře postrádaly jakýkoli výraz, jako by byly vytesané z kamene. Téměř jako by prodávaly ryby, až na to, že tu nebylo tak rušno jako na rybím trhu. Nikdo nic nenabízel ani nenaznačoval, nikdo nelákal zákazníky, nebyl vidět ani ten nejdecentnější, náhodou odhalený kousek těla. Nejtroufalejší z vojáků se s konzervami v ruce protlačili dopředu, ale teď se zdálo, že tváří v tvář těmto netečným živitelkám rodin, které sem dohnaly prázdné spíže, jejich nadšení opadlo. Realita znovu zklamala sny a nálada začala upadat. Někdo se rozpačitě zasmál, padlo pár vtipů, které vyzněly naprázdno, mnozí se raději snažili tiše vytratit. Jeden lehce přiopilý voják, neustále hecovaný svými kamarády, nakonec položil svou konzervu s příděly vedle jedné ženy, rozepnul si kalhoty a nalehl na ni. Začalo ledabylé přirážení, které rychle skončilo. Za chvilku už zase stál na nohou a zapínal si poklopec. Byla to záležitost, kterou si člověk musí co nejrychleji odbýt.

Škoda, že navzdory upřímné snaze ukázat, jaká hrůza je, když se jeden člověk zmocní druhého, ať už silou fyzickou, nebo ekonomickou, padá i Lowe nakonec do schémat. Zdivočelý kontinent například ignoruje, že oběťmi znásilnění byli kromě žen i muži: kde jinde tohle tabu otevřít, než v takovéto knize?

Vyloženě pak zarazí tato pasáž:

Podle nedávného výzkumu bylo oholením hlavy potrestáno za kolaboraci okolo 20 000 Francouzek, nejvíce z nich za to, že spaly s německými vojáky. Z odstupu nějakých 70 let je těžké soudit, zda si tyto ženy zasloužily být potrestány tímto způsobem, jiným způsobem, nebo vůbec.

Co by na tom probůh mělo být k souzení? Ty ženy patrně nespáchaly nic nezákonného, a i kdyby ano, francouzský právní řád to jistě netrestal lynčováním. (Ačkoliv kdyby „otevření debaty“ o tělesných trestech mělo znamenat, že o nich budou Petr Hampl a Táňa Fischerová diskutovat v pořadu Michaely Jílkové, ještě bych si to rozmyslel.)

Čtěte taky

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka:

Poválečný zázrak? Snad v jiné knize

Drobných úletů, které kazí chvályhodnou snahu o nepředpojaté podání událostí, je v knize víc. Lowe pro českého čtenáře nezvykle neutrálně srovnává chování amerických a ruských vojáků nebo dění na obou stranách rodící se železné opony. Vysvětluje, jak si komunistické vlády v počátcích získaly sympatie pozemkovými reformami a zvednutím materiální úrovně nejchudších. Připomíná, že se většina západoevropských komunistických stran nechtěla chopit moci revolucí nebo že pravicový řecký režim zacházel se svými odpůrci stejně krutě jako ty stalinistické. Potud v pořádku. Těžko ale překousnout třeba toto:

Američané se míchali do politiky západních států stejně neúnavně, jako se Sovětský svaz snažil manipulovat vládami ve východní Evropě. Jen metody byly odlišné – Američané lákali na „cukr“ Marshallova plánu, kdežto Rusové používali „bič“ vojenského nátlaku.

Určitě je dobré vnímat americkou zahraniční politiku kriticky. Jenže sám Lowe připouští, že by se italská nebo francouzská ekonomika nemohly postavit tak rychle na nohy nebýt amerických peněz, a není přece fér takto srovnávat investice zvyšující kvalitu života s tím, co dělal Stalin.

Nejvíc ale zamrzí to, že právě někdy v době příchodu Marshallova plánu Lowe svoje vyprávění utíná, bez pointy, bez ponaučení, bez dějového oblouku, skoro jako kdyby mu najednou začala docházet baterka v notebooku. Několik odstavců věnuje tomu, jak se od šedesátých let dál začali postupně sbratřovat Poláci a Němci – a šmytec.

Velká škoda: zdivočet se totiž podařilo kdejakému regionu. Evropa je výjimečná právě tím, že dokázala sama sebe zkrotit, že se už její první poválečná generace mohla těšit lepšímu materiálnímu zabezpečení a na západě i větším svobodám než poslední předválečná. Jak se v tak skličujících troskách mohl takový zázrak přihodit, o tom se od Lowa nedozvíte nic.


Úvodní snímek: Emil Reynolds. Hlad, cena porážky. Berlín 1945.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK