I ty se můžeš stát Kobzou

Vybudovat silniční obchvat nebo nábřeží pro pěší, postavit novou čtvrť, založit park: to všechno urve kus radničního rozpočtu a první plody úřednické i stavařské práce přijdou až po letech. Čím kvalitu městského života zvyšovat mezi tím? Kniha Mika Lydona a Anthonyho Garcii nabízí odpověď už ve svém názvu: Tactical Urbanism: Short-term Action for Long-term Change. Rychle účinkujícím lékem na časté bolesti měst je tedy podle dvojice architektů taktický urbanismus, krátkodobé zásahy vedoucí k dlouhodobým změnám.

Takové zásahy může iniciovat přímo samospráva: „Pokrokově smýšlející představitelé měst, jako je New York, si ověřili, že pilotní projekty pomáhají překonat obvyklý strach obyvatel z toho, že by se na jejich příslovečném dvorku mělo něco měnit. Stačí, když lidé dostanou šanci si navrhované změny osahat,“ tedy například když na jeden víkend uvidí, jak příjemné náměstí by dostali výměnou za parkoviště.

Taktický urbanismus může být taky organizovaný nezávislými občanskými spolky, ale stále posvěcený úřednickým razítkem. A nakonec do projevů taktického urbanismu patří i občanská neposlušnost na hraně legality nebo za ní, která může vést ke změnám územních plánů nebo dopravních generelů. Autoři knihy jako příklad uvádějí ulice typu „woonerf“: dlouhodobě nespokojení obyvatelé jedné zasekané ulice v nizozemském městě Delft vytrhali dláždění a znepřehlednili dopravu, takže auta musela místem projíždět krokem. Později se vynález uchytil jako běžná praktika navrhování městských tříd. Podobně brněnský magistrát v roce 2011 nejprve nechal odstranit nelegálně vyznačený cyklopruh v Jaselské ulici – a o dva roky později ho tam sám vyznačil.

Mike Lydon a Anthony Garcia: Tactical Urbanism: Short-term Action for Long-term Change – vyšlo v nakladatelství Island Press v březnu 2015, 256 stran, 17 dolarů (verze pro Kindle).

Šetření ukryté pod nátěrem chytrých řešení

Myšlení propagátorů taktického urbanismu připomene zkušeným čtenářům myšlení propagátorů tzv. štíhlého byznysu: začněte rychle a s málem, testujte a vylepšujte a tak dále. Nepřekvapí, že Lydon a Garcia přímo doporučují knihu The Lean Startup Erika Riese. Právě v tomto místě jsem si ale vzpomněl na nedávný tweet společenského kritika Jevgenije Morozova: „Za chytrá řešení dnes často označujeme cokoliv, co nám umožní udělat toho víc i s omezenými zdroji. Nikdo přitom neřeší, proč se začíná právě od těch omezených zdrojů. Prostě jen oslavujeme chytrost.“

Jistě, Lydonem a Garciou vyzdvižená chytrá proměna billboardu v houpačku má virální potenciál, ale jde o záležitost krkolomnější, méně pestrou a zřejmě i dopravně hůř dostupnou, než je obyčejné dětské hřiště. Pokud se v nějakém městě do takové infrastruktury přestalo investovat, možná je lepší pátrat po tom, proč se to stalo a jak to lze napravit, než hledat na Pinterestu inspiraci v předměstích Mogadiša.

Krom toho, že je kniha tímto stylem zaslepená, je taky zbytečně užvaněná: Lydon a Garcia by to samé mohli říct na třetinovém rozsahu. Na vině je svérázný stavařský styl: pozná se podle nadužívání trpného rodu (všechno „bylo postaveno“), dlouhých souvětí a tlučení prázdné slámy o „digital natives“, „shifting demograhpics“ a podobně. Čtenářské potěšení tak garantuji jen v případě, že budete nad knihou hrát bullshit bingo:

Pouliční piana nejsou jen pro hipstry

Knihu jsem objevil prostřednictvím Táni Zabloudilové, která se na ni odkazuje ve své kritice pian v ulicích, poesiomatů a dalších počinů kavárníka Ondřeje Kobzy. „Typ taktického urbanismu provozovaný Kobzou, který si ze sumy různých, po světě osvědčených nápadů vybírá líbivé projekty umisťované do atraktivních čtvrtí, nastoluje debatu, ve které se snadno zapomíná na to, že intervencemi do veřejného prostoru se lidé na mnoha místech snaží protestovat nebo upozorňovat na hlubší problémy ve správě měst,“ píše Zabloudilová. Na jednu stranu oceňuji, že se vůbec někdo dokáže k cool projektům na oživení veřejného prostoru stavět kriticky, bez automatického budovatelského nadšení. Na druhou stranu se ale musím Ondřeje Kobzy zastat.

Jsou to totiž spíš Lydon a Garcia než Kobza, kdo prosazuje přerod ulic v gentrifikované zóny, do kterých je zbytečné chodit, pokud nemůžete nebo nechcete utratit deset dolarů za latté z matchi a sojového mléka. Výrazná část jimi popsaných zásahů totiž počítá s proniknutím komerce tam, kde byl doteď „jen“ chodník. Sám kavárenské zahrádky a stánky s občerstvením navštěvuji rád a často, ale za sociální službu, ze které by prospívali všichni, je považovat nedovedu. Zato jsem byl naopak v posledním roce několikrát svědkem toho, jak inkluzivně fungovala kritizovaná pouliční piana: na náměstí v Kutné Hoře na něm zavalitý Rom hrál početnému publiku televizní melodie, v podchodu v Olomouci u něj od pohledu sociálně slabá paní zpívala krásným hlasem za doprovodu kolegy, který taky nevypadl z Forbesu, písně Ivety Bartošové.

Jasně, vyloučení muzikanti se z pian nenajedli a leckdo z kolemjdoucích v tom mohl šablonovitě vidět spíš „dělání bordelu“ než art brut. Nicméně signál, že Kutnou Horu ani Olomouc neobývají jenom prodejci kýčů a ohřívači a roznašeči „traditional Czech meals“ pomohla piana vyslat líp než cokoliv jiného.

Zbývá samozřejmě žižekovská otázka, jestli je lepší podnikat takticko-urbanistické „aspoň něco“ a tím v důsledku pomáhat neschopné nebo naopak všehoschopné samosprávě, anebo nedělat nic a urychlit kolaps. Pokud jste se rozhodli pro první variantu, pak je sjíždění hashtagu #tacticalurbanism na Pinterestu, Tumblru a Twitteru přínosnější než četba Lydonovy a Garciovy knihy.