Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jak se stát suchoprdem

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
9. 7. 2015
 5 472

V užvaněném výčtu osobnostních rysů, na které se vzpomíná na pohřbech, nepochopitelně chybí smysl pro humor.

Jak se stát suchoprdem

Před patnácti lety napsal publicista David Brooks zábavnou knihu o nové americké elitě, která vydělává miliony, ale nosí flísky a furt se hrabe v záhoně. Bobos svého autora proslavili po celém světě, slušný ohlas měli i v Česku. Zvláštní věc se knížce stala v Číně, kde čtenáři nepochopili její lehce posměšný tón a začali podle ní „bubozu“ napodobovat, jako kdyby šlo o učebnici. Zábavně o tom píše Evan Osnos v Age of Ambition.

S novou Brooksovou knihou je to přesně naopak. The Road to Character je přiznaným návodem na to, jak si vypěstovat „hluboký charakter“. Při čtení se ale vkrádá pocit, jestli si autor nedělá srandu z lidí, kteří si charakter pletou se suchopárnou seriosností, a ještě věří, že něco takového jde našprtat.

David Brooks: The Road to Character – vyšlo v dubnu 2015 v nakladatelství Random House. 320 stran, 19 dolarů (verze pro Kindle).

Obecné lekce z životů úžasných lidí

Nejdřív formální výtky: The Road to Character je tak natahovaná, že čtenáři, kteří ji bez přeskakování dají celou, už beztak musejí mít vnitřní sílu japonského vojáka držícího kótu devatenáct let po válce. Kapitoly o jednotlivých stránkách pevného charakteru – mimo jiné jde o schopnost sebekontroly, bezpodmínečné lásky či důstojného vystupování – jsou naředěné stránkami úvah jak z památníčků: „Láska je jako okupantská armáda, která vám připomene, že nejste svými svrchovanými pány. Kousek po kousku vás dobývá, nečekaně vás vyčerpává a stejně nečekaně nabudí, posouvá vám večerku i budíček, vkrádá se vám do hovorů a nakonec zamíchá žebříčkem vašich sexuálních tužeb i pořadím věcí, kterým věnujete pozornost.“ Kdybych přiletěl z jiné planety a nechal si lásku vysvětlit od Brookse, pletla by se mi s Tourettovým syndromem.

Kniha čerpá ponaučení z životních příběhů krásných duší, jako byl Dwight D. Eisenhower, Anna Andrejevna Achmatovová nebo svatý Augustin. Žijte jako oni – staňte se člověkem z mramoru. Musím znovu vysvětlovat, co je na tomhle přístupu blbě? Že (někteří) počestní lidé prošli určitou výchovou, přece ještě neznamená, že každý podobně vychovaný člověk bude stejně charakterní. Stejně jako tihle svatí, i Adolf Hitler vyrůstal v prostředí, kde byl na prvním místě kolektiv, ne jednotlivec; možná ale přece jen měl myslet trochu víc na svoje malířské ambice a míň na národ. Zatímco dnešní mladá generace podle Brookse příliš řeší, co pro sebe chce od života, atentátníci z 11. září bezesporu našli vyšší poslání; kéž by ale radši někde chodili s partou a fetovali.

Stavím teď extrém proti extrému, přičemž v reálném životě jde vždy o to najít míru, rovnováhu mezi žitím pro sebe a žitím pro ostatní, mezi upjatým dodržováním pravidel a jejich opatrným překračováním. Pitomé je, že Brooks jen výjimečně stimuluje úvahy o tom, kde jsou ve čtenářově životě tyhle hraniční body a jak se na nich zachovat. Jeho úžasně charakterní figuranti totiž svými existencemi proplouvají s chladnou elegancí delfínů.

Proč je dobré milovat své děti bezpodmínečně

Knize se nedá upřít pár dobrých zásahů: třeba že se v posledních šesti dekádách rozbujela „kultura autenticity“, duševní nastavení založené na tom, že v sobě každý nosíme ryzí a dokonalé Vnitřní Já, které stačí odkrýt. Což je samozřejmě nesmysl, charakter se totiž neodkrývá, ale pracně buduje. Nebo: „Někteří rodiče svoje děti nevědomky vnímají jako svůj umělecký projekt a snaží se je prostřednictvím emočního inženýrství vytvarovat ke svým představám. Ukrývá se v tom jistý rodičovský narcisismus, touha po tom, aby děti vystudovaly dobré školy a rodiče se pak mohli chlubit jejich životními úspěchy. Děti si v takovém případě ale nemůžou být jisté rodičovskou láskou a začnou po ní být zoufale hladové. Takový podmíněný cit je jako kyselina, která jim rozleptá jejich vnitřní kompas, schopnost samostatně se rozhodovat o svých zájmech, kariérách, vztazích a životě jako takovém.“ Proto: milujte svoje děti i jako lúzry a černé ovce rodiny.

A pak je tu ten správný postřeh, že existují dva druhy kladných vlastností: ty, kterými se sami chlubíme v profesních životopisech, a ty, za které vás pochválí jiní na vašem pohřbu. Ve škole vás naučí hlavně těm prvním, druhé musíte okoukat jinde. Jenomže pokud se budete řídit právě touhle knihou, na vašem pohřbu se budou lidé zoufale snažit okecat to, že jste sice nikdy neudělali nic vyloženě zlého, ale zároveň s vámi byla příšerná nuda. V celé 320stránkové knize o vlastnostech, na které se vzpomíná na pohřbech, totiž ani jednou jedinkrát nepadne slovo humor. Brooks píše jako suchoprd – a suchoprda chce udělat i z vás. Utečte.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo