Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Žižek naložil jako Semelová na psilocybinu

Opakování sebe sama a plácání nesmyslných žvástů jen kvůli pozornosti jsou dva signály, že autor potřebuje tvůrčí volno. Žižkovi blikají obě kontrolky.

Co může být pro marxistického kritika kapitalismu trpčí konec, než když se odcizí své vlastní práci, přestane tvořit a okradený o vlastní důstojnost už jen opakuje u stroje pořád ty samé pohyby? Slavoje Žižka, mimo mnoha jiného hvězdy filmu Perverzní průvodce ideologií a autora bystré knihy Násilí, takový osud potkal. Jeho nový spis Trouble in Paradise: From the End of History to the End of Capitalism (Potíže v ráji: od konce dějin ke konci kapitalismu) je nejsmutnější ukázkou autorské seberecyklace, se kterou jsem se kdy setkal.

Slavoj Žižek: Trouble in Paradise: From the End of History to the End of Capitalism – vyšlo v nakladatelství Allen Lane v prosinci 2014. 196 stran, 13 dolarů.

Seberecyklace tedy byla Žižkova specialita vždycky. Zmíněný Perverzní průvodce ideologií vlastně jen opakoval čtvrt století starou myšlenku z knihy The Sublime Object of Ideology, že ideologie není jakási clona, která by lidem zastírala jinak objektivní pohled na svět, ale spíš samotná představa tohoto objektivního pohledu. Jenže zatímco v knize to Žižek rozvinul svým až k pomilování kostrbatým slohem, ve filmu se o tom pro změnu rozpovídal svým až k pomilování rozvrkočeným způsobem. Takže něco nového nabídl.

Trouble in Paradise je ale nového naprosté minimum. Zběhlého čtenáře nejdřív zaskočí vtipy, které mohl číst v nedávno vydané sbírce žižkovských vtipů. To takhle Mezinárodní měnový fond vzkáže Řecku: „Kdo chce vařit omeletu, musí rozbít vejce!“ A Řekové na to: „Kde máme tu omeletu?“ (A to je jeden z těch lepších vtipů.)

Pak uprostřed knihy znalý čtenář narazí na odstavec, který už slovo od slova četl na konci Násilí („Je lepší nedělat nic než se angažovat v lokálních činech…“). Potom je tu pasáž o falešném tlumočníkovi na pohřbu Nelsona Mandely, která už vyšla v Guardianu, ale budiž, to se občas dělá.

Nakonec, a to se fakt nedělá, vás v poslední pětině knihy trkne odstavec, který jen v mírně odlišném znění stál v její první pětině. Abyste se mohli případně přesvědčit sami, ponechávám v originále – hledejte: „What all this implies is that today’s conservatives are not really conservative…“ a pak: „Today’s mainstream self-declared political and cultural conservatives are not really conservatives…“

Tím ale mimořádná dávka autorova chucpe nekončí. Když se takhle pitomě opakujete, nezbývává vám než si říct o pozornost velkohubými deklaracemi. Ačkoliv Žižek v Trouble in Paradise stejně jako jinde kritizuje sovětský pokus o komunismus, taky se zde od díla jiného levicového autora Alaina Badiou odpíchne k tomuhle: „[N]ejhorší stalinistický teror je lepší než nejliberálnější kapitalistická demokracie.“ To prý proto, že komunismus „otevřel prostor“ komunitám. Tak určitě: Moskva byla za stalinistických čistek jak známo na rozdíl od liberální kapitalistických demokracií plná squatů, církevních sborů, trampských oddílů, tajných bratrstev a jiných komunit nepodmaněných centrální vládou nebo její ideologií. Vole.

Modli se, pracuj a chraň Přírodu

Všechny ty úlety jsou o to víc politováníhodné, že shazují pasáže, ve kterých Žižek nepíše jako Marta Semelová na psilocybinu. Jak prokázal dřív, umí totiž být kousavý a těžko odbytelný a kritizovat „liberální kapitalistické demokracie“ inteligentně a zábavně zároveň. Posmívá se tu třeba tomu, jak newyorský starosta Michael Bloomberg rozšířil zákaz kouření i na elektronické cigarety: „Teď už vás netrestají ve jménu zdraví, netrestají vás kvůli následkům vašich činů, ale jen proto, že dáváte průchod své vášni, aniž byste při tom kohokoliv ohrozili. Je to jako zakázat veřejné pojídání koláčů bez cukru kvůli tomu, že jejich pojídáním všem ukazujete svou závislost na koláčích.“

Nejsilnější je pak Žižek ve střelbě do svého oblíbeného cíle: do dobrých ustaraných aktivních lidiček. „Převládající ekologický diskurz nás má předem za viníky a za dlužníky matky přírody. Jsme pod neustálým tlakem ekologického superega, které každého z nás oslovuje jako jednotlivce: Co jsi dnes udělal pro to, abys splatil svůj dluh Přírodě? Vyhodil jsi noviny do správné popelnice na tříděný odpad? A roztřídil jsi i lahve od piva a plechovky od koly? Jel jsi do práce autem, hromadnou dopravou anebo na kole? Osvěžil ses klimatizací, nebo otevřením oken? Snadno můžeme rozeznat ideologii, která tuto individualizaci podpírá: když se zamotám do řetězu těchto zkoušek, už nezvládnu projevovat mnohem důležitější a komplexnější pochyby o celé téhle průmyslové civilizaci.“

Jak víme z Rockyho, každý bojovník v sobě má ještě jeden velký zápas. Zdá se, že i Slavoj Žižek. Teď by to ale chtělo lázně.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK