Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Přijde emír do Tate Modern a říká: Hezký, beru

| 9. 4. 2015 | Vstoupit do diskuze

Kdo vytváří procento procenta nejdražších obrazů a plastik, kdo je kupuje – a proč?

Přijde emír do Tate Modern a říká: Hezký, beru

Pokud se držíte toho, že umčo má být v první řadě krásné, svět popsaný v knize Supermodelka a krabice Brillo vás poněkud zmate. Jestli ale velké umění určujete stejným klíčem jako provokatér Damien Hirst – „jak ho člověk spatří, vyhrkne: Co to, do pr…, je?“ – pak vám její stránky nabídnou vcelku inteligentní rozptýlení. Stejně tak v případě, že se zajímáte o byznys a investování. Publicista Don Thompson totiž není jenom sběratel současného umění, ale taky ekonom. Víc než materiály, techniky a myšlenky ho proto zajímají obchodní modely nejžádanějších současných výtvarníků a nejprestižnějších akčních síní. A taky motivace lidí, kteří za to, že jejich návštěvy vyhrknou „Co to, do pr…, je?“, utrácejí desítky milionů dolarů.

Don Thompson: Supermodelka a krabice Brillo – vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v září 2014 v překladu Martiny Neradové. 360 stran, 369 korun (brožovaná vazba), 219 korun (e-book). Autor recenze obdržel bezplatně recenzní kopii e-booku.

Podnikej jako umělec

Citovaného Hirsta možná znáte jako autora instalace žraloka naloženého do formaldehydu, nazvané Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého, která naposledy změnila majitele za osm až dvanáct milionů dolarů. Kritika i sám Hirst ale dávají přednost dílu A Thousand Years (Tisíc let, 1990), znázornění života a smrti sestávající z vitríny, v níž se líhnou mouchy a červi, které se posléze vydávají přes skleněnou přepážku na cestu k hnijící kravské hlavě. Část much skončí v lapači hmyzu, kde je zabije elektrický proud. Návštěvník si může dílo prohlédnout, vrátit se do galerie za několik dní a podívat se, jak se kravská hlava zmenšila a hromada uhynulého hmyzu zvětšila. Tisíc let představuje životní cyklus: krmení, reprodukci, smrt.“

Pak tu máme Maurizia Cattelana, který „došel na italskou policii, kde podal oznámení o krádeži ,neviditelné výstavy‘. Orazítkovanou kopii oznámení zarámoval a vystavil (a prodal).“ Aj Wej-wej se proslavil jak návrhem Pekingského národního stadionu, tak bojem proti čínskému režimu; jeho osudu se mimochodem věnuje i výborná kniha Age of Ambition. Takaši Murakami vytváří, mimo jiné, sochy anime postaviček.

Co spojuje tyhle současné umělce, kterým se podařilo dosáhnout komerčního úspěchu i uznání kritiky? Snad ještě víc než provokatéry jsou podnikateli a pečlivě si budují své značky. Někteří jako Murakami jedou hned několik produktových řad od obrazů pro nejbohatší klienty přes kabelky pro vyšší třídu až po podložky pod myši dělného lidu. Podstatnou část práce na samotných dílech za ně odvádějí desítky asistentů, což, jak Thompson správně připomíná, není novum, ale praxe fungující staletí. (Dokládají to i díly Toulek českou minulostí věnované sochaři Josefu Václavu Myslbekovi.)

Pár změn oproti předchozím generacím by tu ale bylo. Všichni těží z toho, že si globální plutokracie potřebuje hezky zařídit byty po celém světě, ne jenom v jediném domovském městě, a že do trhu s uměním vtekly miliardy petrodolarů i peníze z rychle bohatnoucí Číny. „Jestliže roční akviziční rozpočet Abú Dhabi přesahuje rozpočty 25 nejprestižnějších amerických muzeí dohromady (když nepočítáme Getty), roční rozpočet Kataru je snad ještě vyšší, pokud lze vůbec hovořit o jakémkoli stanoveném limitu.“ Země okolo Perského zálivu se trumfují v tom, kde budou nejlépe zásobená muzea a nejhodnotnější soukromé sbírky.

Katarská královská rodina neživí jen tvůrce výstředních instalací, ale celý ekosystém, který Thompson detailně popisuje. Od galerií Tate Modern a MoMA přes soukromé agenty až po aukční domy. Nejslavnější z nich, Christie’s a Sotheby’s, stále fungují jako duopol, navzdory tomu, že jejich vzájemné dohody o výši provizí už vyústily v pokuty pro firmy i vězení pro jejich ředitele.

Jak zvýšit cenu obrazu? Nechejte ho poškodit někým zajímavým

České vydání bohužel nabízí jen průměrný mechanický převod z angličtiny. Našinec už si asi musí zvyknout, že namísto „dcery spisovatelky XY“ narazí na „dceru novelistky XY“ nebo že místo kapitoly „Proč kupujeme umění?“ spatří nadpis „Za jakým účelem pořizujeme umění?“. Proč redakce v textu ponechala převody dolarů na libry a nenahradila je korunami? Inu, proto, že v ní nepřemýšleli nad tím, jak čtenáři prokázat dobrou službu, ale jak knihu udělat co nejlevněji a nejrychleji.

Sebekvalitnější překlad by ale nenadělal nic s tím, že Thomson píše tak trochu o všem, a tedy pořádně vlastně o ničem. Vytahuje jednu pikošku za druhou: když na milionářské večeři propíchl poloslepý majitel lasvegaského kasina loktem Le Rêve od Picassa, hodnota obrazu vzrostla, protože noví majitelé mají co vyprávět. Čtení díky tomu utíká a získáte nějakou tu konverzační munici pro večírky nebo rande. Pokud ale propagace knihy slibuje „pronikavou analýzu“, tak místo ní ve skutečnosti přináší spíš povrchní fascinaci drzostí konceptuálních umělců a pohádkovým bohatstvím jejich mecenášů.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK