Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak se mohl stát Islámský stát

Nová reportážní kniha zprostředkovává totální rozvrat Iráku a Sýrie a triumfální tažení islamistů.

Jsou knihy, ve kterých najdete jen tmu, zimu, halucinace z podvýživy a smrt. Patří k nim NelidskostKrvavé země nebo čerstvě vydaná The Rise of Islamic State (Vzestup Islámského státu), v níž cenami ověnčený reportér Independentu Patrick Cockburn provází čtenáře Irákem a Sýrií zlomového roku 2014.

Pokud vás Islámský stát zajímá a chcete poznat odpovědi na základní žurnalistické otázky kdo – co – kdy – kdy – proč – jak, poslouží vám útlá kniha, kterou přečtete za jeden dlouhý večer, líp než kupa agenturních zpráv nebo časopiseckých reportáží. Jen se připravte na to, že i když se Cockburn důsledně vyhýbá líčení válečných zločinů a kritizuje novináře za pravidlo „krev zvyšuje sledovanost“, pořád na vás čeká skličující vyprávění. „Konflikt začíná působit jako blízkovýchodní verze třicetileté války, která zuřila v Německu před čtyřmi sty lety. Bojuje v něm proti sobě tolik stran a s tolika různými cíli, že nelze přijít s takovými podmínkami příměří, které by stály za složení zbraní všem.“

Patrick Cockburn: The Rise of Islamic State: ISIS and the New Sunni Revolution – vyšlo v lednu 2015 v nakladatelství Verso books. 192 stran, 5 liber (e-book).

Atentáty jako nástroj daňové disciplíny

Jak mohl Islámský stát, strůjce „nejhoršího teroru vůči oponentům od vlády Rudých Khmerů v Kambodži před 40 lety“, zažít za 105 dní mezi pádem Mosulu loni 10. června a zahájením amerických náletů 23. září tak úspěšné tažení Blízkým východem? Nemůže za to samozřejmě Boží prozřetelnost, jak tvrdí sami válečníci, ale souběh několika tragických okolností:

Za prvé, nebyl skoro nikdo, kdo by mu stál v cestě. Sýrii oslabila občanská válka a Irák vedle násilných konfliktů i nebývalá korupce: Tikrít před rebely bránila jediná armádní helikoptéra, i když jich stát v uplynulých letech nakoupil 140. Co se stalo se zbylými 139? Pravděpodobně se rozkradly. Cockburn líčí, že Iráčané uplácejí, aby dostali místo v armádě – a že pak tito žoldáci před ofenzívou Islámského státu hromadně dezertují.

Za druhé, pro podstatnou část porobených obyvatel jsou muži v černém přes všechny výhrady „naši“, což má v místě, kde se opozice lynčuje a popravuje, svoji váhu: „Mnoho sunnitů žijících v nově vytvořeném chalífátu nestraní svým novým pánům a má z nich strach. Na druhou stranu se ovšem ti v Iráku ještě víc bojí irácké armády, šíitských milicí a Kurdů, ti v Sýrii zase syrské armády a proasadovských milicí.“

Za třetí, pro západní země je situace nečitelná a jejich úsilí o nastolení pořádku bývá kontraproduktivní. Cockburn, který v oblasti působí už od konce sedmdesátých let, popisuje, jak se zbraně zaslané americkým spojencům, například brigádě Jarmuk v Sýrii, dostávají přes další skupiny do rukou al-Káidě nebo Islámskému státu. Vedle tajných služeb selhávají i média: referovat o dění v Sýrii z libanonského Bejrútu a spoléhat přitom na svědectví rebelů je prý jako podávat zprávy o amerických prezidentských volbách z Kanady na základě svědectví členů Tea Party. Ke cti Cockburnovi jde, že nehledá tajemné spiknutí tam, kde si lze všechno vysvětlit obyčejnou neschopností.

A za čtvrté, Islámský stát má obchodního ducha. Měsíčně vydělává osm milionů dolarů jen na daních, které mu lidé musí odvádět, a o platební disciplínu se umí postarat lépe než jakýkoliv berňák na světě. Například v Tikrítu „už by lidé nejedli v žádné restauraci, o které se vědí, že dluží na daních, protože hrozí, že takové místo vyletí do povětří i s hosty“. Kdepak účtenková loterie.

Povodeň v poušti

Že autor se autor nenamáhá vysvětlit rozdíl mezi jednotlivými větvemi islámu, to bych mu nezazlíval: konečně jednou hutné čtení, ušetřené suchých informací, které lze dohledat ve Wikipedii. Opravdovou slabinou knihy je zato jen velmi stručný popis interního fungování Islámského státu: efektivní výběr výpalného naznačuje, že by to mohlo být zajímavé. V jakém poměru se v organizaci míchá náboženský fanatismus s touhou dostat se k moci, majetku a sexu? Kdo všechno Islámský stát řídí a jak? Kdo vymýšlí jejich inovativní marketingovou strategii? Dá se tahle zvěř nějak zlidštit a lépe pochopit přirovnáním k nějakému hnutí, které už jsme „zpracovali“? (Slavoj Žižek například mluví o „konzervativní modernizaci“ ve stylu japonských reforem meidži v 19. století.)

To jsou všechno pochopitelně náročné otázky. Problém The Rise of Islamic State ale je, že se o odpověď na ně ani nepokouší. Cockburn čtivě líčí dvě spálené země, kterými se Islámský stát prohání s lehkostí přírodního živlu. Bohužel ale taky se stejnou tajuplností.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK