Sestřelte svůj vnitřní dron

Když loni vyšel překlad Digitální demence německého psychiatra Manfreda Spitzera, dostali čeští milovníci tradičních pořádků to, co mají rádi: bigotní výlev nenávisti k počítačům a internetu, moderní obdobu protimasturbačních příruček, přikazujících spaní s rukama na peřině.

Kéž by takovou pozornost dostala spíš nová kniha kritika moderních technologií Nicholase Carra The Glass Cage: Automation and Us. Carr má na první pohled podobnou teorii jako Spitzer: digitální technologie nás o cosi ochuzují. Jak název napovídá, kdo ve svém životě příliš věcí automatizuje, ten se může ocitnout v pomyslné kleci. Na rozdíl od Spitzera ale Carr nevede protitechnologický džihád, pečlivě váží pro a proti automatizace, neplaší a přináší inteligentní návrhy, jak se osudu polapeného tvorečka vyhnout.

Nicholas Carr: The Glass Cage: Automation and Us – vyšlo v nakladatelství W. W. Norton & Company v září 2014, 290 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle).

Mizí radost i řemeslo

Kdo chce vědět, jak lidé tupnou vinou technologií, má se prý podívat na zkraty pilotů. Carr zmiňuje řadu drobných incidentů i velkých neštěstí, které způsobila přílišná závislost letců na pomůckách a z ní plynoucí neschopnost poradit si v krizových situacích. Z letecké dopravy Carr přechází do dopravy lodní a automobilové, píše o architektech, lékařích, programátorech a dalších profesích, ale letecké metafory neopouští: celou dobu zkoumá, jaké to je nastavit si v hlavě autopilota a jakou škodu může napáchat „vnitřní dron“.

Klíčovou myšlenkou knihy je, že „[a]utomatizace přetváří jak práci, tak pracovníka“. Pokud jde o profesionály, těm z práce vinou technologických pomůcek mizí výzvy a s nimi související uspokojivý stav hlubokého pohroužení, flow. „Když nás automatizace vzdálí od naší práce, když vkročí mezi nás a okolní svět, z našich životů vymaže umění,“ varuje Carr. Neznamená to jenom méně radosti a hrdosti – ale taky to, že „když už složitost práce naroste, pak se to často přihodí v nejhorší možnou chvíli, totiž když mají lidé už tak plné ruce“.

A co automatizace provádí práci? Předně, na mnoha pozicích činí lidskou práci nepotřebnou. Neznamená to nutně trvale vyšší nezaměstnanost, ale pro řadu zaměstnanců to obnáší sešup z prestižní práce na plný úvazek k něčemu méně nóbl a na směny.

Automatizace navíc – navzdory tomu, že nás reklamy Applu přesvědčují o opaku – nepřeje odvážným nebo tvůrčím výstupům. Carr cituje psychologa Garyho Kleina, podle kterého medicína založená na důkazech může paradoxně zpomalit vědecký pokrok: každý lékař, který by z nějakého důvodu zkusil jiný postup, než je ten papírově nejúspěšnější, riskuje žalobu. Z architektury se zase podle Carra vypařuje lidské měřítko a fantazie. Když navrhujete budovy rovnou na počítači, každý prvek musí mít svůj účel, zatímco když volně skicujete na papíře, jste svobodní. Zde zase cituje autora knihy Designerly Ways of Knowing, Nigela Crosse: „Při kreslení můžete objevovat řešený prostor a vyřešený prostor najednou.“ V rukou nadaného architekta se skicák stává, cituje dále Carr Crosse, „zesilovačem inteligence.“

Hlavně nevychladnout

Co s tím? „Sociální a ekonomické problémy způsobené nebo zhoršené automatizací nevyřešíme novými aplikacemi,“ píše Carr. Má tedy podobný pohled na věc jako Jevgenij Morozov, který takovému vyhánění čertů ďáblem posměšně říká „solucionismus“.

„Pro blaho společnosti [society’s well-being] budeme možná muset automatizaci nějak omezit. Možná bude nezbytné změnit naši představu o pokroku, méně sledovat technologický rozkvět a více ten společenský a osobní. Možná se budeme muset dokonce zabývat nápadem, který je málem nemyslitelným, přinejmenším pro firmy: totiž že by měli lidé dostat přednost před stroji,“ uvažuje autor. Jde tedy o problém politický, ne technologický, a problém celé společnosti, ne jednotlivců.

Jedno technologické řešení, i když ne všenápravné, ale Carr přece jenom předkládá: „přizpůsobivou automatizaci“. Myslí tím takové počítačové systémy, které budou pracovníky udržovat zahřáté na provozní teplotu, které si na sebe nevezmou úplně vše. To se ovšem změní ihned, jakmile se něco pokazí: stroje pak člověku uvolní ruce, aby se mohl naplno věnovat krizové situaci.

Pro každého, kdo dělá s počítačem

Někteří čtenáři asi „obranu společenského blaha“ z ideologických důvodů nepřekousnou, stejně jako řez mezi lidmi a stroji – přece jenom, stroje tvoří bohatství pro lidi, i když často pro jiné než pro ty, které nahrazují na place. K tomu dodám jen to, že si Carr dvojsečnost regulace uvědomuje daleko silněji než třeba Spitzer, zmíněný v úvodu.

S čím jsem měl největší problém, byl Carrův suchopárný tón. Navzdory řadě lidských příběhů působila kniha šedě, odpustíte-li synestetický argument.

Několikrát měl taky autor jasno dřív, než by bylo vhodné. Zmiňuje například, že lékaři, kteří můžou své pacienty objednat na doplňující vyšetření přes počítač, to dělají u 18 procent návštěv, zatímco ti ostatní jen u 13 procent. Za prvé: nemusí to být špatně. Za druhé: i když se autoři odkazované studie snažili porovnávat co nejpodobnější skupiny ordinací, kauzalitu a korelaci nikdy úplně oddělit nemohou. Třeba technika nedělá ustrašenější doktory, třeba si jen pečlivější lékaři dříve pořizují techniku.

Přes pár výtek je The Glass Cage: Automation and Us kniha pronikavá a obohacující. Nevyvolává němou hrůzu z digitální demence, ale bedlivě zkoumá, nakolik je reálná a jak jí předejít. Pokud menedžujete projekty v libovolném odvětví, programujete software anebo děláte do designu služeb, a vlastně i pokud jen každý den pracujete s počítačem, neměla by vás minout.