Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč dobré lidi rozděluje politika a náboženství

| 26. 2. 2015 | Vstoupit do diskuze

Vydařená kniha o morálce ukazuje, jak odlišně různí lidé chápou dobro a zlo a proč se přes tu propast nedá přenést racionálními argumenty.

Proč dobré lidi rozděluje politika a náboženství

Jeden pán si týden co týden odnáší ze samoobsluhy chlazené kuře. Doma ho nejdřív osouloží, teprve potom upeče a sní. Nikomu tím neubližuje, nikomu o tom neříká. Je to, co dělá, špatné?

Jen málo autorů knih o morálce jede už v první kapitole takové bomby jako sociální psycholog Jonathan Haidt v The Righteous Mind: Why Good People Are Divided by Politics and Religion (Počestná duše: Proč dobré lidi rozděluje politika a náboženství). A i když později dojde i na sadomasochistický kanibalismus, Haidt takové pikošky nepoužívá samoúčelně: srozumitelně na nich předvádí, jak odlišně různí lidé a různé kultury pojímají morálku a proč tak těžko hledají společnou řeč, když se přou o společenských tématech.

Většina čtenářů ze západních demokratických zemí kuromrda ohodnotí vyhýbavě: to, co dělá, je sice nechutné, ale na druhou stranu tím nikomu neškodí, takže se těžko hledají argumenty, co že je na tom vlastně špatného a nemorálního. Liberálně smýšlející lidé totiž morálku obvykle zužují na dvě otázky: jestli hodnocené jednání nikomu neubližuje a jestli je férové. Nemorální je tedy například působení bolesti dítěti nebo profitování z nezasloužené ztráty někoho jiného.

Haidt ale připomíná, že „chuťové pohárky“ morální psychologie většiny lidí na světě reagují nikoliv na dva, ale rovnou na pět vjemů. Vedle neubližování a nepodrážení tito lidé oceňují ještě věrnost, například národu, poslušnost k autoritám – typicky podřízenost dětí rodičům – a taky úctu k nedotknutelnému, posvátnému. To mimo jiné znamená, že nemůžete provádět ani ty necudnosti, které nikdo nevidí a nikoho nebolí.

Jonathan Haidt: The Righteous Mind: Why Good People Are Divided by Politics and Religion – vyšlo v nakladatelství Vintage v roce 2013. 528 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Když jde o morálku, rozum je ve vleku emocí…

Že „morálka velí víc než jen neubližovat a nepodrážet“ je jedním z celkem tří Haidtových principů morální psychologie. Druhý zní: „Intuice je rychlejší než argumenty.“ Soudy o tom, co je dobré, a co špatné, vynášíme obvykle bez přemýšlení, na první dobrou, a teprve následně pro ně hledáme racionální podporu. „Přemýšlení a Google vás dovedou, kam jen si přejete,“ glosuje Haidt dobu, ve které po chvíli hledání každý najde přesně takovou informaci, jaká potvrdí jeho názory. Komu to připomíná rozlišení rychlého a pomalého myšlení v práci Daniela Kahnemana, je blízko. Haidt taky připodobňuje emoce ke slonovi a rozum k jezdci, který ho pracně krotí, což vám může být povědomé z jeho starší knihy vydané česky pod názvem Hypotéza štěstí anebo z tuzemského Konce prokrastinace.

Třetím principem morální psychologie je potom „Morálka spoutává a zaslepuje.“ Haidt vysvětluje, že lpění na kolektivně sdílené představě toho, co je morální a co není, je lidem dané geneticky, protože je zkrátka evolučně výhodné. Dobře polemizuje s některými novými ateisty, kteří náboženství redukují na víru v nadpřirozenou bytost. Stejně významným rysem náboženství je pro autora vědomí sounáležitosti s ostatními věřícími v církvi.

… a proto nemá cenu říkat Vždyť to nikomu neubližuje

Pokud je ambicí knihy čtenářům ukázat, jak se můžou přenést přes odlišné pohledy na svět a snad je i líp pochopit, daří se jí to tak napůl. The Righteous Mind může být cenné čtení hlavně pro liberály, konkrétně pro ten druh liberálů, kteří čtou Reflex, jsou pro dekriminalizaci drog, nemají rádi islám a obecně stojí proti autoritám a „kecání do života.“ Haidt vysvětluje, proč můžou některým lidem vadit i ty věci, ze kterých nikdo nekrvácí, a ukazuje, proč je nejde přesvědčit argumenty. Natož tím, že „z toho přece nikdo nekrvácí“. Autor připomíná tři už trochu vytěsněné dimenze morálky a nabízí tak možnost vcítit se do lidí, kterým vadí znevažování svátečního dne, drzé děti anebo uvadající vlastenectví. Nejsou zlí, jsou to prostě… lidé.

Když ale po The Righteous Mind sáhne ultrakonzervativec, liberálové z ní tak trochu vyjdou jako vědecky potvrzení morální mrzáci, rozeznávající jen dva z pěti pilířů dobra. Lehce prokonzervativní vyznění knihy je paradoxní, protože sám Haidt se považuje spíš za liberála, dokonce psal projevy demokratickému prezidentskému kandidátovi Johnu Kerrymu. Na druhou stranu musíme ocenit, že jde autor příkladem a k vlastnímu kmeni je kritičtější než k druhé tlupě.

Haidt ale patrně zůstane zářnou výjimkou: víc než co jiného The Righteous Mind ukazuje, jak těžké je nalézt společnou řeč s lidmi, kteří vnímají dobro a zlo jinak než vy. Navzdory svým kvalitám kniha nefunguje jako očarovaný šíp, který by v zasažených čtenářích dal vykvést bezbřehé toleranci a porozumění. Konvičkáři se budou dál po náměstích škorpit se sluníčkáři, přátelé Ruska budou mít pravdoláskaře za pomatené a naopak. Lidé zůstanou politikou a náboženstvím rozděleni, a že tomu rozdělení můžou dík podařené knize lépe porozumět, je jenom malá útěcha.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 29 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK