Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Portrét umělce jako maloměstského hokynáře

| 11. 12. 2014 | Vstoupit do diskuze

Vlastní životopis Amandy Palmerové míchá inspirativní podnikatelský příběh s naivní technoutopií, ve které není místo pro ostýchavé.

Portrét umělce jako maloměstského hokynáře

Její časopisecké medailony přehánějí: Amanda Palmerová není kontroverzní. Pokud by na to mělo stačit, že si neholí podpaží, pak byly kontroverzní obě moje babičky. Jinak je ale Palmerová všechno možné: frontmanka rockové kapely a sólová hráčka na ukulele, kabaretní umělkyně, básnířka, producentka, podnikatelka, impresário.

Netlačím vám ji kvůli tomu, že bych byl fanda její muziky, ale proto, že se v nové knize The Art of Asking dělí o svoje životní, rozumějte podnikatelské zkušenosti. V jejím americkém snu je všechno. Palmerová se protloukala po brigádách (dozvíte se, kolik v USA berou číšnice i dominy), vystupovala na ulici v převleku za živou sochu („nejotravnější na tom byli opilci“), založila kapelu, upsala se hudebnímu nakladatelství („ředitel ani nevěděl, kdo to jsou Radiohead“), odešla z nakladatelství. Očekávaným vrcholem je slavná kampaň na Kickstarteru, při níž Palmerová v roce 2012 žádala fanoušky o sto tisíc dolarů na nové album, knihu a turné – a získala přes milion. Nebyl to sice čistý zisk, protože příspěvky musely pokrýt náklady na tisk knížek, lisování alb, letenky a ozvučení, ale stejně: komu čest, tomu čest.

Amanda Palmer: The Art of Asking: How I Learned to Stop Worrying and Let People Help – vyšlo v nakladatelství Grand Central Publishing v listopadu 2014, 352 stran, 16 dolarů.

Nečekej na požehnání

Název The Art of Asking je trochu zavádějící: o umění zeptat se nebo úžeji umění poprosit se toho od Palmerové zas tak moc nedozvíte. Kniha zato výborně zachycuje vnitřní boje mladého člověka, který odmítl konvenční představy o životě a kariéře a rozhodl se jít si svou vlastní cestou. Palmerová si jako živá socha vydělávala pěknou stovku dolarů za tříhodinovou šichtu, aniž by někoho omezovala, odírala nebo citově vydírala – a přece bylo těžké se popasovat s tím, že se nemá za co stydět:

Lidi na mě pokřikovali ledasco, ale ze všeho nejhorší bylo NAJDI SI PRÁCI. Bylo to ponižující. Brala jsem to osobně. Vždyť jsem přece měla práci. A zrovna jsem ji dělala.

Z vlastní zkušenosti vás můžu varovat, že pokud se pouštíte do čehokoliv, co zavání kreativitou, bude pokřikování kolemjdoucích a internetových diskutérů vyložené pohlazení proti tomu, jak vaši práci („práci“!) občas nechtě shodí blízcí. Člověk, který má „job“, ale ne „JOB job“, jak tomu vtipně říká Palmer, potřebuje sebeuznání kapitána Nema. Čímž se dostáváme zpátky ke knize:

Pokud se chceš stát umělcem, tak pamatuj, že neexistuje žádný „oficiální postup“. Možná si myslíš, že na to potřebuješ razítko: že musíš absolvovat akademii, že tě někdo musí otisknout nebo že potřebuješ smlouvu u hudebního nakladatelství. Kecy! Všechno je to jen a jen ve tvojí hlavě.

A ještě jedna zprostředkovaná lekce od kabaretní umělkyně Dity von Teese:

Dita vystupovala v saténových rukavicích, korzetu a baleťácké sukýnce. Pomalu a smyslně se vysvlékala do prádla, což chlapy mátlo. Devětačtyřicet ji proto ignorovalo, zato jeden jí dal padesát dolarů. A právě ten jeden byl celé její publikum.

Gratulujeme a hledáme svého vlastního chlápka s padesátidolarovkou.

Tenhle model není pro ostýchavý

Jednou věcí se bohužel The Art of Asking neliší od ostatních knih žánru: celá stojí na klamu přeživšího. Amanda Palmerová to udělala tak a tak a je úspěšná, takže se inspirujte, a budete taky úspěšní. – Anebo ne. Můžete si v hlavě dovolit být umělcem, a stejně se nedostanete dál než k autorskému čtení v prázdné kavárně, pár staženým písničkám na Soundcloudu, pár zhlédnutím vašeho kraťasu na Vimeu. Pozornost a sláva jsou omezené zdroje. Třeba nejste zas tak dobří. Nebo jste, ale chybí vám štěstí. Sorry.

Autorka z vrcholu nemůže nebo nechce vidět to, že „nemáme všichni stejně silné megafony“, jak to vyjádřila Astra Taylorová ve své osvícené knize People’s Platform. Když Palmerová píše o tom, že je Twitter úžasná platforma pro svolávání událostí nebo volání o pomoc, zapomíná na všechny, kteří nemají milion followerů jako ona. Na ty, kteří nemají čas nebo energii na to být neustále v kontaktu se svou fanouškovskou základnou, bavit ji, interagovat s každým hňupem. A když se ptá, „zakázal někdo někomu používat Kickstarter?“, odpověď je: nikdo nikomu. Jenže to bohužel neznamená, že odteď do budoucna všichni ti, kteří mají co říct, dostanou milion na to, aby se vyžvejkli.

The Art of Asking je portrét umělce jako maloměstského hokynáře, který si nesmí pokazit vztah se svými kunšafty. Musí být komunikativní, mít prořízlou pusu, dělat šou, udržovat kontakt, nikdy nikoho nezazdít, pěstovat si sebevědomí, nezklamat očekávání publika čímkoliv neočekávaným. Což je pro spoustu umělců představa pekla.

Tomáši Baldýnskému se vrací noční můra, v níž se „vousatý kostlivec“ František Vláčil doprošuje Rady fondu na podporu kinematografie o dotaci na Markétu Lazarovou, patrně nejlepší český film všech dob. Internet by takového odpadlíka snad ani nedokázal odmítnout slušně: z případné Vláčilovy kampaně na Kickstarteru by se mohl stát virál à la Nový hledač. Technoutopie, kterou oslavuje Amanda Palmerová, je šitá pro extrovertní, snad i lehounce kontroverzní provokatéry. Není v ní ale místo pro opravdové outsidery: pro nesympatické, ostýchavé a jinak rozbité.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK