Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Každý sám za sebe, všichni proti všem

Petr Drulák při svém hledání cesty ze společenské krize mimoděk nabízí skvěle napsané dějiny ekonomického a politického myšlení.

Do knihy předního politologa Petra Druláka Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi se sice zalistujeme skoro s dvouletým zpožděním, nicméně troje volby v posledních dvanácti měsících jsou dobrým aktualizačním momentem.

S klíčovou myšlenkou se čtenář poprvé setká už na sedmé stránce: „Vstupem do Evropské unie završuje Česko svůj návrat do Evropy. Tím česká politika dosahuje svého základního cíle vyplývajícího ze sametové revoluce, ale už není schopna najít a uskutečňovat jakýkoliv další veřejný zájem. Stává se politikou nezájmu, která se omezuje na přivlastňování či zneužívání veřejných zdrojů a uspokojování osobních ješitností.“

Drulák pak připomíná, že každá z velkých ideologií posledních dvou staletí kladla do popředí jen jedno ze tří hesel francouzské revoluce: nacionalismus kladl důraz na bratrství, socialismus na rovnost a liberalismus na volnost. Právě liberalismus podle autora v posledních dekádách utvářel Západ v „dobrém i ve zlém“: současná ekonomická i hodnotová krize proto „odhaluje selhání liberalismu jako takového“. Drulák popisuje „neutěšený stav atomizované společnosti“, ze které se vytrácejí myšlenky rovnosti a bratrství. V poslední kapitole se zamýšlí nad cestou ven, jíž by mohl být „vznik společenského hnutí obnovující [sic] bratrství a pospolitost.“

Petr Drulák: Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi – vyšlo v nakladatelství Slon v prosinci 2012, 324 stran, 369 Kč.

Cesta hlouběji místo cesty ven

Pokud na tuhle cestu přistoupíme, „nositelé změny“, kteří v posledním roce uspěli ve volbách do Sněmovny, europarlamentu a zastupitelstev, se rázem proměňují v prohlubovatele atomizovaného marasmu.

Přes všechny opodstatněné vzájemné averze mezi zelenými, piráty a svobodnými jsou všechny tři strany nakonec jednoznačně liberální. Jejich úhlavní cíl je autonomie jedince a liší se hlavně způsoby, jak jí chtějí dosáhnout. Dobře to odhalují časté okamžiky, kdy zelení, piráti i svobodní stanou na jedné straně, například při nedávné obhajobě domácích porodů nebo mimoškolní výuky. (Dodejme, že leckteré západoevropské zelené strany upřednostňují rovnost před svobodou, ale na to by se Martinu Bursíkovi a následně Ondřeji Liškovi špatně lovili zákazníci vinohradských farmářských trhů.)

Pokud před dvěma lety Drulák psal, že „[p]olitika se nemění na základě výsledku voleb, nýbrž na základě střetu oligarchů“, pak tažení Andreje Babiše politickou scénou i mediálním trhem nesvědčí o nějakém zvratu. Můžeme se aspoň kysele zaradovat nad tím, že se to tak konečně děje vcelku přiznaně.

Důraz na bratrství a rovnost tak z nových nebo posilujících stran a hnutí výrazně klade jenom Úsvit – i když asi jinak, než by si levicově orientovaný Petr Drulák přál.

Bylo vůbec líp?

Přistoupit na autorovy předpoklady mi ale dělalo problém. Že je Česko a Západ v krizi a že za ni může liberalismus, se totiž v knize bere za skutečnost, kterou je zbytečné jakkoliv dokládat. Jenomže stejnou metodou – tedy silnou rétorikou – by mohli například libertariáni přesvědčovat, že protežovaným heslem francouzské revoluce je dnes rovnost, a že se nedostává naopak svobody.

Samozřejmě, že není v silách Druláka ani nikoho jiného (snad ani autorů Uncharted) předložit graf „tyto tři čáry ukazují, jak od roku 1970 svoboda dominuje nad rovností a bratrstvím,“ ale přesto mohl být méně abstraktní a víc konkrétní. V jakých historických pospolitostech byly například vrcholy trojúhelníku v rovnováze, když dnes nejsou? Nabízí se poválečná západní Evropa, jenomže tu Drulák zmiňuje v souvislosti se slábnutím státu a ústupem Západu. Rooseveltovy Spojené státy? Dnešní Skandinávie? Kniha tím trochu skličuje: vkrádá se totiž podezření, že trojúhelník rovnosti, volnosti a bratrství rovnoramenný být nemůže. Drulák sice zmiňuje šest vrcholů české historie – velkomoravský, přemyslovský, lucemburský, husitský, habsburský a československý – ale přinejmenším v prvních pěti lidé rovnost ani volnost nezažívali a taková protireformace za Habsburků projevem bratrství taky nebyla.

Otázkou zůstává i to, jestli je posílení rovnosti a bratrství vůbec možné bez nějaké společenské či ekologické katastrofy. Pokud je autonomní jedinec opravdu tak nezpochybnitelným bohem dneška, jak kniha přesvědčuje, pak je (i nerevoluční) kolektivismus podobně kacířský, jako bývalo zpochybňování neposkvrněného početí panny Marie v půlce čtrnáctého století.

Pro perspektivu ale dodejme, že samotná analýza krize a nástin cest z ní zabírá v Drulákově knize navzdory názvu a anotaci zhruba jen čtvrtinu celkového rozsahu. Velká většina, dobrých dvě stě stran, přináší historický přehled politického a ekonomického myšlení – kritické zhodnocení toho, jak se především v posledních dvou staletích psalo o rovnosti, volnosti a bratrství a o trzích a demokracii. Pokud vás přitahuje lkaní nad atomizovanou společností, sáhněte radši po pamfletu Vzpoura přichází nebo románu Elementární částice Michela Houellebecqua. Pokud vás víc zajímá inteligentní úvod do polemik hayekovců a keynesiánů, do historie Evropy po Vestfálském míru nebo do rozdílu mezi negativním a pozitivním chápáním svobody, Politika nezájmu vás uspokojí.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK