Bohatství národů plyne z bohatství měst

Ještě jsem nečetl tak nápaditou ódu na města, jako je kniha Města a bohatství národů kanadské publicistky Jane Jacobsové z roku 1984. Nápaditou proto, že přeskakuje obvyklá zaklínadla jako „města jsou tavicí kotlíky“ nebo „zkuste najít dobrou kavárnu ve Svatobořicích-Mistříně“ a místo utužování klišé naopak jedno veliké obrací. Ne národy, ne státy, ale právě města jsou podle Jane Jacobsové základní makroekonomickou jednotkou. Vyjmenujte pár bohatých zemí – budou to ty, ve kterých měla města příležitost obchodovat, vyvíjet se, ale taky bezprostředně pociťovat, že o jejich zboží a služby není zájem.

Benátky a jejich storia di successo

Jacobsová se překvapivě nevrací až k antickým městským státům, začíná naopak až koncem starověku: „Po rozpadu Západořímské říše se Evropa vyhnula nekonečné stagnaci, kterou procházela Etiopie, a to díky utváření středověkých evropských měst.“ Na příkladu Benátek pak vysvětluje, jak důležité je pro města a jejich okolí nezakrnět jako jednostranně zaměřené „dodavatelské regiony“, tyjící z bohatých partnerů, ale místo toho obchodovat s „městy mající [sic] přibližně stejné okolnosti a stupeň rozvoje.“

Mladé Benátky totiž mohly dodávat svoji levnou sůl do Konstantinopole a byly by z toho obstojně živy. Jenže jen do chvíle, než by v Konstantinopoli buď přestali solit, nebo našli ještě levnějšího dodavatele. Naštěstí si ale Benátčané vybrali těžší cestu: „Prostředkem, který Benátky využily, bylo obchodování s ostatními zaostalými sídly, která se nacházela v podobné situaci, tedy se sídly, jež potřebovala jakékoli imitace zboží z Konstantinopole, které dokázaly [sic] v Benátkách vyprodukovat.“ Z močálu se nakonec stalo ekonomické a technologické centrum kontinentu, a to proto, že v něm vlastní aktivitou dokázali nahradit import a Konstantinopoli se vyrovnat.

Něco takového, píše Jacobsová, umí zařídit jen čile obchodující města – ne „národní ekonomika“. A právě proto, že soběstačnou, dynamickou, neplánovanou a neustále improvizující síť ekonomických vztahů mezi městy nejde jen tak někam přesadit, byl podle autorky odsouzený k neúspěchu plán cara Petra Velikého na modernizaci Ruska v 18. století, stejně jako pinožení Uruguaye o dvě stě padesát let později: „Vládní ekonomové a plánovači, nevědomi si toho, že proveditelné nahrazení dovozu je městský proces, umístili továrny v jakýchkoliv oblastech země, kde byla velká poptávka po práci,“ píše k Uruguay. Jestli dnešní Česko připomíná spíš levnou latinskoamerickou montovnu, nebo Benátskou republiku, ponechávám ke zvážení.

Chraňte tu květinku

Pokud bychom měli z Měst a bohatství národů vypsat dvě doporučení pro ekonomicky strádající města i státy, tím prvním by bylo právě obchodování se sobě rovnými a snaha o rozvoj co nejvšestrannější a nejpestřejší. To aby pak po odstranění bariér – cla Jacobsová bere za účinný časově omezený nástroj – města a jejich okolí nefungovala jen jako dodavatelské regiony závislé na milosti a nemilosti jiných. V tom si kniha notuje s How Asia Works, kde Joe Studwell ukazuje, že za úspěchem asijských tygrů stojí právě ochrana rozvíjejících se ekonomik před konkurencí.

Druhý tip je snad ještě méně módní. Jacobsová byla nadšenou zastánkyní lokálních měn, které regionům slouží jako cenná zpětná vazba: jakmile vám s vaším růstem začne posilovat měna, přichází čas přepnout z kvantity na kvalitu. A naopak, pády lze utlumit inflací.

Je jasné, co by si Jacobsová myslela o euru. To ale ještě neznamená, že by podepsala petici za korunu: třeba by totiž okrajovým regionům země pomohlo rozdělení koruny na silný pražský groš, slabší slezský ignot a nejslabší sudetský jelen.

Jane Jacobs: Města a bohatství národů — vydalo nakladatelství Mox Nox v roce 2012 v překladu Zdeňka Havlíčka. 268 stran, 399 Kč. Autor recenze obdržel od nakladatele bezplatný recenzní výtisk.

Slabá argumentace, ještě horší překlad

Tyhle představy mi docela konvenují – ale právě v tom se skrývá největší slabina knihy. Jacobsová totiž přesvědčuje přesvědčené. Nás, co z Taleba víme, že balkanizace není sprosté slovo. Co slyšíme na názor, že ekonomický rozvoj „musí být ve své podstatě spíše přesně nevymezený než zaměřený na cíl.“ Když se do Měst a bohatství národů začte člověk přesvědčený o výhodnosti celokontinentální měny nebo přerozdělování bohatství směrem na venkov, kniha ho ani v nejmenším nezviklá. Jacobsová používá spíš teoretické příklady, píše obecně, neodkazuje na podrobné studie – zkrátka argumentuje nepřesvědčivě.

Dojmu pak vůbec nepomáhá slabý překlad českého vydání z roku 2012, který vedle vyložených hrubek v citovaných úryvcích obnáší kostrbatý sloh a chyby, které když už je překladatel vysekne, pak musí přece trknout aspoň redaktora. Například na straně 78 se z „circular reasoning“ stává „teologická argumentace“, ačkoliv s bohoslovím to samozřejmě nic společného nemá: tvůrci měli pravděpodobně na mysli „tautologii“, ale ještě přesnější by v tomto případě byl „důkaz kruhem“.

Jacobsová, proslavená knihou Smrt a život amerických velkoměst, ve které v roce 1961 rozdupala tehdy populární myšlenku rozdělení měst na funkční zóny, v Městech a bohatství národů čtenářům poctivou analýzu nenabídla. Otočení pozornosti z národních ekonomik na ekonomiky městské je sice osvěžující, ale než v Ústí začnou uvalovat cla a razit jeleny, měli by se pro radu obrátit na někoho s empiričtějším přístupem.