Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nervózní mír, který ukončila válka

| 7. 8. 2014 | Vstoupit do diskuze

Jak je možné, že se ekonomicky propojený kontinent před sto lety propadl do války? Nová kniha oživuje výbušnou směs paranoie a lehkomyslnosti, která vládla staré Evropě.

Nervózní mír, který ukončila válka

„Červený šátečku, kolem se toč, máme jít na Rusa, nevíme proč,“ zpívali si prý čeští vojáci cestou na frontu první světové války. Odpověď hledá kniha The War that Ended Peace, lecčíms připomínající známé Krvavé země: tak jako jejich autor Timothy Snyder i kanadská (dnes ovšem působí na Oxfordu) historička Margaret MacMillanová zkoumá evropské dějiny se zaoceánským odstupem, na mohutné ploše 784 stran. Krvavé země „zaktualizovala“ válka na východní Ukrajině, Válka, která ukončila mír zase rezonuje s připomínáním dějinného zlomu starého přesně sto let.

Jeden rozdíl by tu byl: zatímco Krvavé země jsou skutečně krvavé, veškerým násilím v novince je několik málo atentátů. Správně by se kniha vlastně měla jmenovat Mír, který ukončila válka, protože končí rakouskými výstřely přes řeku Sávu v létě 1914 a válku zrychleně přehraje doslov.

Disproporci autorka vysvětluje takto: „Většina literatury věnované událostem roku 1914 si vcelku pochopitelně pokládá otázku, proč velká válka [tak se v angličtině někdy první světová přezdívá, pozn. red.] vypukla. Možná se musíme zeptat trochu jinak: proč nepokračovalo dlouhé období míru? Proč nezvítězilo silné protiválečné hnutí? Mělo za sebou ostatně historické výsledky. Proč se tedy tentokrát systém zhroutil? K odpovědi se můžeme dobrat zkoumáním toho, jak se Evropě zúžil výběr možností v desetiletích před rokem 1914.“

Margaret MacMillan: The War That Ended Peace: The Road to 1914 – vydalo nakladatelství Random House v říjnu 2013, 784 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Mír nabitý ostrými

Rovnou ukojme zvědavost: Velká válka neměla žádnou snadno pojmenovatelnou příčinu. Největší pozornost MacMillanová věnuje sérii menších krizí, vinou kterých se v Evropě na přelomu století tvořily ještě nedávno těžko představitelné aliance: britsko-francouzsko-ruská, německo-rakousko-osmanská. Británie a Německo od devadesátých let závodily v námořním zbrojení. Po krizích v Maroku a Bosně a po prvních válkách na Balkáně vládla v evropských kabinetech paranoidní atmosféra. K tomu „[b]yly skoro všechny vojenské plány přichystané evropskými generálními štáby před rokem 1914 útočné: popisovaly průnik na území nepřítele a cestu k rychlému a drtivému vítězství. Odpovědní činitelé tak byli při stále četnějších mezinárodních krizích pod tlakem: bylo pro ně lepší překvapit nepřítele dřív, než on překvapí je.“

Nadto století míru přerušovaného jen krátkými válkami – rakousko-pruská v roce 1866 trvala dva měsíce – lidem trochu otupilo fantazii: „Když už z jednadvacátého století máme ukazovat prstem, pak můžeme lidi, kteří přivedli Evropu do války, obvinit ze dvou věcí. Za prvé z toho, že si nedokázali představit, jak zničující takový konflikt mohl být. Za druhé z nedostatku odvahy postavit se těm, kteří říkali, že není jiná možnost než válka. Vždycky je jiná možnost.“ S těmi alternativami má sice MacMillanová pravdu, bohužel si jejich konkrétní podobu ale nechává pro sebe.

Další čtení

„Historická fotografie ukazuje dav jásajících mladých mužů v Berlíně, nadšeně mávají slaměnými klobouky a radují se z vyhlášení války. Jiná fotografie ukazuje dav mladých Londýňanů, kteří nadšeně mávají stejnými slamáky a těší se, jak porazí Němce, do podzimu. Úplně podobné fotografie existují z tehdejší Paříže, Vídně, Petrohradu a dalších měst. Tehdejší mladí si chtěli zastřílet jeden na druhého, aniž tušili, co je to bude stát.“

Tucty malých překvapení

MacMillanová píše čtivě: The War that Ended Peace se rozbíhá do intimních portrétů státníků, barvitých popisů výstav a konferencí, nechybí ukázky z korespondence a novin. Podobně jako v románech tu vyprávění plyne jako řeka a občas vyplaví zajímavou informaci: že ačkoliv byl atentát na Františka Ferdinanda d’Este a Žofii Chotkovou záminkou Rakouska pro vyhlášení války, jejich pohřeb byl komorní a monarchie ostatní státy přímo požádala, aby neposílali své představitele, jen své velvyslance ve Vídni. Že „mladý radikální právník Mahátma Gándhí pomáhal britským úřadům rekrutovat Indy pro válečné práce.“ Nebo že Druhá internacionála byla přes všechnu svou kritiku kapitalistů vlastně nakonec krotká ve vztahu ke kapitalismu. MacMillanová v téhle souvislosti cituje německého socialistu Augusta Bebela, který v roce 1911 řekl: „Otevřeně přiznávám, že patrně největší zárukou světového míru je mezinárodní pohyb kapitálu.“

Jak už víme, nestačilo to. Tahle freska posledních předválečných let ostatně ukazuje, že dva oblíbené „recepty na mír“ nejsou stoprocentní. Rada „chceš-li mír, připravuj válku“ udělala z Evropy téměř doslova sud dynamitu, který v roce 1914 explodoval. A dogma, že lidé, kteří spolu obchodují, neválčí? „[Evropské] země byly pevně hospodářsky protkané, obchod a investice přetínaly hranice aliancí. Před Velkou válkou obchodovala Británie s Německem každý rok intenzivněji než v roce před tím; mezi lety 1890 a 1913 se britský import z Německa ztrojnásobil, zatímco export do Německa zdvojnásobil.“ Což samozřejmě neznamená, že obchodovat je špatné a odzbrojovat dobré. Jen vezměte na vědomí, že pokud jste objevili jednoduchý způsob, jak zabránit válkám, pak ho v téhle tesklivé knize téměř určitě někoho uslyšíte vykřikovat v roce 1913.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK