Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Digitální demence: Ruce na peřinu!

„Osvěta nefunguje,“ míní psychiatr Manfred Spitzer a radí vyhýbat se obrazovkám. Jeho kniha je slabá, navíc tím nejpředvídatelnějším způsobem.

Když hrdinka románu Dona DeLilla Bílý šum doma oznámí, že bude na vysoké škole učit kurz Jídlo a pití, rodinu zajímá, o čem v takové pytlovině může mluvit: „Je to prakticky nevyčerpatelné. Jezte lehká jídla v horkém počasí. Pijte hodně tekutin,“ vysvětluje. „Ale vždyť to každý ví,“ oponují ostatní. „Vědění se každý den mění. Lidé potřebují posilovat svou víru. Nelehejte si po těžkém jídle. Nepijte tvrdý alkohol na lačný žaludek. Když už jdete plavat, počkejte alespoň hodinu po jídle. Svět je daleko složitější pro dospělé, než je pro děti. My jsme se všemi těmi převratnými fakty a postoji nevyrostli. Jednoho dne se prostě začaly objevovat. Takže lidé potřebují, aby je někdo s autoritou ujistil, že určitý způsob, jak něco dělat, je ten správný nebo špatný, alespoň v současnosti.“*

A přesně taková banální ujištění nabízí kniha Digitální demence. Německý psychiatr Manfred Spitzer z bílého pláště radí: Pokud chcete vychovat z dětí vědce, musíte pro to udělat víc než jim koupit sérii DVD Baby Einstein. Když nemáte solidní všeobecný přehled a schopnost kriticky myslet, googlování je vám k ničemu. Kdo hodně surfuje nebo paří, ten málo spí, a kdo málo spí, ten víc marodí. „Pomáhejte druhým. Velké studie prokázaly, že pomoc je pro pomáhajícího zdravá.“ A pozor: „Travte čas ve volné přírodě, protože to tělu i duchu svědčí.“

Tohle všechno, co je v Digitální demenci jen těžko zpochybnitelné, alespoň v současnosti, mohl zacinkat zvoneček a telátko mohlo zůstat zticha. A ty méně samozřejmé Spitzerovy závěry bohužel pohoří přesně na tom, čeho se zběhlý čtenář začne bát, jakmile v anonci přečte: „Vyklikáváme si mozek z hlavy.“

Manfred Spitzer: Digitální demence. vyšlo v nakladatelství Host v roce 2014 v překladu Františka Ryčla. 344 stran, 339 Kč. Autor recenze obdržel od nakladatele recenzní kopii e-booku.

Klidně suďte podle obalu

Spitzer – naprosto očekávaně – dělá dalekosáhlé závěry z dílčích studií a zevšeobecňuje je pro všechna „digitální média“, kam patří jak čtečka elektronických knih, tak Pornhub (počestný odkaz). Že notebooky a interaktivní tabule ve školách nepřinesly zlepšení studijních výsledků, ovšem znamená jen tolik, že notebooky a interaktivní tabule ve školách nepřinesly studijních zlepšení výsledků. Neznamená to, že zlepšení nikdy přinést nemůžou. Tahle technika je tu s námi jedinou generaci a zatím pořád hledáme způsoby, jakým ji dobře využít. Kdyby někdo třicet let po vynálezu knihtisku vyhlásil věčnou fatvu na knihy ve školách, protože slabé děti inkunábule ani neuzvednou, odsoudil by miliony k negramotnosti.

Spitzer – naprosto očekávaně – často motá korelaci a kauzalitu. Jednoduše řečeno: u řady zdravotních problémů nemůžeme snadno říct, zda je spíš způsobuje používání digitálních médií, nebo zda spíš vedou k častějšímu používání digitálních médií. Dobrým příkladem je strana 239: obezita, deprese, nespavost, snížená účast na skupinových aktivitách… Vysedávání před obrazovkou na to dost možná bude mít vliv, ale kniha ho tu bohužel přímo nedokládá. Ani nevyvrací nabízející se myšlenku, že vysedávání může být někdy naopak samo důsledkem obezity, deprese, nespavosti nebo vyloučení. Ostatně jedna studie, na kterou se zde autor odkazuje, začíná: „Aniž by výzkumníci plně rozuměli tomu, co způsobuje deprese…“

Spitzer – naprosto očekávaně – idealizuje vše staré a vytvořené přírodou a démonizuje vše nové a vytvořené člověkem (kromě knih a hudby, abychom byli fér). Dnešní mládež je docela zkažená, vinou luků a šípů už neumí zabít pratura holýma rukama!

Absurdní je, když se Spitzer nostalgicky i ohlíží za symbolem modernity, automobilovou dopravou. Opatrně s jízdou podle navigace, varuje hned v první kapitole: „je sice pravda, že řidiči bloudící v městech měli stále více nehod,“ ale (jaké ale, k čertu!) hipokampus funguje podobně jako sval, a když ho netrénujete, zakrní. – Za prvé, Spitzer je tu tradičně vágní, takže nevíme, jestli po hodině jízdy s navigací nastoupí totální nezvratná demence, nebo jestli stačí hipokampus potrénovat pěší túrou podle papírové mapy každou sobotu. Za druhé budu radši mít zakrněný hipokampus, než abych někoho přejel, civě po směrovkách. (Které lze mimochodem napadnout identickými argumenty.) Za třetí mi GPS přece pomáhá šetřit čas na příjemnější věci v cíli cesty, a to včetně těch, které trénují mozek, jako je čtení knížek nebo toulání se po lese. Za čtvrté i s GPS člověk musí přemýšlet nad tím, kam jet. Za páté je automobilový provoz dost nepřirozeným prostředím, ve kterém se nelze jen tak obracet, vracet, postát a popřemýšlet, a je pokrytecké z pozice technofoba vyžadovat víc takového napětí.

Vzpomene si Spitzer, že před kyberšikanou byla šikana? Že studenti opisovali ještě před CTRL Cizí, CTRL Vlastní? Nevzpomene, protože se mu to do idealizace starého a démonizace nového nehodí.

Spitzer – naprosto očekávaně – polemizuje s tím, co (snad) nikdo neříká a nikdo nechce. „Představte si, že svému lékaři povíte o bolestech v levé straně hrudníku, on se hned obrátí ke svému počítači a zadá si do Googlu pojem srdce. K takovému lékaři už pravděpodobně víckrát nepůjdete – a právem!“ Ironií osudu o pár řádků dál Spitzer navrhuje něco podobného jako k technologiímvstřícnější Tyler Cowen, tedy vyladěnou souhru člověka a stroje: „Teprve když lékař stanoví možné příčiny, udělá pacientovi základní vyšetření a poté ještě další laboratorní nebo přístrojová vyšetření, a přesto se ve své snaze o správnou diagnózu nikam nedostane, může mu být ku prospěchu hledání na internetu.“

Rigidní rady zapšklého pána

Líbí se mi definice cool z knihy Not Cool: cool je „všechno, co vám umožní dělat věci, které chcete dělat, s lidmi, na kterých vám záleží“. Digitální technologie můžou být přesně něčím takovým, ale taky naprostým opakem. Jak se s nimi naučit zacházet tak, aby člověka neovládly a nepohltily, to se z Digitální demence nedozvíte. „Omezte dětem dávkování, protože to jediné má prokazatelně pozitivní efekt.“ „Rovněž je dokázáno, co nefunguje: osvěta a dobré rady.“

Nemluvte s dětmi o sexu, prostě je donuťte spát s rukama na peřině, a budete čubrnět, jak počestní lidi z nich vyrostou.

Pokud byste si rádi přečetli inteligentní (ne bezchybnou) kritikuinternetcentrismu a zbožšťování technologického pokroku, sáhněte poTo Save Everything, Click Here Jevgenije Morozova. Pokud hledáte požehnání pro svůj prostý životní styl bez zářících obrazovek a s procházkami do přírody, je tu třeba Leo BabautaDigitální demence je slabá kniha, a bohužel navíc slabá přesně tím způsobem, jaký se dá čekat podle obalu. Rigidní, zapšklá antimasturbační příručka.


Ukázka z Bílého šumu pochází z překladu Libuše Bryndové, vydaného v nakladatelství Votobia v r. 1997.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

anela | 31. 8. 2015 16:14

PŘIBÝVÁ DĚTÍ S PORUCHAMI POZORNOSTI...PROČ ASI?NEBO TO TAKY VYZKOUMALI RIGIDNÍ ZAPŠKLÍ PSYCHOLOGOVÉ?

+2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK