Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Chvála hranic: Můžete je posunout, ale ne zrušit

Konrad Liessmann v nové knize nabízí štědrou porci v dobrém slova smyslu malých myšlenek a objevů.

Čtenář nejslavnější knihy Konrada Paula Liessmanna, Teorie nevzdělanosti, může nabýt dojmu, že rétorika rakouského filozofa funguje jako dělostřelectvo, které dokáže z dálky soustředěně a úspěšně likvidovat jediný velký přesně daný cíl: tehdy to byl ideál vzdělanostní společnosti.

Podobně jako ve starším Univerzu věcí, i v novince Chvála hranic ale Liessmann přemýšlí a píše docela jinak: připomíná to kovbojskou přestřelku, kde jde každý proti každému a kulky hvízdají do všech stran. Totiž: tuhle sbírku článků a přednášek na různá témata spojuje motiv hranic opravdu jen velmi volně. Chvála nemá žádnou jednotící tezi, což nakonec občas platí i o jednotlivých kapitolách. Těch je jedenáct a zkoumají mimo mnoha dalších taky hranice mezi člověkem a strojem, jistotou a nejistotou, městem a suburbií, mládím a stářím, hlukem a klidem nebo světem s hranicemi a světem bez hranic. Liessmann je v nich k současnosti kritický, a to z – přiznávám: mně sympatické – pozice intelektuála odkazujícího se častěji ke starověkým myslitelům než k Marxovi.

Ochutnávky vybírám z 6. a 11. kapitoly, nazvaných Otevřený kontinent: Na hranicích Evropy a Dobrovolníci vpřed! Na hranicích mezi profesí a čestným úřadem:

Konrad Paul Liessmann: Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti. Vyšlo v nakladatelství Academia v roce 2014 v překladu Milana Váni, 144 stran, 250 Kč. Autor recenze získal od nakladatelství recenzní výtisk zdarma.

Německý nacionalismus špatný, a evropský dobrý?

Liessmann si jako jeden z mála všímá paradoxu ukrytého přímo v DNA Evropské unie: tedy že „žije velkou měrou z patosu padajících hranic, zároveň se však postupně ozřejmuje, že“ má „budoucnost jen tehdy, když [si] hranice vytyčí.“ Což bohužel může znamenat, že nacionalismus haněný na regionální úrovni zažije revival na úrovní kontinentální. Ostatně všimněte si, že pro je pro české liberály zcela přijatelné vyjadřovat se šovinisticky o Rusech, což přece není ani o píď humánnější než paušalizace vůči našim sousedům nebo etnickým menšinám. Liessmannovými slovy:

Všechny pokusy koncipovat Evropu jako hyper- či supernárod musí ztroskotat na otázce, proč je zakazovaný nacionalismus špatný, když vyznačuje malá či menší politická společenství, avšak stává se vítaným a dobrým, když jde o předimenzované uspořádání. I když tento velkonárod zastaví konflikty malých národů, jež jsou v něm integrovány, nic to nemění na tom, že každý přehnaný nacionalismus představuje riziko. Proč je zatím z pochopitelných důvodů směšné označovat se jako vroucí Němec nebo vroucí Rakušan, zatímco vroucí Evropan si může být jist aplausem, zůstává záhadou.

Přivádí nás to k postřehu, že hranice nelze docela zrušit, nejvýš přemístit.

Místo pánů jsou z nás otroci

Na jedenácté kapitole mě zaujalo, jak se Liessmann z naprosto jiných ideologických východisek než Neviditelný výbor ve Vzpoura přichází dostal k podobnému objevu: že se výdělečná práce „stala ústředním paradigmatem naší existence“. Jsme podezřívaví ke všem činnostem, ve kterých nelze rozeznat nějakou formu práce – a snad proto jsme v práci proměnili skoro všechno, co děláme:

[I] kdo je činný bezplatně, kdo doma vaří a uklízí, samozřejmě vykonává domácí práci; kdo se svým partnerem probírá otázku, jestli jako sexuální stimulaci upřednostnit video před erotickou literaturou přelomu století, vykonává vztahovou práci; (…) kdo se odebere do fintess studia, trénuje a vykonává fyzicky náročnou tělesnou práci, a kdo jen jede na dovolenou, přece ještě vykonává zotavovací práci s odpovídajícím stresem z volného času. Ať konáme cokoli, vypadá to, že až do spánku pracujeme. Nebo jinak řečeno: teprve když se nám podaří před sebou samými a před druhými klasifikovat různé životní činnosti jakoo práci, zdá se, že děláme něco hodnotného a smysluplného.

Proti tomu nabízí Liessmann ohlédnutí do epoch, ve kterých lidé odlišovali práci od ostatních dimenzí aktivního života. Aristotelés například považoval za svobodné lidi jen takové, kteří nemuseli dělat nutnou práci, ale pouze to, co chtěli; otroci v tomto světě podle Liesmanna nebyli příčinou odporu k nedůstojným „nutnostem“, ale naopak až jeho důsledkem. Nietzsche si zas v jednom svém aforismu všiml: „Člověk to dluží svému zdraví – tak se hájíme, přistihnou-li nás na výletě. […] Nuže! Kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci.“ (Výpustek Liessmann, překlad Věra Koubová.)

Liesmannův závěr je hřmotný:

[Z]a cenu ne zrovna málo uznávané formální svobody a relativního materiálního blahobytu – i když se to nyní může zdát přehnané – vedeme z perspektivy antické antropologie život otroků. Jsme vázaní: na svůj čas, zaměstnání, termíny, závazky. Nedisponujeme suverénně svým časem a svým životem. (…) Místo toho, aby se prostřednictvím průmyslové revoluce stali všichni pány, jak slibovaly utopie moderny, stali jsme se všichni otroky.

Kdo ale čeká kázání o svobodě v práci, nedočká se: Liessmann naopak ještě připomíná, že „dobře znějící pojmy“ – nezmiňuje sice „dělej, co miluješ“, ale dovolím si domýšlet – pomáhají „snižovat mzdy nebo vůbec nárokovat neplacenou práci“. Bohužel si pak ale sám autor protiřečí v závěru stati, kde načrtává cestu ven: „reaktivování pojmu cti“ by myslím postavení lidí ve služebných profesích nezlepšilo, naopak by vneslo další tlak na snížení ceny práce.

Ale budiž, Liessmann nikde neslibuje zaručené reformní recepty v deseti krocích, ostatně hádám, že i kult „řešení“ bere s odstupem. Ve Chvále hranic nabízí štědrou porci v dobrém slova smyslu malých myšlenek a objevů – věděli jste, že pojem „trvalá udržitelnost“ je tu s námi už 296 let? – a to na překročení hranice mezi průměrnou a vzrušující knihou stačí bohatě.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK