Letní čtení, které vám dá ťafku

Články nabádající ke čtení prózy dělají často dvě chyby. Za prvé: snaží se vyjmenovat racionální důvody, proč číst. „Čtení snižuje stres“, „čtení zvyšuje kreativitu“ a tak dále. Zabijte mě: krásná literatura přece není mast, aby musela mít na obalu indikaci a kontraindikaci. Jejím účelem je únik ze světa, ve kterém má všechno svůj účel.

Za druhé si všímám různých předsevzetí ve stylu „číst aspoň knihu týdně“. Není ale kniha jako kniha a není čtení jako čtení. Mám místo takového cílového feťáctví lepší radu: předsevzít si, že budu každý den patnáct nebo dvacet minut pozorně číst a nad přečteným přemýšlet.

Následující materiál je k tomu jako stvořený. Všechen jsem objevil loni při čištění hlavy od literatury faktu přelouskané na recenze. První dvě knihy vyšly nedávno a seženete je v každém normálně zásobeném knihkupectví. Další čtyři se vyplatí hledat v antikvariátech nebo městských knihovnách. Poslední přijde do týdne z bookdepository.com.

Rudolf Sloboda: Krev

Půlrok po listopadové revoluci očima morousovitého komunistického úředníka. Sedm set stran pochyb o starém i novém režimu, o víře, o sobě samotném. Trýznivý, ale cenný zážitek.

Vycházíme však stále z filozofie, která je společná komunismu a kapitalismu (ale ne z filozofie feudalismu!), že člověk má právo uspokojit své potřeby. Světové konflikty a machinace, hladovějící čtvrtina lidstva nasvědčují tomu, že lidé zatím vlastně žijí v chimérách. Nechtějí si přiznat, že „potřeby“ se nedají ukojit — naopak, potřeby je třeba stále omezovat, dokonce i tu základní potřebu — potřebu svobody. Vypadá to kacířsky a reakčně — ale potřeba svobody zatím není naplněna nikde na světě. A přitom je mládež dále vesele vychovávána v představě, že svoboda všech druhů musí být zaručena v každé ústavě.

Pěknou recenzi napsal Marek Šindelka.

První vydání 1991, česky 2013 v překladu J. A. Pitínského a Ondřeje Mrázka

Agota Kristofová: Velký sešit

Novela jednohlasně vyprávěná malými chlapci-dvojčaty, kteří peklo války v blíže neurčené době a zemi přežívají s pomocí otupujících mentálních cvičení:

Když se vracíme s potravou a přikrývkou, říká:
„Jste hodní.“
Říkáme:
„Nechceme být hodní. Přinesli jsme vám ty věci, protože je nutně potřebujete. To je všechno.“

Velký sešit jsem objevil přes oslavnou ódu Slavoje Žižka, který se vyznává, že by také chtěl být „takovým etickým monstrem bez empatie. Dělat, co se udělat má, v podivném stavu spojujícím slepou spontaneitu a přemýšlivý odstup. Pomáhat ostatním a zároveň být ušetřen jejich nechutné blízkosti.“ +1!

První vydání 1986, česky znovu 2014 v překladu Jana a Sergeje Machoninových

Patrik Ouředník: Europeana

Ouředníkův strhující monolog bez oddechnutí vypráví dějiny dvacátého století. S dětským úžasem přeskakuje od holokaustu k sexuální revoluci, od rozřezávání ztuhlých obětí bombardování k umývání zablácených aut. Nápaditá kniha, ke které se zaručeně budete vracet. Prý nejpřekládanější české porevoluční literární dílo. Doma nedoceněné.

Dřevní jazyk se projevoval tím, že v něm slova vstupovala do složitého systému konotací, které odkazovaly na mocenské mechanismy společnosti. Slovům tak byl postupně odebírán původní smysl a nahrazován významem, který byl o to širší, oč byl mluvčí pevněji zakotven v politické hierarchii. A když jeden komunista potkal jiného komunistu, řekl třeba JAK U VÁS NA OKRESE POKRAČUJÍ ŽNĚ? a druhý řekl SVOLALI JSME ZEMĚDĚLCE DO LETOŠNÍHO PLÁNU nebo UJALI JSME SE ENERGICKY ZÁVĚREČNÝCH ÚKOLŮ nebo SOUDRUZI PODALI ZLEPŠOVACÍ NÁVRHY. Zpočátku se tím jazykem mluvilo hlavně o práci a o politických rozhodnutích státu, ale postupně se jím lidé naučili mluvit o všem, o počasí, o dovolené, o televizních pořadech nebo o tom, že manželka se dala na pití a nechce chodit na schůzky rodičovského sdružení.

První vydání 2001, třetí 2012

Jaroslav Putík: Odchod ze zámku

Dvacet let normalizace zaznamenaných v denících zakázaného autora. Syrový záznam postupného vycukávání hrdinů, křivení charakterů, poblikávání naděje. Chlad a prázdnota vnitřního mikrokosmu velkého spisovatele, který by jen o pár desítek kilometrů dál mohl celé dvě dekády zúročovat svůj talent.

Spor s otcem o Štrougala. Nevěří, že naši potentáti si staví vily za veřejné peníze a že hrabou pro sebe, kde můžou. Namítá: postavilo se metro. O metru ví, o vilách ne, a ani nechce vědět. Poctiví lidé si prostě nedokáží přiznat prohnilost režimu — a právě tato neschopnost propůjčuje systému život.

Vyšlo 1998

Arthur Koestler: Tma o polednách

O bolševicích, kteří byli své ideji tak oddaní, že se přiznávali ke zcela vymyšleným zločinům a kráčeli na smrt, jen aby naplnili dějiny. Kniha, která otevírá oči a odpor pomáhá proměnit v empatii, nebo spíš prostou lítost. Koestler to měl z první ruky: z německé komunistické strany odešel až v roce 1938.

Každoročně zahynou milióny lidí bezúčelně při epidemiích nebo přírodních katastrofách. A my bychom se měli zaleknout a neobětovat pár statisíců pro nejslibnější pokus v dějinách?

První vydání 1941, česky 1992, přeložili Eva Kondrysová a František Jungwirth

Jevgenij Zamjatin: My

A ještě jeden komunistický odpadlík, který už pár let po bolševické revoluci důvtipně vylíčil společnost bez soukromí, individualit a nakonec i bez fantazie, plně oddanou surovému Dobrotiteli. Přímá inspirace pro George Orwella, Ayn Randovou, Aldouse Huxleyho i Kurta Vonneguta.

Ve starověku se prý volby konaly nějak tajně, lidé se schovávali jako zloději; někteří naši historikové dokonce tvrdí, že chodili k volebním oslavám pečlivě maskováni. (…) My však nemáme co skrývat ani zač se stydět, slavíme volby veřejně, poctivě, za bílého dne. Já vidím, jak všichni hlasují pro Dobrotitele; všichni vidí, jak hlasuji pro Dobrotitele já — a jak také jinak, když všichni i já jsme jedno jediné MY.

První vydání 1921, česky např. 1989, citováno z překladu Vlasty a Jaroslava Tafelových

Hugleikur Dagsson: Should You Be Laughing at This?

Uznávám, že je ten seznam dosud docela skličující, ale jak psal Kafka v dopise Oskaru Pollakovi: K čemu jsou nám knihy, které nám nedají pořádnou ránu hlavy? — Nicméně pokud se přece jen chcete zasmát a z nároku na ránu přitom neslevit, sáhněte po sbírce kreslených vtipů Hugleikura Dagssona. Nevím o nikom dalším, kdo by měl takový talent najít přesně ta zlá a ošklivá slovíčka, která se zrovna nejvíc nehodí, a vložit je svým postavám do úst. Vezměte si s Dagssonem dovolenou se vším všudy: nejen od práce, ale i od slušného vychování.

Vyšlo 2007