Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vypěstujte si fríkštróna

| 19. 6. 2014

Chcete se naučit myslet jako populární popekonomové? Začněte tím, že budete častěji říkat „to vážně netuším“.

Vypěstujte si fríkštróna

Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner napsali několik popekonomických knížek a každý týden natáčejí výborný podcast, vše pod hlavičkou Freakonomics. Freak má v angličtině široké významové rozpětí, od cirkusových zrůd po lidi s netradičními koníčky. Do češtiny to v nakladatelství Alfa před lety volně převedli jako Špekonomii.

Levittovy a Dubnerovy rozbory jsou docela objevné (proč jsou japonské domy na jedno použití? proč se ženit?), takže prý dostávají spoustu otázek, co si myslí o tomhle nebo tamhletom: „Než abychom se pokoušeli na ty dotazy odpovídat vylamovali si na nich zuby, napadlo nás, že napíšeme knihu, po jejímž přečtení může každý začít myslet jako my.“

Ta kniha se jmenuje Think Like a Freak. Je krátká, dá se přečíst za dvě hodiny a věřte mi: budou to výborně investované dvě hodiny.

Think Like a Freak

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner: Think Like a Freak: The Authors of Freakonomics Offer to Retrain Your Brain — vyšlo v nakladatelství William Morrow v květnu 2014, 288 stran, 16 dolarů 40 centů (verze pro Kindle).

Buďte jako liška, ne jako ježek

Jak si tedy vypěstovat fríkštróna? Především se naučte říkat tu nejhůř vyslovitelnou frázi ze všech: „Nemám tušení.“ Mimo jiné proto, že „až se příště dostanete do opravdové šlamastyky a budete muset odpovědět na otázku, se kterou si vážně nebudete vědět rady, klidně můžete začít vařit z vody. Všichni vám totiž budou věřit. Vždyť jste přece ten týpek, co je dost šílený na to, aby přiznal, že něco neví.“

Pak se naučte pokládat správné otázky. Autoři pro tuhle kapitolu povolávají výborného figuranta: Takeru Kobajašiho, vyzáblého chlapíka, do kterého byste neřekli, že je šampionem v pojídání párků v rohlíku na čas. „Kobajaši se dokázal na celou soutěž podívat docela čerstvýma očima. Jeho soupeři si pokládali otázku: Jak můžu sníst víc hotdogů? Kobajaši se ale zeptal úplně jinak: Jak se dá zařídit, aby šly hotdogy snáz polykat?“ Stačilo málo: vytahovat párky ven z rohlíků, jíst je zvlášť a rohlíky máčet ve vodě, aby líp klouzaly do krku.

Levitt a Dubner pak po ne úplně šťastném oslím můstku přecházejí k dobré myšlence, že humanitární zásobování chudých zemí jídlem často napravuje jen důsledky, ne příčiny. Hladomory se přece neobjevují primárně proto, že by nebylo jídlo, ale proto, že chybí fungující politické a sociální instituce.

Výborné je doporučení zkoumat spíš malé než velké otázky. Znalí čtenáři si vzpomenou na příměr o „lišce, která ví mnoho rozličných věcí, a ježkovi, který zná jednu velikou.“ Levitt a Dubner radí: buďte jako ty lišky. „1. Lidé si malé otázky už z principu pokládají méně často, nebo dokonce vůbec. (…) 2. Velké problémy bývají často jen množinou zhusta propojených malých problémů, takže toho můžete dokázat víc, když se zaměříte na malý kousek velkého problému, než když do něj celého začnete bušit cepem grandiózních řešení.“

Mít fríkštróna ale znamená mnohem víc věcí: umět přemýšlet naivně jako dítě a nebát se zesměšnění. Nechávat si při výměnách názorů urážky pro sebe a přesvědčovat vlídně a trpělivě. Hledět na to, co lidé dělají, ne na to, co říkají, že by dělali, kdyby…

Bedekr krátkodobých výhod

Levitt a Dubner se vlastním pastem vyhýbají s příkladnou pečlivostí a pochybují i o svých vlastních pochybách: „Možná tolik fandíme přemýšlení nad malými problémy jen proto, že sami neumíme přemýšlet nad těmi velkými.“ Přesto je ale při rozdávání lekcí několikrát přemůže mikrospánek.

I v Think Like a Freak nám straší falešný Einstein, kterého jsme naposled potkali před čtvrt rokem ve Vzdělávejte se po svém. Nikdo totiž nikdy nezdokumentoval, že by ten skutečný opravdu řekl „Všechno má být tak jednoduché, jak je to jen možné, ale ne jednodušší.“

To je spíš drobnost, přinejmenším dvakrát se ale zadrhne i centrální analytická jednotka. Když autorům vychází, že v německých regionech jde ruku v ruce protestanství a ekonomický úspěch, nějak jim v tom hapruje katolické Bavorsko, přinejmenším. Že teorie o protestantské morálce jako receptu k ekonomickému úspěchu neplatí univerzálně a že naopak i katolíci mohou být bohatí, to mimochodem hezky ukazují Daron Acemoğlu a James A. Robinson ve Why Nations Fail.

Nepovedlo se ani rýpání do systému britské veřejné zdravotní péče, jehož náklady vzrostly dvakrát jen za posledních deset let. Autoři bez dalšího zkoumání předpokládají, že je systém drahý právě proto, že je veřejný. Za prvé ignorují, že veřejný byl i před deseti lety. Co se s ním za tu dobu stalo? Nevíme. Za druhé jim pak Paul Krugman naservíroval srovnání s americkým zdravotnictvím, které je tržnější – a přitom dražší (ᔥNoah SmithOndřej K.). Za třetí primárním cílem veřejného zdravotního pojištění není srazit ceny co nejníž, ale zajistit jakous péči pro všechny. Problém s otázkou – i odpovědí.

Pak je ještě nutné už mimo hodnocení připomenout, že vás Levitt a Dubner nenaučí, jak být opravdu chytří, natož moudří – spíš jak být o fous vyčůranější než ostatní. Dobře to jde rozeznat v úvodu, kdy fotbalistům radí kopat penalty doprostřed, protože brankáři obvykle skáčou do stran. To je chytrý hack, ne dlouhodobě úspěšná strategie: čutněte to doprostřed dvakrát a potřetí už budou vaše šance o dost menší. Ale stejně: naučit se říkat „to vážně netuším“ je pořád výborný začátek, a pokud Think Like a Freak káže vyčůranost, tak je to pořád ten druh vyčůranosti, který by ze světa nakonec mohl udělat lepší místo.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (14 komentářů)

Josef Tětek | 19. 6. 2014 16:37

U recenzí Michala Kašpárka mě vždy pobaví údaj o tom, za jak dlouho lze knížka přečíst - 288 stran za 2h si opravdu nedovedu představit. U člověka, co se živí čtením a psaním recenzí co týden to tak asi je, u běžného smrtelníka je třeba potřebný čas vynásobit pěti...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomas Hruby | 23. 6. 2014 09:46
reakce na Josef Tětek | 19. 6. 2014 16:37

Není to zas tak výjimečné, sám podobné "rychločtení" zvládám také. Dnes se dokonce najdou i kurzy, které toto rozvíjejí a prý fungují. Osobně si ale myslím, že tohle je něco, k čemu člověk dojde tak nějak "sám od sebe", snažit se to naučit může vést spíš k zmatku. Každopádně ale schopnost velmi rychlého čtení žádná pohádka není a opravdu to jde.

Co panu Kašpárkovi ale lehce závidím je schopnost takto číst i v angličtině :-) Sám sice anglicky rozumím slušně a s komunikací problém nemám, ale při četbě přeci jen proti češtině hodně zpomalím a tam už bych podobné rychlosti nedosáhl ani náhodou. Ale což, nikdo není dokonalý :-)))
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Tětek | 23. 6. 2014 12:09
reakce na Tomas Hruby | 23. 6. 2014 09:46

O schopnosti M.Kašpárka takto číst nepochybuji. Jen mi přijde vtipné ono suverénní "300 stran zvládnete za dvě hoďky", jako kdyby tak četlo 90 % čtenářů článku. Rád bych, ale zatím tomu tak bohužel není...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Adam Čabla | 19. 6. 2014 21:39
reakce na Josef Tětek | 19. 6. 2014 16:37

Zřejmě rychločtení
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Molik | 19. 6. 2014 10:04

K tržním principům ve zdravotnictví několik poznámek:
- Moderní zdravotnictví (i bez jakékoliv korupce a neefektivity) je schopné spotřebovat libovolné množství peněz pokud chceme léčit naprosto vše. Penicilin, sádra na zlomeniny, žlučníkové kameny nebo apendicitida jsou relativně levné a pokrývají velké procento případů. Předčasné porody do inkubátoru, intenzivní péče, transplantace nebo nejnovější metody chemoterapie jsou o několik řádů dražší. Pak se musí společnost rozhodnout zda chce mít alespoň ten základ pro všechny (typicky Evropa) a oželet pár super-mega složitých transplantací nebo drahé pojistné, nejnovější léky a metody, ale 40 milionů lidí úplně mimo systém zdravotné péče, čekající dlouhé hodiny na "free clinics" kde spousta doktorů dělá jako dobrovolníci (US)
-Zdravotní pojištění prostě nelze poměřovat stejně jako pojištění auta. Poruchové auto lze vyměnit nebo žít bez něj, pokud neumíte řídit. Vlastní tělo nafasujete při porodu a s nějakou chronickou obtíží musíte vyžít až do smrti. Ano, kuřáci nebo alkoholici si tělo ničí extra, ale spousta nemocí či úrazů s následky je prostě nezaviněných.

V Americe jsem nežil, ale podle amerických kolegů, které jsem měl v Londýně měl tamní systém (před Obamacare zákonem) čtyři hlavní vady:
- Pojišťovna vás nemohla vyhodit kvůli následkům úrazu nebo nemoci, ale pokud jste o své pojištění přišel z důvodů změny zaměstnavatele nebo přestěhování do jiného státu USA, mohl jste se stát nepojistitelným nebo pojištěncem s výlukou té chronické diagnózy. Takže pokud vás srazil nějaký nemajetný ožrala a způsobil vám trvalé následky, mohl jste na to doplatit celým vlastním majetkem pokud jste později ztratil pojistné krytí (faktury za zdravotní péči jsou hlavní příčina osoních bankrotů v USA)
- Doktoři byli i investoři do přístrojů. Pár praktických lékařů se dalo dohromady a zakoupili MRI, laboratoř na krevní testy atd. Pak předepisovi pacientům testy a pojišťovna proplácela a proplácela (totéž platí pro "incentives" pro lékaře od big-pharma společností aby předepisovali ty nejnovější a nejdražší léky - jen se zeptejte v hotelích v Las Vegas, který průmysl tam pořídá nejopulentnější konference a večírky). Není divu, že v lécích na osobu vedou USA před zbytkem světa s velikým náskokem. Každé druhé dítě prý má dnes nějaký "disorder" který vyžaduje medikaci a miminky pak zobou Xanax, Vicodin nebo Aderal aby ty hyperaktivní potomky zvládly.
-Naprosté zanedbání prevence. Protože je spousta lidí nepojištěných, problém, který by vyřešil penicilin za pár dolarů se neléčí a má horší následky později (spousta nepojištěných má nulovou zubní péči, prostě až už to moc bolí, zub se za pár dolarů nechá vytrhnout)
-Absolutní byrokratizace systému (kvůli žalobám). Cílem není pomoci pacientovi, ale ochránit nemocnici proti "liability". Před sebemenším zákrokem vyplňujete stohy papírů s minimem medicínských informací, ale spoustou ťitěrných paragrafů, to vše v situaci kdy jste nemocný, vystresovaný nebo zraněný.

Bylo celkem smutné, že po tom masakru v coloradském kině v roce 2012 poslala dokonce federální vláda nějaké extra peníze nemocnici, protože spousta těch zraněných v kině byli mladí lidé bez pojištění a jejich ošetření by je zbankrotovalo. Tady pomohla vláda protože to byl vysoce medializovaný případ a střelec byl nemajetný pošuk, ale ukazuje to, že čistě tržní systém prostě nechá spoustu lidí nepojištěných nebo nepojistitelných nikoli jejich vinou.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Brabec | 20. 6. 2014 17:52
reakce na Petr Molik | 19. 6. 2014 10:04

Souhlasím, že zdravotnictví je schopno absorbovat libovolné množství peněz (podobně jako třeba armáda a všechny státní instituce obecně).

Právě proto by zde měl být trh, který určím kolik je člověk reálně ochoten na zdravotnictví dávat. Je to dvacetina? Je to desátek? Je to polovina výplaty?

A měl by to být také trh a cenová konkurence, která zajistí co nejlepší služby za nejméně peněz.

A měl by to být opět trh, který bude lidi nutit se o své zdraví a o své pojištění starat dříve, než bude pozdě.

Vy zdánlivě kritizujete tržní principy ve zdravotnictví, ale přitom to, co opravdu kritizujete, jsou ty nejhorší následky státních regulací.

Byrokratizace je důsledkem právního prostředí v USA. Právníci údajně spolknou až 40% výdajů tamních zdravotních pojišťoven. USA je ráj právníků. Právníci patří do tolik propagované „ekonomiky služeb“. Jejich příjmy jistě krásně vylepšují statistiky HDP! A to je přece dobře, ne?

Farmaceutický průmysl se vinou obrovských státních regulací proměnil v oligopol několika mocných farmaceutických společností, které prakticky kompletně ovládly trh. Nebo spíš trh zanikl, a nahradila ho síť neprůhledných kontraktů. Ve výsledku je lhostejné, zda koupí lék od A nebo od B? Oba jsou stejně drazí, oba s obrovskou marží, oba s armádou dealerů. A C neexistuje.

Stejně tak je státem přeregulovaná výroba medicínského vybavení. Státní regulace zvyšují cenu často i o řád, a nastavují bariéru pro malé firmy, které by chtěly na trh vstoupit.

No a nakonec: Jaká je motivace k placení pojistného? Bohatí si péči zaplatí ze svého. A chudí? Ti si stejně nemohou pojištění kvalitní péče dovolit. A dobře vědí, že na dně je záchranná síť, která jim nabídne péči jen o málo horší než ta, kterou si dovolit mohou.

České zdravotnictví na tom není o mnoho lépe. Naštěstí jsou zde lidé zvyklí s totální byrokratizací bojovat pomocí úplatků. Korupce je zde vlastně jediným závanem neregulovaného trhu.


Kdyby ve zdravotnictví opravdu existovat trh, pojišťovny, nemocnice ani farmaceutické firmy by si nemohly dovolit to, co si dovolí dnes.

Kdyby pojišťovny byly vaší jedinou šancí v případě těžké nemoci, vy byste se pojistil u ústavu, který těžce nemocnému sousedovi zrušil pojistku? Já tedy ne!

Kdyby jedna nemocnice nabízela operaci za 120000, druhá tutéž operaci za 20000, a přitom obě by byly stejné, jen ta první by používala léky a výrobky obřích koncernů, druhá neznačkové, ale kvalitní, kde byste se nechal operovat?

A co kdyby léky mohl vyrábět každý? Věřím, že zpočátku by byly problémy. Ale na druhou stranu: dnes nejsou? Někde jsem četl, že dnes státní regulace léčiv způsobí více úmrtí, než kolik jich způsobí léky. Prostě proto, že během těch deseti let, které trvá povinné testování, umřou. Tito lidé by jistě byli vděčni, kdyby si mohli od malé laboratoře koupit vyvíjené léky, byť s velkým rizikem.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej Palkovský | 19. 6. 2014 10:52
reakce na Petr Molik | 19. 6. 2014 10:04

"ale ukazuje to, že čistě tržní systém prostě nechá spoustu lidí nepojištěných nebo nepojistitelných"

Bohužel USA není úplně ideálně země na to tohle ukázat. Pojištění v USA s vysokou spoluúčastí proplácející katastrofické problémy nebylo zas tak extrémně drahé. Bohužel, díky "ochraně pojištěnců" je výsledek, že pojišťovny spoustu těchto produktů ani nesmí nabízet. Z druhé strany nesmí spoustu pacientů odmítnout. Ono to sice vypadá hezky zakázat pojišťovně odmítat rizikové pacienty, ale když pak pojišťovna zdraží a následně se spousta nerizikových pacientů nepojistí, protože je to moc drahé - tak lze těžko dovozovat, že velké množství nepojištěných je důsledkem tržního systému. Pokud by byl opravdu tržní systém, naopak by pravděpodobně většina lidí pojištěna byla, s tím, že by menší množství lidí opravdu mělo problém. Státní zásahy způsobily, že toto menší množství lidí problém nemá, zato ho má spousta ostatních...

Provázání pojištění na zaměstnavatele je pro změnu výsledkem daňového systému - zaměstnavatel si může dát pojištění do nákladů.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Molik | 19. 6. 2014 12:52
reakce na Ondřej Palkovský | 19. 6. 2014 10:52

Pokud by byl opravdu tržní systém, naopak by pravděpodobně většina lidí pojištěna byla, s tím, že by menší množství lidí opravdu mělo problém.

Promiňte mi, ale s výše uvedeným opravdu nemohu souhlasit z následujících důvodů:
- Nemocnost není náhodná veličina, ale pravděpodobnost se s časem zvyšuje. Zatímco řidiče, který jezdí 40 let bez nehody si bude každá komerční pojišťovna hýčkat, protože návyky za volantem patrně už měnit nebude, klient který hledá novu pojistku ve svých 60ti letech bude patrně odmítnut, protože lze statisticky odhadnout, že jeho cost-benefit analýza je pro pojišťovnu značně nevýhodná. Můj děda pochopitelně chodí k doktorovi mnohem častěji než já a rozhodně není hypochondr. Jen je prostě o více než padesát let starší než já. Jak by prosím trh efektivně vyřešil zdravotní péči pro seniory a chronicky nemocné, pokud by američané zrušili "socialistickou" Medicaire? Tržně by to vedlo k tomu, že kategorie seniorů s největší poptávkou po zdravotní péči by prostě byla (krom těch nejbohatších) mimo systém kvůli astronomickým prémiím. Pojištění proti požáru je prostě rozložení rizika. Zdravotní pojištění vždycky ponese nějaké prvky společenské solidarity, protože senioři, cukrovkáři nebo lidé po infarktu budou prostě ze systému více čerpat a není moc věcí jak to mohou změnit i kdyby byli sebezodpovědnější. Jak jsem napsal - mizerný nepojistitelný řidič jezdí autobusem je-li chudý nebo má šoféra pokud je bohatý, ale vlastní tělo co jste dostal do života od rodičů nevyměníte. Můžete ho jenom udržovat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej Palkovský | 19. 6. 2014 15:00
reakce na Petr Molik | 19. 6. 2014 12:52

"Jak by prosím trh efektivně vyřešil zdravotní péči pro seniory a chronicky nemocné, pokud by američané zrušili "socialistickou" Medicaire?"

V současné době tito lidé také nejsou pojištěni - jsou součástí plánů Medicare, který jim proplácí zdravotní péči. Takže z hlediska pojištění evidentně státní intervence vůbec nic nezměnila. Těch "X milionů nepojištěných američanů" se týká normálních zdravých lidí, kteří si pojištění "nemohou dovolit". A těch se Medicare netýká....
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Najman | 19. 6. 2014 14:47
reakce na Petr Molik | 19. 6. 2014 12:52

>> Zdravotní pojištění vždycky ponese nějaké prvky společenské solidarity

Společenskou solidaritou lze jen velmi těžko nazvat případ, kdy mě pod pohrůžkou násilí okradete a pak tyto prostředky rozdáte kamarádům, kteří z části provozují zdravotní pojišťovny a z části jsou jejími dodavateli.
Kdyby v tržním prostředí pojišťovna odmítla pojistit kohokoliv, byla by sama proti sobě. Proměnnou výši by byla pouze výška pojistky. A ano, cukrovkář, senior nebo kuřák by měli pojistku opravdu vyšší, než průměrný zdravý člověk. A pokud by to znamenalo, že si tuto pojistku někdo z ních nemůže dovolit (což jistě neznamená 100% případů), jistě by se našla řada organizací, dárců a pomocníků, kteří by jim rádi (a hlavně dobrovolně) přispěli nebo jinak pomohli.
A i kdyby ne!? Moje smrtelná nemoc případně stáří nezakládá nikomu žádnou povinnost zabezpečit mi stejný standard života jako mají ostatní.
Když jsem starý, zřejmě jsem měl tisíc možností (spoření, investice do dětí,..), jak se na dražší zdravotní pojistku ve stáří zabezpečit.
Pokud se mi narodí dítě nemocné tak, že sám nejsem schopen se o něj (i finančně) postarat, musím já (a bohužel i to dítě) nést následky svého rozhodnutí celý život. Nemůžu přeci ostatní nutit, aby mi doplaceli na mé rozhodnutí udržet jej při životě přesto, že toho nejsem sám schopen! Poprosit o pomoc, hledat sponzoru, apelovat na city - to ano. Ale násilím ostatní donutít (přes daňový systém), to je opravdu za hranici jakékoliv morálky (přestože přesně s ní se nejčastěji argumentuje).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Piotr Shenkawski | 19. 6. 2014 09:39

Shodou okolnosti mam souseda, ktery pro NHS pracuje. Jezdi po nejhorsich nemocnicich a snazi se je naucit pracovat vice efektivne. Dle tohoto cloveka neni problemem malo penez, ani nedostatecna infrastruktura, ale neschopnost managementu. Nebo spis nechut managementu delat veci efektivne. Protoze kdyby usetrili, tak pristi rok dostanou o tolik penez mene. Dle tohoto cloveka je jedine reseni privatizace, i kdyz samozrejme plne chape, ze se to v UK nejspis nikdy nestane.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ondřej Palkovský | 19. 6. 2014 09:03

Tak zrovna pan Krugman v tom porovnání myslel jako ježek. Jednak v porovnání kvality zdravotní péče USA dlouho vedly (v posledních několika letech se možná něco změnilo), pokud se člověk podíval do nějakého hodnocení OECD a z těch indikátorů vybral ta týkající se kvality, byla USA na prvním místě. Totéž různá porovnání na přežití rakoviny, čekací doby na všechno možné, pokrytí různými preventivními vyšetřeními atp. Z druhé strany, v USA platí obrovskou část zdravotnictví stát. Stát v USA jako procento HDP platí víc než platí UK.

Po chvíli hledání na internetu: čekání na non-emergency MRI scan - ČR (osobní zkušenost) - více než měsíc. UK, podle internetu řádově podobně. USA...běžně pár dní.

Takže sice na jedné straně lze považovat tvrzení "trh všude funguje nejlépe" za neaplikovatelné na zdravotnictví, ale rozhodně ne z důvodů, které pan Krugman zmiňuje ve svém článku.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 19. 6. 2014 10:57
reakce na Ondřej Palkovský | 19. 6. 2014 09:03

"...pokud se člověk podíval do nějakého hodnocení OECD...", tak opravdu zjistí, že v některých parametrech kvality jsou na tom US špičkově, v některých jiných ne tak docela. http://www.oecd.org/els/health-systems/49105858.pdf

Horší je to v rankingu WHO, kde jsou USA kolem 40. místa na světě.

Čili, Krugman může s klidem psát, co píše.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej Palkovský | 19. 6. 2014 11:19
reakce na Martin Brezina | 19. 6. 2014 10:57

Díky za opravu, myslel jsem WHO. Ten ranking WHO, když se do něj podíváte blíže, se totiž kvalitou zabývá v zásadě pouze v 1 bodě, a v tom je USA na prvním místě.

Ale ten OECD dokument vypadá výrazně detailněji. Ale když si ho tak čtu, tak mi furt vychází, že v USA je zdravotnictví zatraceně dobré...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!