Pikettyho Kapitál přesvědčuje přesvědčené

| 15. 5. 2014

Ekonomická kniha, o které se letos nejvíc mluví a bude mluvit, v otázkách a odpovědích.

Pikettyho Kapitál přesvědčuje přesvědčené

Francouzský ekonom Thomas Piketty vyvolal svou sedmisetstránkovou knihou Capital in the Twenty-First Century takový poplach na celé šíři mého radaru, od jakobínů po anarchokapitalisty, jako nikdy nikdo před ním. „Je to ta kniha, kterou si letos všichni ekonomové přibalí na pláž,“ vystihl halo Jakob Goldstein v podcastu Planet Money. Tyler Cowen si vystačil s jedním slovem: beatlemánie.

I kdybyste si Capital in the Twenty-First Century nikam nepřibalili, na tu knihu budete v příštích několika letech chtě nechtě narážet všude. Pikettymu kvůli rozsahu textu a dat, se kterými v něm operuje, i kvůli přitažlivosti některých jeho závěrů hrozí, že se z něj stane „pan Piketty“: stačí se na něj odkázat a sebevětší blábol bude hned vypadat legitimněji. (Srovnej pana Wericha nebo pana Krugmana.) Může se vám proto hodit krátký průvodce:

Thomas Piketty: Capital in the Twenty-First Century. Z francouzštiny (do angličtiny) přeložil Arthur Goldhammer. Vyšlo v nakladatelství Belknap Press v březnu 2014, 696 stran, 22 dolarů (verze pro Kindle).

Čím se Kapitál ve 21. století zabývá?

Piketty patnáct let sbíral a analyzoval data o majetkových poměrech a příjmech obyvatel tří desítek zemí, přičemž u Francie, Velké Británie, Německa a Spojených států se mu podařilo dostat až do devatenáctého století a v některých veličinách ještě dále do minulosti. (Surová data jsou dostupná na webu Ecole d’économie de Paris.)

V desítkách grafů kniha předvádí, jak se v jednotlivých zemích a jednotlivých letech proměňovaly následující ekonomické metriky: podíl desetiny či setiny lidí s nejvyššími příjmy na národních příjmech, poměr hodnoty soukromého kapitálu k ročnímu národnímu příjmu, podíl příjmů z práce a příjmů z kapitálu na národních příjmech, výnosy z kapitálu, složení zdrojů příjmu v různých příjmových skupinách, výše minimální mzdy, velikost děděných majetků, výše složených daňových kvót nebo mezní daňové sazby.

Právě vývoj těchto ukazatelů se autor snaží interpretovat a vyvozovat z nich trendy.

K čemu Piketty došel?

Zřejmě nejhutněji Pikettyho závěry podává tento odstavec:

Když výnosová míra kapitálu výrazně překročí míru růstu ekonomiky (což se dělo většinu historie až do devatenáctého století a zdá se, že tomu tak bude i ve století jednadvacátém), pak logicky poroste děděné bohatství rychleji než výroba a důchody. Vlastníkům zděděného bohatství stačí ukládat pouze část výnosů z kapitálu, aby tento kapitál rostl rychleji než ekonomika jako celek. Za takových podmínek zděděné majetky téměř nevyhnutelně přerostou majetky nabyté prací a kapitál začne být extrémně koncentrovaný. (Zvýraznil M. K.) To ve výsledku ohrozí zásady meritokracie (odměňování podle schopností a zásluh, ne původu, pozn. M. K.) a principy sociální spravedlnosti, na kterých stojí moderní demokracie.

Pikettyho pesimistické grafy zpochybňují Kuznetsovu křivku, optimisticky popisující vývoj nerovnosti v tržní ekonomice: „Podle Kuznetsovy teorie se rozdíly v příjmech budou v rozvinutém kapitalismu samy od sebe snižovat, bez ohledu na zvolenou ekonomickou politiku a jiná národní specifika, až se nakonec nerovnost usadí na přijatelné úrovni,“ připomíná Piketty.

Podíl horních deseti procent Evropanů a Američanů na celkových příjmech se skutečně začal po roce 1914 zmenšovat a historicky nízký zůstal až do sedmdesátých nebo osmdesátých let, tedy ještě dvě dekády po Kuznetsových pracích. Od té doby se ale nůžky opět rozevírají:

Co s tím Piketty navrhuje udělat?

Vrátit se k daňové progresi, především u majetkových daní. Bojovat proti rentě, a to přinejmenším celoevropsky, ideálně celosvětově zlikvidováním daňových rájů.

Pikettymu jde ke cti, že svoje řešení neprodává jako rychlou náplast ve spreji: „Globální daň z kapitálu je utopická myšlenka. Je těžké představit si, že by se národy na něčem takovém v dohledné době dohodly.“

Co Piketty neříká?

Ačkoliv to svádí, Capital in the Twenty-First Century nejde zestručnit do oblíbené fráze „bohatí bohatnou, chudí chudnou“. Kniha to sice nevylučuje, data ale potvrzují jen první část. Nejblíž Pikettovým tvrzením bychom se dostali formulací „nejbohatší bohatnou výrazně rychleji, než bohatnou středně bohatí a chudí, pokud ti vůbec bohatnou.“

Piketty nebojuje proti kapitálu jako takovému a nevelebí centrálně plánovanou ekonomiku:

[S]oukromé vlastnictví a tržní ekonomika neslouží jenom k utužení moci kapitálu nad těmi, kteří nemůžou prodat nic než svou práci. Hrají užitečnou roli při koordinaci úsilí milionů lidí, což bez kapitálu a trhu není jednoduché. Neštěstí způsobená centralizovaným plánováním sovětského stylu to ukazují docela jasně.

Ani jsem nezaznamenal, že by psal o kapitalistech jednoduše jako o vykořisťovatelích. Ve dvanácté kapitole tvrdí, že podnikatelská práce je „zcela nepostradatelný prvek ekonomického vývoje“.

V knize jsem nenarazil na jedinou zmínku o nepodmíněném příjmu — zmiňuji to jen pro lepší obrázek Pikettyho ideologie. Není radikál ve stylu Davida Graebera, spíš pragmatický levicový nostalgik ohlížející se po poválečném evropském sociálním smíru.

Co Piketty nevysvětluje, ale měl by?

Celá kniha – výborně – polemizuje s mantrou „trh vyřeší nerovnosti sám“. Proto je paradoxní, že se Piketty dál téměř nevypořádává ani s nejbanálnějšími pravicovými argumenty a o svých závěrech přesvědčuje jen ty už přesvědčené. Škoda, protože přes všechnu tu spoustu práce lze knihu setřít argumentačním módem „po matuře jdu na VŠE“:

Piketty především nevysvětluje, proč je nerovnost špatná. Mnohokrát píše o ohrožení sociálního smíru nebo demokracie, ale na rozdíl od knihy Plutocrats Chrystie Freelandové se z Capital in the Twenty-First Century nedozvíte nic o konkrétních podobách prorůstání politické a ekonomické moci a různých „špuntech“ omezujících ty, kteří nepatří k oligarchii.

Není mi jasné, jak podle Pikettyho vzniká bohatství. Miliardáři z žebříčku Forbesu můžou ujídat z konstantně velkého koláče, nebo můžou vytvářet bohatství zcela nové, nebo něco mezi tím. Piketty se ale mechanikou ekonomického růstu skoro nezabývá, jen několikrát mlhavě připouští, že oddělit u podnikatelů kapitál od práce není jednoduché. Nemusíte být zrovna z fanklubu Ayn Randové, abyste zůstali hladoví po poctivějším vysvětlení.

Chybí mi taky preventivní reakce na nabízející se argument, že by zvyšování daní vyhnalo firmy z Evropské unie do jiných částí světa – a tím ještě víc uškodilo právě té ekonomicky slabší polovině občanů.

A nakonec meze Pikettyho analýzy: data o příjmech a bohatství prozrazují jen díl skutečnosti o (ne)rovnosti. Angus Deaton v knize The Great Escape ukazuje, jak výrazně a přitom makroekonomickými ukazateli téměř nepostižitelně se zlepšují životní podmínky obyvatel Země prostým šířením know how, například základů zdravovědy. Díky tomu může průměrný Ind počítat s delším životem než průměrný Skot ještě po druhé světové válce, ačkoliv jsou Indové podle Deatona v průměru pořád chudší, než byli Briti před sto padesáti lety. Nespolehlivost čísel při popisování tak abstraktního jevu, jako je rovnost, se ale projevuje i naopak. Společnost usilující o příjmovou a majetkovou rovnost může být vrcholně nerovná například kvůli diskriminaci menšin. Rovné příjmy neznamenají rovný respekt či rovný přístup k právu. Čímž se dostávám zase na začátek: Piketty čtenářům dluží vysvětlení, jak konkrétně ohrožují rozevírající se nůžky svobodu a demokracii.

Mám si Kapitál ve 21. století přečíst?

Vycházejte z toho, že to jsou tři dny práce. Pokud téma knihy jakýmkoliv způsobem souvisí s vaší profesí, pak si ji na pláž skutečně přibalte. Ekonomické myšlení totiž promění už jen kvůli tomu, jak často se o ní píše, že promění ekonomické myšlení, a sebedelší recenze neobsáhne ani setinu argumentů této po všech stránkách velké knihy.

Pokud se spíš jen amatérsky zajímáte o svět kolem sebe, ty tři dny bych raději věnoval čtení stravitelnějších knih Plutocrats, The Great Escape a Average is Over. Každá popisuje koncentraci moci a přesuny bohatství z docela odlišné perspektivy (metodologické i ideologické) a takhle pohromadě vám dají pestřejší obrázek než Piketty. I když jsem měl ke každé výhrady, žádná si nezaslouží zapadnout jen kvůli tomu, že vyšla pár měsíců před začátkem největší ekonomické beatlemánie posledních let.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!