Druhý věk strojů: Zlatá éra, nebo nový feudalismus?

Otrhali jsme už všechny nízko visící plody technologické revoluce, jak v knize The Great Stagnation naznal ekonom Tyler Cowen? Máme dát růstu sbohem? „Ani omylem. Jediné, co nás brzdí, je naše vlastní neschopnost zpracovat všechny ty nové myšlenky dostatečně rychle,“ odpovídají v knize The Second Machine Age: Work, Progress, and Prosperity in a Time of Brilliant Technologies Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee, kteří na MIT zkoumají „digitální byznys“. „Zasíťovali jsme celý svět, máme levný přístup ke spoustě dat a nedozírný výpočetní výkon. Stručně řečeno je současné digitální prostředí herním koutkem plným obřích skládaček čekajících na složení.“

Brynjolfsson a McAfee (s antivirem nemá nic společného) pečlivě vysvětlují, že technologický rozvoj nekončí ani nezpomaluje. Naopak, roste exponenciálně, a to díky souběžnému pokroku na mnoha nezávislých polích: čipy jsou výkonnější a úspornější, zařízení menší a lehčí, zpracování jazyka důvtipnější, databáze větší. („Jedinou výjimkou jsou baterie, jejichž výdrž se nezvyšuje exponenciálně, protože to jsou v principu chemická zařízení, ne digitální.“) A tak počítače řídí auta, vyhrávají znalostní soutěže a ústy Siri doporučují nejbližší restaurace.

Autoři přiznávají, že má umělá inteligence ještě co dohánět. Sami zmiňují vtipná nedorozumění se Siri — třeba jak otázku „Kde je Elvis pochován?“ rozklíčovala jako „Kde je Elvis, příjmením Pochován?“ Jejich pointa je ale jasná a argumenty přesvědčivé: ačkoliv budou mít počítače ještě dlouho problémy s úkony, které čtyřleté děti zvládnou bez velkého přemýšlení, zlepšují se v nich rychleji, než jak před pár lety předpovídali největší optimisté.

Erik Brynjolfsson, Andrew McAfee: The Second Machine Age: Work, Progress, and Prosperity in a Time of Brilliant Technologies — vyšlo v nakladatelství W. W. Norton & Company v lednu 2014, 320 stran, 15 dolarů (verze pro Kindle).

Daňový mix pro éru automatizace

Je překonání optimistických plánů důvodem k optimismu? Pro Brynjolfssona a McAfeeho v zásadě ano. Na rozdíl od autorů veleoptimistické knihy Abundance: The Future Is Better Than You Think ale opakovaně přiznávají, že nové technologie přinášejí i problémy; zdaleka nejvíc prostoru věnují zániku pracovních míst i celých odvětví.

Navzdory polemice s Tylerem Cowenem dávají jednotlivcům totožnou kariérní radu jako on sám v Average is Over: přestat hrát šachy proti počítači a začít je hrát s pomocí počítače. Ty šachy jsou pochopitelně obrazné, jde o to co nejlépe využívat hrubou výpočetní sílu strojů při práci, kterou stroje samotné zastat nedokážou. Dává to smysl.

Podobně logicky mi zní i návrh na nižší zdanění práce, kompenzované zavedením daně z přidané hodnoty a zdaněním negativních externalit, navíc doplněné zápornou daní z příjmu tak, jak ji navrhl Milton Friedman. Cílem opatření je nabízet co nejvíc pracovních míst. Brynjolfsson a McAfee si velice dobře uvědomují, že zaměstnání není jen zdroj obživy, ale i zdroj smyslu, kotva zajišťující člověku místo ve světě. „Práce od nás odvrací tři velká zla. Nudu, neřest a nouzi,“ odkazují se nejdřív na Voltaira, pak na Daniela Pinka a jeho oslavu autonomie, mistrovství a smyslu, tří prožitků, kterými dobrá práce pomáhá lidem ke štěstí.

Po špičkách kolem nejnepříjemnějších otázek

Problém The Second Machine Age je, že kniha od začátku do konce považuje technologie za výzvu pro trh práce, ne ale za výzvu pro celou naši kulturu — kterou bezpochyby jsou.

Jak se vypořádat se zánikem soukromí, o kterém tak mrazivě píší Zygmunt Bauman a David Lyon v Tekutém dohledu? Nikdo se neptá.

Ponechat „siren servers“, sbírající a využívající ohromné množství dat o svých uživatelích, pravidlům volného trhu, anebo samotná data i výnosy z nich přerozdělovat? Autoři se několikrát obecně vyslovují pro co nejmenší státní regulace, ale jak vidí tohle, nevíme.

Reformovat autorské právo? Taky bez odpovědi — a bez otázky. „Když se [autorská díla] zdigitalizují (…) získají tím podivuhodné, báječné vlastnosti. Najednou jsou předmětem úplně jiné ekonomiky, ve které je pravidlem hojnost, ne vzácnost.“ Jenomže tvůrci jsou pořád vzácným zdrojem a vzácnými zdroji platí svoje životní náklady — to Brynjolfsson a McAfee ignorují.

Dostanou se báječné nové medicínské postupy ke všem pacientům? Nepovedou nanoboti a spol. paradoxně k větší frustraci a k revolučním náladám, když se pacienti začnou dozvídat, že jejich neléčitelné choroby léčitelné najednou jsou, ale museli by se zadlužit na dekády dopředu?

Nemůže druhý věk strojů vést k novým formám feudalismu, ve kterém několik společností vlastní databáze a patenty, novou formu léna, a ostatní v něm jsou nevolníky, udržovanými na hranici spokojenosti levnou digitální zábavou? Jinak řečeno — neovládnou ten herní koutek plný skládaček tři nebo čtyři sígři?

Brynjolfsson a McAfee ještě jednou citují Voltaira: „Suďte člověka podle jeho otázek, ne podle odpovědí.“ A přesně to je paradoxně slabina jejich knihy: nabízejí v ní chytré odpovědi na otázky položené jinými, ale nedovedou se stejně dobře sami ptát na to, co všechno může kvapný pokrok znamenat. Jejich snaha šířit optimismus má paradoxně skličující výsledek.