Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Prokrastinace — záštita míru a kapitalismu

Podivná myšlenka knížky oslavující flákání: Lenošte, abyste byli produktivnější. Je to ale ještě lenošení?

„Každá minuta zametání, každá minuta humorného focení psa s ananasem na hlavě — minuta vzdálení se od Nobelovy ceny,“ pojmenovala Zuzana Fuksová tíseň, která dolehla po třicítce i na mě. Už není čas na flákání, už je to všechno vážné. Zároveň ale člověk přece nemůže jet non-stop a vyplnit každou minutu svého života nějakou účelnou činností: to by bylo o rozum.

Tak jsem sáhl po knize Autopilot: The Art & Science of Doing Nothing doufaje, že se za svých deset dolarů dozvím něco nového o umění zahálky nebo že se s „vědcem“ Andrewem Smartem aspoň zasmějeme kultu produktivity. Nakonec jsem se smál jen já. Smartovi.

Andrew Smart: Autopilot: The Art & Science of Doing Nothing — vyšlo v nakladatelství OR Books v červenci 2013, 148 stran, 10 dolarů (e-book)

Celý svět za tebou přijde

Vlastně je to všechno jednoduché. Newton zformuloval gravitační zákon poté, co ho při lenošení zaujal pád jablka ze stromu. Kromaňonci víc odpočívali, než pracovali, a právě z toho chytání lelků povstala „kreativní exploze v evoluci člověka“. A víte, jaký flákač byl Rainer Maria Rilke? To si ani nedovedete představit. Rilke hnil a hnípal, ale jaké psal básně!

Naproti tomu dívka Tian Wu dřela pro Foxconn jako šroub, a nejen že se o ní neučí na základní škole, navíc ze zoufalství vyskočila ze čtvrtého patra a zbytek života stráví na vozíku.

Sami vidíte, že data mluví jasným poměrem 3:1, přímo ve verších: Kdo lenoší / má za tři / kdo se dře / ten setře.

Autopilot i na malém rozsahu 148 stran zvládá předvést skoro všechny fauly, které se při psaní knih tohoto žánru dají udělat. Je to snůška anekdotických momentek, řádně černobílých. Chybí tu kdokoliv z desítek géniů, kteří pracovali téměř bez odpočinku, ale taky Franta Voňásek, který čekal na svůj „aha-moment“ v mosteckých pivnicích tak klidně a trpělivě, až ho vyhodili do povětří i s městem a nikomu pak nechyběl.

Namísto konkrétních odkazů na konkrétní studie Smart blábolí o jakýchsi „papers“, které nepřekvapivě potvrdí kdykoliv cokoliv, třeba že neurony vytvářejí podobný spontánní řád jako mravenci v mraveništi. Podobně volně se tu zachází s pojmy: opěvovanou nečinnost (idleness) autor definuje jako „opak zaneprázdněnosti: dejme tomu práci na jedné nebo dvou věcech za celý den, a to především na takových, pro které se člověk sám rozhodne“. Dobrý přístup k životu, ovšem taky docela činorodý a vyčerpávající druh nečinnosti, řekl bych.

Čtenář nádavkem dostane osobní postoje zamaskované jako objektivní pravdy: „Každý nenávidí, když musí pracovat pro druhé,“ píše Smart. Mě z toho laskavě vynechte: často to sice opruz být může, ale nevidím na tom nic automaticky otravného, pokořujícího nebo jinak špatného.

Anketa

Lenošíte?

Překonat práci — nebo ji (zase) zkrotit?

Slabá knížka, takových je — ale přece stojí za článek. Je totiž ukázkou jedné rozmáhající se neplodné ideologie. Neplodné paradoxně kvůli tomu, že se snaží být konstruktivní. Smart napadá fetiš zaneprázdněnosti z anarchistických pozic, potud v pořádku. Nevšímá si ale, že ve své snaze o konstruktivní kritiku přijal pojmový aparát lidí, se kterými se pře.

A tak máte víc odpočívat proto, že pak dostanete skvělé nápady. Na začátku knihy si Smart stěžuje, že žijeme životy, ve kterých má vše svůj účel — sám ho ale roubuje na něco tak bezúčelného, jako je zahálka.

S tím souvisí další vnitřní rozpor: autorova posedlost kreativitou. Víc odpočinku znamená víc tvůrčí energie, raduje se Smart — a zapomíná kriticky přemýšlet nad tím, kde se ta potřeba „být kreativní“ vzala. Je tu s námi odjakživa („jdu to pole přeorat, ty brázdy jsou málo originální“), nebo je to obranný mechanismus mozků zaměstnaných emočně vyčerpávajícími činnostmi takzvaně znalostní ekonomiky? („Přece se neprodávám jak coura — jsem umělec…“)

Svoje rozhořčení Smart obrací směrem k horám knih o time-managementu. Nerozlišuje ale mezi oslizlou formou (buď superproduktivní, vydělej miliony) a mnohdy věcným obsahem (najdi takový styl práce, který ti vyhovuje, a dodržuj ho, ať se nezasekáváš na nesmyslech). A že vycházejí takové knihy i pro děti? No a co: když je učíte pořádku a skládání věcí do komínků, přece tím v nich ještě nepěstujete náklonnost k vojenské diktatuře.

Východiskem spisu jsou neurčité úvahy o „post-work society“, tedy „společnosti překonavší práci“. Ve Smartově představě pak ale budou všichni plodně lenošit a načerpávat inspiraci pro svoje osobní projekty. Přijde mi to jako dickensovský svět s růžovým nátěrem: musíš víc odpočívat, protože je tvou morální povinností rozvíjet svůj kreativní potenciál.

Mým snem není utopická „post-work“ budoucnost, ale nedávná minulost. Svět, ve kterém po osmi hodinách (klidně tvrdé a odosobněné, ale hlavně časově a prostorově omezené!) práce zatroubí siréna a do rána šmytec. Žádné domácí úkoly, žádné maily a telefony. Dost času na to netvořit a nerozvíjet se, klidně jen zametat nebo fotit psa s ananasem na hlavě. Zneklidňuje mě možnost, že to může být větší utopie než Smartova post-work society.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK