Žijte dlouho a blaze: miliardy lidí utekly chudobě

| 10. 2. 2014

Navzdory válkám, AIDS, malárii, změnám klimatu i Justinu Bieberovi je svět mnohem lepší místo k narození než před šedesáti lety.

Žijte dlouho a blaze: miliardy lidí utekly chudobě

V máločem máme my novináři takový zmatek jako v tom, koho a proč označovat za skeptika. Takže: skeptik není nabručený páprda ani zachmuřený pesimista — a především to není někdo, kdo věří jiným věcem než ostatní. Skeptik totiž nevěří v nic jiného než v důležitost pochyb. Skeptik dokonce může — a nemusí — být optimista. V žádném případě se ale nenechá optimismem opít.

Skotský ekonom Angus Deaton je téhle ctihodné nálepky hoden víc než kterýkoliv jiný autor, kterého jsem v posledních měsících četl. Jeho kniha The Great Escape: Health, Wealth, and the Origins of Inequality (název odkazuje na slavný film) je protknutá skepsí k ekonomickým datům, k mediálním zkratkám i ke kýči humanitární pomoci; už jen proto je radost ji číst. Zároveň tenhle skeptik přináší dobrou zprávu: podstatné většině lidstva se v uplynulých desetiletích podařil „velký únik“ před chudobou, hladem a předčasnou smrtí. Na rozdíl od autorů knihy Abundance: The Future Is Better Than You Think se ale historickým vývojem neopájí a zdržuje se předpovědí.

V labyrintu dat

Největší prostor věnuje Daeton boji s nešťastně vybíranými nebo interpretovanými ekonomickými veličinami. Například podle tohohle grafu to vypadá, že od šedesátých let rostou chudé země podobným tempem jako ty bohaté:

Zkuste ale větší státy znázornit většími kruhy:

Jak tomu rozumět? „Čína a Indie, které mají nejvíce obyvatel, rostly v posledním půl století velmi rychle,“ což je důvod k radosti, tedy „pokud vás víc zajímají lidi než státy“. Takže hurá, džíny a iPady pro všechny? To bohužel ani z tohoto grafu nepoznáme: „Samozřejmě to neznamená, že by tímto tempem rostly příjmy každého jednoho obyvatele těchto zemí; nejen, že je všude na světě v tomto ohledu nerovnost, ale jak si ukážeme v šesté kapitole, tato nerovnost se dokonce v mnoha (ne všech) zemích zvětšuje.“ Takhle si představuji interpretaci statistik: Deaton jednak zvyšuje čtenářovu funkční gramotnost, jednak si vybírá nejobtížnější možnou autorskou cestu a nevyďobává hned to, co se mu nejvíc hodí.

Svoje tvrzení, že je chudoba na ústupu, dokládá až dalším grafem, zachycujícím klesající „množství lidí žijících v domácnostech s průměrným příjmem pod dolar na hlavu“ podle Světové banky (připomeňme, že celkový počet obyvatel planety za těch 27 let vzrostl o polovinu):

I u tohoto grafu ale Deaton přiznává možné problémy s africkými daty a později napadá samotnou „hranici chudoby“ jako podivný konstrukt. Proč přikládat takový význam docela malému rozdílu v řádu centů? ptá se. „Proč je někdo těsně pod čarou považován za chudého a zaslouží si speciální pomoc či pozornost Světové banky, zatímco někdo těsně nad ní údajně pomoc nepotřebuje a musí si se vším poradit vlastními silami?“

Jestliže dolary prozrazují jen část pravdy o pokroku, čeho jiného si všímat? Třeba toho, jak dlouho lidé žijí. Všude na světě déle než před půl stoletím: „Děti v subsaharské Africe mají větší šanci dožít se pátých narozenin než děti narozené v roce 1918 v Anglii“ a „Indové mají při narození naději na delší život než Skoti v roce 1945“. Rozdíl mezi očekávaným věkem dožití v bohatých a chudých částech světa se vytrvale snižuje, ačkoliv by to, pravda, mohlo jít rychleji:

Vakcíny, antibiotika, ale i docela banální medicínské postupy a hygienické zásady během dvou nebo tří generací pomohly miliardám lidí k největšímu úniku ze slzavého údolí v celých lidských dějinách. Občas slýchám, že globalizace pomáhá šířit nemoci. Deaton velice chytře kontruje tím, že se stejně rychle šíří znalosti, které zachraňují a zkvalitňují životy — i těm nejchudším. I to je jeden z důvodů, proč se, ač skeptikem, dívá do budoucnosti s „mírným optimismem“.

Angus Deaton: The Great Escape: Health, Wealth, and the Origins of Inequality — vydalo nakladatelství Princeton University Press v září 2013. 376 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Make Bono history!

Deaton nepíše nijak kousavě a nepokouší se o prvoplánovou kontroverzi, přesto je ale The Great Escape z principu kontroverzní knihou. Nejvíc kvůli kritice humanitárních programů, která stojí na docela jednoduchém předpokladu. Jestliže v rozvojových zemích selhávají politické instituce, potom „hydraulický přístup“ (rozuměj: pumpování peněz) jen oddálí jejich nutné reformy. Navíc se tím oslabuje už tak dost slabá demokracie a národní suverenita chudých zemí: zahraniční pomoc přikládá priority jiným oblastem než místní voliči. „Představte si bohatou švédskou humanitární organizaci, která by ve Washingtonu slíbila, že uhradí státní dluh a předplatí Medicare na padesát let. Výměnou za to by Spojené státy zrušily trest smrti a zavedly sňatky homosexuálů.“

Výsledky humanitární pomoci se podle Deatona těžko měří a zobecňují, protože se do nich vždy promítají místní podmínky: školení zemědělců má například pozitivní dopad jen v hustě osídlených oblastech, kde efektivní postupy rychle okouká jeden farmář od druhého. Od „tento projekt byl úspěšný“ se proto dá těžko dostat k „tento přístup bývá úspěšný“. (Deaton píše, že to nejde vůbec; s tím bych nesouhlasil.)

Dobré úmysly prostě můžou skončit špatně: „Pokrok v boji s malárií byl z velké části vynulován, když začali být moskyti odolní, a když se vysoce účinný insekticid DDT přestal napříč světem používat kvůli dopadům na životní prostředí (k čemuž vedlo hlavně jeho nadužívání v bohatých zemích).“

Deaton ovšem není žádný konzervativní ostříž. V knize několikrát varuje, že změny klimatu mohou mnoho lidí uvrhnout zpátky do chudoby. Zároveň vyzdvihuje některé výhody veřejné zdravotní péče: například že pacientům spíš poskytne takovou službu, která jim opravdu pomůže, než tu, kterou budou coby naši-zákazníci-naši-pánové vyžadovat (typicky antibiotika, v Indii pak pouštění žilou a v USA vyšetření prostaty).

Ne vždy se Deatonovi daří vysoko položenou laťku překonat. Chyběl mi zdroj informace, že „podle některých odhadů 70 procent procent humanitární pomoci ze Spojených států nikdy nedorazí do cílové země“. Podobně nepodložené je konstatování „násilí ubývá: pravděpodobnost, že vás zavraždí, je nyní mnohem menší než dřív“. (Navíc zavírá dveře před několika podstatnými otázkami, například o kolik déle a lépe by žili lidé v Latinské Americe nebýt války proti drogám.) Následující graf má zase podivné měřítko a schází mu smysluplná interpretace:

Takových chyb jsem ale v knize nenašel moc. Donekonečna se lze zato šťárat ve významu statistik. Opravdu je prodlužování lidského života vždy pozitivní, nebo od určitého věku už jen přidáváme dny na lůžku? Platí Deatonova kritika humanitární pomoci i pro oblasti postižené akutní katastrofou, nejen trvale neschopnými politiky a úředníky? Do jaké míry se do statistických ukazatelů promítají genetické předpoklady (v případě výšky) nebo kultura a životní styl (v případě délky života)? — Nemyslím si ale, že jsou tyhle nezodpovězené otázky vadou knihy. Nejenže ji napsal skeptický, pochybovačný a přemýšlivý autor — je zřejmě určená i skeptickému, pochybovačnému a přemýšlivému publiku.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (2 komentáře)

Jan Krejčí | 10. 2. 2014 22:56

Ohledně poklesu násilí mluvil geniální Steven Pinker. http://www.ted.com/talks/steven_pinker_on_the_myth_of_violence.html
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ondřej Palkovský | 10. 2. 2014 10:45

Rozhovor s autorem z econtalk: http://www.econtalk.org/archives/2013/11/deaton_on_healt.html

Pokud vím, nerovnost v jednotlivých státech roste, ale globální nerovnost klesá. Což nabízí otázku, proč se vůbec nerovností v jednotlivých státech zabývat?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!