Žižek proti pravdolásce

Ano, Slavoje Žižka už je moc: jen za poslední týdny to máme nový film, dokonalou parodickou píseň, rozhovor s Vice a mistrovo přemítání nad falešným tlumočníkem z Mandelova pohřbu. Jenomže kniha Násilí, která zrovna vyšla česky, stojí za poslední zbytky pozornosti. Nečekaně totiž šije do levicových liberálů. A fest. Kdybyste některé úryvky poslali do redakce Fragmentů jako exkluzivní ukázku z nové knihy Václava Klause, plesali by, že je starej paprika pořád ve formě:

Převládající formou dnešní politiky je postpolitická biopolitika — úžasný příklad teoretického žargonu, který ovšem není těžké jednoduše rozluštit: „postpolitická“ je politika, která prohlašuje, že opustila veškeré staré ideologické souboje a místo toho se soustředí na expertní management a administrativu, zatímco „biopolitika“ má za svůj primární cíl regulaci bezpečnosti a blaha lidských životů.

Žižek samozřejmě nepřekabátil, jen z úplně opačného pólu než Klaus a spol. kritizuje ty samé „liberální komunisty“, do čehož se vejdou sociálně a ekologicky citliví podnikatelé (typičtí bobos), aktivisté z povolání i ti naši pravdoláskaři nebo kulturní fronta, jak chcete. Zkrátka všichni, kteří chtějí být především slušní a hodní.

Slavoj Žižek: Násilí — vydalo nakladatelství Rybka Publishers na podzim 2013 v překladu Tomáše Pivody. 220 stran, 242 Kč. 

Hrozbou není pasivita, ale pseudoaktivita

Žižkovo přemítání o násilí se točí kolem myšlenky, že jsou tihle „dobří lidé, kteří si dělají starosti“ přehnaně citliví na násilí „subjektivní“ – tedy na přímo viditelná narušení klidu a míru. O to línější jsou přemýšlet nad důvody, proč se lidé musí navzájem tlouct a už vůbec je nenapadne systém, který k násilí vede, radikálně proměnit. „[R]ovnou násilí zatracovat a odsuzovat jej jako ‚špatné‘ je ideologickou operací par excellence, mystifikací, jež přispívá k zakrývání fundamentálních forem sociálního násilí.“ A tak než aby dobří lidé zbourali kapitalismus se vším jeho symbolickým a systémovým násilím, budou si raději užívat „pokrytecký sentiment morálního rozhořčení“ u reklam jako „Za dobu, co přečtete tento odstavec, zemře 10 dětí hladem.“ To ještě neznamená, že to nejsou pragmatici: spousta z nich naopak vydělává velké peníze a buď jimi samotnými, nebo hned celým svým podnikáním se při tom snaží řešit sociální nebo ekologické problémy. Blbé na tom podle Žižka je to, že tahle cirkulace umožňuje odložit kapitalismu svoji krizi — a tedy přiživuje systémové násilí.

Recept z toho logicky vyplývá: nedělat nic. „Hrozbou dnes není pasivita, ale pseudoaktivita, nutkání ‚být aktivní‘, ‚účastnit se‘, maskovat nicotu toho, co se děje.“ Znovu mi to evokuje Klause a jeho dlouhodobé stanovisko, že (pseudoaktivní) disidenti neměli na pád komunismu takový vliv jako (pasivní) šedá masa Čechoslováků. Upřímně: nemyslím si, že má v tomhle Žižek pravdu. Heslo „nedělat nic“ je nápadité a zneklidňující, jenomže maskuje klasický měšťácký postoj: nechodit k volbám, protože nic nevyřeší, nekupovat Nový prostor, protože o chudé se má starat stát… Opravdu stačí tohle? Navíc tomu chybí nějaký „bod zlomu“: kdy přesně už je vhodné přestat dělat nic a začít dělat něco?

Ale protože po žádné radikální společenské proměně netoužím, budu jen rád, jestli se Žižek doopravdy plete a jím inspirovaní radikálové zalezou nedělat nic do squatů a děr.

Prokecnutím hlavního oblouku jsem obsah knížky neprozradil ani z desetiny. Žižek často odbočuje, například k politické korektnosti (servilní respekt k druhým je „znakem skrytého a povýšeneckého rasismu“), náboženství (oceňuje, že jeho prostřednictvím lze pochybovat o současné společnosti, zároveň připomíná, že nelze zodpovědnost za vlastní činy přenášet na Velkého druhého, ať už je to Bůh, nebo Stalin) nebo k analýze konkrétních výbuchů násilí (odmítá liberální i konzervativní výklad londýnských výtržností, které nebyly motivované islámským fanatismem ani jinými politickými požadavky, ale prostou snahou o pozornost). Pasáž o Izraeli, který pro své mládí nezvládá zahladit, že stejně jako všechny ostatní státy vzešel z násilí, se myslím bude líbit i přesvědčeným libertariánům.

A na ty, které mám nejradši, jsem nejpřísnější…

Násilí vybočuje z řady Žižkových prací terčem, ne ale zpracováním. Nechybí samozřejmě jeho myšlenkové kojné, G. W. F. Hegel a Jacques Lacan, ani spousta odkazů do popkultury, třeba na seriál Plastická chirurgie. Bohužel se to neobešlo bez prozrazování konců, takže jakmile dočtete k pasáži o „ženské trilogii“ Larse von Triera, okamžitě přeskočte půl strany, pokud si ty filmy chcete někdy užít. Žižek se taky trochu opakuje. Něco málo prosakuje z předcházející knihy (přemítání o homines sacri) a opravdu hodně společného toho najdete v Násilí a filmu Perverzní průvodce ideologií, především myšlenky o náboženství a zavržení Velkého druhého.

Možná vás napadlo, jak jde dohromady Žižkův posměch odmítačům násilí a zároveň jeho kritika Václava Havla za podporu humanitárního bombardování Kosova. V těch dvou názorech je ale konzistentní. Ve slavné eseji z roku 1999 přece píše: „[K]dyž NATO zasáhlo na ochranu kosovských obětí, zajistilo současně, že zůstanou oběťmi, obyvateli zpustošené země s pasivní populací – nebyli povzbuzováni, aby se stali aktivní politicko-vojenskou silou, schopnou bránit sama sebe.“ Bombardování obralo Kosovany o možnost emancipovat se, bránit se útlaku, a to třeba i násilím: „V okamžiku, kdy se už Jiný nechová jako oběť, nýbrž chce sám vracet rány, mění se náhle jakoby kouzlem v teroristu, fundamentalistu, Jiného, který obchoduje drogami,“ pokračoval tehdy.

O čtrnáct let později si Žižek stále drží obdivuhodnou schopnost kousat ruku, která ho hladí, a nelítostně kritizovat své největší příznivce a spojence: liberální levičáky. Můžete s ním nesouhlasit, můžete se mu posmívat, ale verva, se kterou v Násilí naskrz prohlíží pokrytectví dobrých lidí a skrytou krutost jejich milých slov a činů, je následováníhodná.

Úvodní foto: Gisbert H. Drignat