Přes pokusy ke hvězdám

„Twyla Tharpová si dává záležet, aby v soukromí každý den narážela jen na neúspěch.“ Americká tanečnice denně vstává v pět ráno, „[n]atočí tři hodiny improvizací a je ráda, když z nich vybere nějakou třicetivteřinovou kreaci, která se dá použít,“ chválí ji jeden z nejpopulárnějších popularizátorů ekonomie na světě, Tim Harford, ve své poslední knize s jednoduchým poselstvím: víc experimentujte.

Pokud jste četli špalek Nassima Nicholase Taleba Antifragile, pak se z Adaptujte se: Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary nedozvíte moc nového. Snad jen to, že páreček buldoků musejí při páření podpírat až čtyři lidé a že krávy víc skleníkového metanu vyříhají, než vyprdí. Kouzlo téhle knihy ale spočívá v tom, že jednoduchým jazykem a na zábavných příbězích vysvětluje věci, o kterých se píše v mnohem náročnějších knihách — a přitom není vůbec povrchní.

Tim Harford: Adaptujte se: Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary. Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2013. Překlad: Václav Viták. 346 stran, 365 Kč.

Evoluce je chytřejší než vy

Ať už se bojíte o vlastní kariéru, osud firmy nebo budoucnost celého národa, recept na udržení tempa s měnícím se světem je podle Harforda vždy stejný a sestává se ze tří kroků. Vyměňte přesvědčení o vlastní neomylnosti za náhodné pokusy, nikdy nesázejte vše a hlavně se vyhněte pasti, do které padají gambleři, mylně přesvědčení, že jednou prohrané peníze musí vyhrát zpátky.

„Zaprvé, zkoušej nové věci, ale očekávej, že některé nepřinesou úspěch. Zadruhé, postarej se, aby byl nezdar zvládnutelný: vytvářej si únikové cesty pro případ neúspěchu nebo postupuj vpřed po krůčcích. Jak jsme viděli u bank a měst, finta spočívá v nalezení správného měřítka experimentu: ten musí být tak velký, aby měl nějaký skutečný dopad, nesmí se však jednat o hazard, který by člověka zruinoval, pokud by nevyšel. A zatřetí, člověk musí vědět, kdy je třeba s nějakým neúspěšným pokusem skončit, jinak se nikdy nepoučí.“

Všechny tři rady Harford podrobně rozvíjí, přičemž dle pravidel žánru kombinuje trochu ekonomické teorie s kopou příkladů ze života. Proč americká armáda zvrátila irácké fiasko v relativně úspěšnou operaci? Protože její vedení přestalo ignorovat zpětnou vazbu z terénu a decentralizovalo rozhodování. Proč Google přišel s tolika inovacemi? Protože jeho zaměstnanci mohli donedávna věnovat jeden den v týdnu úplně novým projektům, jejichž životaschopnost pak rovnou posoudil trh.

Libertariánskými názory ovlivněný Harford tedy fandí decentralizovanému rozhodování a principům přírodního výběru a spontánního řádu. Evoluce je chytřejší než vy, připomíná — a na příkladu přešlechtěných buldoků ukazuje, že bývá lepší nemontovat se jí do řemesla.

Žádný soucit s tupými palicemi?

Tři chytré rady Adaptujte se jsou vyvážené třemi slabinami. Knihu kazí několik Harfordových logikou nepoznamenaných blikanců a názorových nekonzistencí. Celou jednu kapitolu autor věnuje boji s globálním oteplováním: dobře si všímá, že se kusé ekologické regulace snadno zvrtnou do něčeho, s čím jejich tvůrci nepočítali. Velké londýnské budovy musí například samy vyrobit desetinu energie, kterou spotřebují, a proto do centra města zajíždějí neekologické kamiony s biomasou. Zato celosvětová uhlíková daň by podle Harforda tuhle lidskou schopnost vždy si nějak poradit stimulovala k hledání nejúspornějších technologií, ne fíglů k obejití regulátora. Na první pohled to má vnitřní logiku. Na druhý pohled se začínají vynořovat skryté náklady: jak by si například poradili chudí lidé, kterým by drahý benzin okamžitě zkomplikoval dojíždění za prací? Čekali by se složenýma rukama na dostupná solární auta? Přestěhovali by se do drahých hipsterských čtvrtí, kde je všechno blízko? Nebo by si prostě začali ze zoufalství vypomáhat drobnými krádežemi a podvody? Já to samozřejmě nevím, ale jestli není příliš velký, a proto nebezpečný takový celosvětový experiment, tak už přece není příliš velký a nebezpečný žádný.

Ve třetí kapitole chválí Harford soutěže motivující k vývoji vakcín: „Na vypisování cen je úžasné, že nestojí ani halíř, dokud není dosaženo úspěchu.“ Nesmysl: obrovské náklady přece nesou neúspěšné ústavy. Ty navíc vidina desítek miliard za jednu převratnou inovaci svádí od postupného vylepšování existujících léčiv.

V té samé kapitole autor brání lichvu před povrchní kritikou: lidé si prý s dvousetprocentním úrokem často půjčují na to, co jim pomůže udržet si práci, například na opravu mopedu. Nápaditá myšlenka míří proti rozšířeným předsudkům, bohužel ji ale podpírají jen data od samotných úvěrových společností.

Druhá výtka jde za překladem. V knize narazíte na čuňačinky jako „realizovat zisk“ (s. 22, česky „vydělat“), „randomizovaný pokus“ (s. 148, česky „náhodný pokus“), „realizovat záměr“ (s. 197, česky „postavit“) nebo „korespondence se realizovala prostřednictvím Outloooku“ (s. 276, česky „pošta chodila přes Outlook“). Někde je překlad vyloženě matoucí: „hedonická editace“ (s. 290) se do češtiny obvykle překládá jako „hedonická adaptace“ a „charter city“ je spíš než „koncesní město“ autonomní město nebo město se zvláštním statusem.

Můj poslední problém s Adaptujte se už není docela objektivní — jde o střet hodnot. Zatímco Taleb podobné rady ukotvuje v židovsko-křesťanské myšlenkové tradici a vymezuje se vůči postmoderně, Harford je naopak nadšeným a nekritickým apoštolem báječného nového světa, ve kterém se experimentuje se vším a pořád. Finálním a jediným měřítkem lidské existence je tu totiž úspěch na trzích (s malou úlitbou ochraně klimatu). Kdo nemůže nebo nechce držet tempo s překotnou dobou a adaptovat se na vše, co přichází, ten je „tupá palice“ nebo „hlupák“: „V dikci Googlu je hlupákem každý inženýr, který podává jen průměrné výkony.“ Od takových je prý nutné „vyčistit pracovní zónu“. Začínám být na tenhle jazyk citlivý: připomíná mi totiž některé experimenty 20. století. Nedopadly dobře.

Autor recenze obdržel od nakladatelství Dokořán recenzní výtisk.