Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

How Asia Works: Jak vypiplat tygra

| 5. 12. 2013 | Vstoupit do diskuze

Nejrychlejší cesta od hladomoru k bohatství nevede přes tržní reformy, ale dirigistickým řízením ekonomiky, usoudil z asijských dat Joe Studwell.

How Asia Works: Jak vypiplat tygra

Proč jsou na tom Jižní Korea, Tchaj-wan a Čína ekonomicky líp než Indonésie, Malajsie, Thajsko nebo Filipíny, přestože před pár dekádami stály všechny země na stejné startovní čáře? Z knížek jako Why Nations Fail a dalších už víme, že navzdory selskému rozumu nerozhodují o výkonnosti ekonomik ani klima, ani „národní mentalita“, ale podoba společenských institucí. V konkrétnostech už se ale recepty na úspěch rozcházejí.

Daron Acemoğlu a James A. Robinson ve Why Nations Fail velebí štíhlý stát, dělbu moci, ochranu duševního vlastnictví a co nejvolnější finanční trh, poskytující půjčky a investice komukoliv s nápadem. Stačí tedy opisovat od Států nebo Británie a ekonomika vám pokvete. Cambridgeský ekonom Joe Studwell v nové knize How Asia Works: Success and Failure in the World’s Most Dynamic Region ale na příkladu východoasijských zemí chválí instituce docela jiné. Demokracie a občanské svobody? Ne že by rozvoji vyloženě škodily, ale ani mu zvlášť nepomáhají. Patenty? Past na chudé země, které si k technice často nemůžou pomoci jinak než sprostým kopírováním. Protržní reformy? — Trefa, jenže jinam, než byste asi čekali. Studwell odhaluje špinavé tajemství asijských tygrů: „[N]ahlas se zaklínejte důležitostí volného trhu, ale potichu zemi dál řiďte dirigisticky.“

Joe Studwell: How Asia Works: Success and Failure in the World''s Most Dynamic Region — vyšlo v nakladatelství Grove Press v červnu 2013. 320 stran, 18 dolarů (verze pro Kindle). 

Ein, zwei, drei, moudrý státy rolníkům zem daj

Jižní Korea, Tchaj-wan, Čína a o mnoho dekád dříve i Japonsko si své současné postavení podle Studwella nevydobyly nadšeným příklonem k volnému trhu, ale centrálně ovládanou, ochranářskou ekonomikou. Od hladomorů k iPhonům vedou podle autora tři schody:

„První intervencí — nejčastěji přehlíženou — byla maximalizace výnosů ze zemědělství, v němž hledá obživu velká většina obyvatel chudých zemí.“ Růst dnes nejbohatších východoasijských zemí začal vždy pozemkovou reformou, při které vláda přerozdělila půdu a z rolníků udělala farmáře. Japonsko to zvládlo už v devatenáctém století, Čína až v roce 1978. Výsledek byl ve všech případech pozitivní a na první pohled paradoxní. Stěžejní bod programu levicových hnutí vedl k tomu, že se lidé naučili hospodařit na vlastním, sami se dokázali postarat o sebe i své blízké – a země rázem místo potravin mohly dovážet stroje.

„Druhým zásahem do ekonomiky — chcete-li, druhou etapou přestavby — bylo přesměrování investic i podnikatelů samotných do průmyslové výroby.“ A to s dvěma podmínkami: ochranou firem před zahraniční (a někdy i domácí) konkurencí a důslednou proexportní politikou.

„Posledním, třetím klíčem k urychlené ekonomické transformaci jsou intervence do finančního sektoru a kapitálová podpora intenzivního rozvoje farem a továren.“ Že si s tím trh poradí sám? Studwell to vyvrací několika příklady: ve Španělsku v 19. století působila řada investičních bank, ale tamnímu průmyslu k rozvoji nepomohly. Malajsie a Thajsko deregulovaly k radosti Mezinárodního měnového fondu finanční sektor už v 80. letech — aniž to mělo zásadní pozitivní vliv na celkový stav ekonomiky. Japonsko, Korea i Čína se zato v průmyslové velmoci proměnily pod několika málo centrálně řízenými nebo ovlivňovanými finančními ústavy.

Kdo je tady parazit

Pravicového čtenáře bude dráždit obhajoba centralizace a ochranářství, podpořená ovšem dobrými příklady — a to nejen z Asie. Studwell připomíná, že Prusko v 18. a 19. století zbohatlo podobně jako později Čína. Tedy díky spojení politické a ekonomické moci a také dík neomalenému kopírování britské techniky, patenty nepatenty. Autor ale rozdává ťafky na všechny strany. Tradiční příznivce „moderní levice“ či prostě jen humanista si z knihy odnese nepříjemné zjištění, že vzdělání není v chudé ekonomice taková pecka, jak by se mohlo zdát z letáčků charitativních organizací. Tchaj-wan zvládl přerod v průmyslovou ekonomiku se skoro půlkou populace negramotnou, a jestli vám v podobných podmínkách něco zaručí solidní kariéru, tak to pořád není gymnázium nebo humanitní vysoká, ale schopnost obsluhovat — a později konstruovat — stroje. (Studwell ale není úplný technokrat: hned v úvodu připomíná, že ekonomický rozvoj sám o sobě štěstí nepřinese, a v závěru zase, že je vám nová kuchyně k ničemu, když v ní musíte vařit z kontaminovaných surovin.)

How Asia Works nenabízí rozhozeným čtenářům moc příležitostí, kdy by si mohli říct, že to má autor celé pošašené, a tedy že se můžou pohodlně držet starých pravd. Studwell pracuje s informacemi pečlivě a v interpretaci dat ujede spíš výjimečně. Konkrétně: úspěšnost automobilek Toyota a Hyundai a potažmo korejského a japonského průmyslu srovnává na základě toho, jak rychle zvládly značky vyrobit prvních deset milionů vozů; to je falešná metrika, do které se promítá spousta okolností a zároveň nevypovídá nic například o cenovém dumpingu. Podobně nelze srovnávat produktivitu v továrnách Nissanu a Fordu jen podle toho, kolik vozů vyprodukuje jeden zaměstnanec za rok, když nevíme, jak velkou část výroby podniky outsourcují — polopatě řečeno z jak velkých částí dělníci auta skládají.

Škoda, že se How Asia Works příliš ostře vypořádává s Hongkongem a Singapurem. Dvě světová finanční centra stojící na principech neregulovaného trhu nejsou podle Studwella „normální státy“, a proto je ze své úvahy hned na začátku vyřazuje. Hongkongský model by možná skutečně nezvládl jako ten čínský pozvednout úroveň víc než miliardy lidí za jedinou generaci. Zároveň to ale neznamená, že na globálním trhu není prostor pro několik dalších podobných „nenormálních“ států. A hlavně: když Studwell o dvou malých státech píše jako o parazitech, mohl taky zvážit, jak by asi vypadal život v Číně, Koreji nebo Tchaj-wanu, kdyby tamní „národní šampioni“ nemohli koukat přes rameno západním podnikům, které svoje postupy, zboží i služby otestovaly na volném trhu.

Jaké je tedy ponaučení z knihy, která přináší plastický a detailní obraz politiky a ekonomiky východoasijských zemí v posledních dekádách? Možná to, že univerzální ponaučení chtít nemůžete. Studwell trochu alibisticky, zároveň ale docela trefně cituje Paula Bairocha: „Chcete po mně, abych vystihl jádro toho, čím může ekonomická historie přispět ekonomické vědě? Myslím, že tím, že neexistují ekonomické zákony nebo univerzálně platná pravidla.“ Pokud v ně stále věříte, pak nezbude než doufat, že Čínu a spol. teprve dostihnou. Sovětský svaz taky držel tempo se Západem celé dekády.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK