Perverzní průvodce ideologií velí ke vzpouře proti snům

Slavoj Žižek je Jan Werich hipsterů. Ze slovinského filozofa se stal moudrý klaun, který může říct cokoliv, a vděčné publikum to zaručeně přijme jako „zajímavou věc“ „k zamyšlení“. Tak třeba ve filmu Perverzní průvodce ideologií, který jde tenhle týden do české kinodistribuce, hned na začátku dí: „Kinder vajíčko nabízí delikátní rovnováhu mezi dvěma částmi: čokoládovým obalem, který jste si koupili, a bonusem, který dostanete zadarmo, a který nejspíš pochází z čínského pracovního tábora, ale to je fuk. Ta čokoláda tu není od toho, aby vás nasměrovala k pokladu skrytému uvnitř, k nějaké platonovské agalmě, předmětu touhy, který by z vás udělal bohatého člověka. Podle mě je to přesně naopak. Vyšší cíl se skrývá uprostřed pochoutky právě proto, abychom si mohli užít čokoládový obal. Taková je anti-metafyzická lekce. Není lehké ji přijmout.“ Pak si guru jedno „kindr srprajz eg“ vloží do úst a žvýká; zajímavé je na tom samozřejmě jen to, že to dělá Žižek.

Režisérka Sophie Fiennesová zkrátka stvořila dvouhodinový žižkovský kýč. Podobně jako v Perverzním průvodci filmem je Žižek autorem scénáře i jedinou postavou snímku. Stejně jako před sedmi lety, i teď vstupuje do slavných scén a převlečen za původní postavy vysvětluje, jak divák má (či aspoň může) co chápat. Jenomže co u analýzy filmů působilo vtipně, v novince spíš otravuje jako samoúčelná manýra.

Přímo na facku jsou prozrazené konce Full Metal Jacket, Taxikáře, Titaniku a pár méně známých filmů.

Protože Žižek mluví v šifrách a rychle, snadno se vám stane to samé, co rodině Lavičkových ze Samoty u lesa, když se na mlýně v hrozném rámusu snažili poslouchat historku o vodníkovi. „Víš, Slavoji, až takhle někdy bude klid, tak bych si to s chutí poslechl ještě jednou.“ Dlouhý celovečerní film stojící na jediné mluvící hlavě — aťsi v efektních kostýmech a kulisách — je pro takový obsah nešťastná forma, protože to prostě nejde stihnout a zhodnotit.

Což je všechno škoda. Žižek se sice párkrát nechá sám sebou unést, ale to podstatné — tedy jeho vysvětlení, co že je to ideologie a jak funguje — za pozornost určitě stojí.

Perverzní průvodce ideologií. Film Spojeného království a Irska. Režie Sophie Fiennes, scénář Slavoj Žižek. 136 minut. Česká premiéra: 14. 11. 2013.

Neměňte realitu, aby odpovídala snům. Změňte sny

„Selský rozum nám říká, že ideologie rozostřuje naše smysly, zastírá jasný pohled jako nějaké brýle. Kritiku ideologie si pak představujeme tak, že si ty brýle sundáme a uvidíme, jaký je svět doopravdy. (…) Tohle je ale ta největší iluze. Naši ideologii nám nikdo nevnutil. Je to náš spontánní vztah k ostatním lidem, k tomu, jak chápeme svět, a tak dále. Svoji ideologii máme vlastně rádi,“ říká Žižek hned na začátku. Zasněte se, představte si něco příjemného — neuniknete tím před ideologií, naopak se dostanete do jejího epicentra. Sestává se totiž z fantazií.

Kdo Žižka trochu zná, tuší pokračování diagnózy. Jádrem současné globální ideologie je spotřebitelství, které se promítá i do hesel osobního rozvoje: „Naplň svůj skutečný potenciál. Buď sama sebou. Žij život naplno.“ (V téhle souvislosti psal onehdy vtipně o tantrickém sexu a ve filmu rozmontovává katolictví: „Předstírej sebezapření — a můžeš to mít všechno.“) Lidé chodí za psychoanalytiky už ne ze studu, že žijí příliš odvázaně — ale ze studu, že si užívají méně, než by mohli.

Nejen konzumerismus, ale i všechny ostatní -ismy stojí vedle snů na představě Velkého druhého; tenhle psychoanalytický termín si Žižek vypůjčil od Jacquese Lacana. Vysmívá se myšlence, že když není Bůh, vše je dovoleno: „Je to přesně naopak: když Bůh je, vše je dovoleno. A to těm, kteří nejen že v něj věří, ale dokonce se vidí jako přímé nástroje jeho vůle.“ Když máte bianco šek z nejvyšších míst, morální otazníky rázem zmizí. „Funguje takhle nejenom náboženský fundamentalismus, ale všechny totalitarismy, i když se třeba označují za ateistické.“ Velký druhý vám dovolí jakékoliv „nezbytně nutné“ násilí, ať je to Hospodin, Alláh, Stalin, nezvratný historický vývoj, ochrana přírody, „předpisy“, nebo neviditelná ruka trhu.

Kudy ven? Uvědomit si, že žádný Velký druhý není. Žižek vám to předvede na dvou nečekaných exponátech. Prvním jsou československé filmy Miloše Formana. Lásky jedné plavovlásky i Hoří, má panenko ukazují, že neexistuje žádný mytický Lid, v jehož zájmu musí téct krev, ale jen nadržení dědkové a blbé holky; všichni jsou konformní a egoističtí, žádný socialistický ideál. „Přesně tohle je způsob, jak podrýt celou strukturu stalinistického vesmíru.“

Druhým místem, kde se Žižek nadechuje k závěrečné argumentaci, je Golgota, na které Scorseseho Ježíš z kříže křičí: „Otče, proč jsi mě opustil?“ Žižek na to reaguje nejzajímavější myšlenkou celého filmu: jediná cesta k opravdovému ateismu podle něj vede přes víru. „Křesťanství je mnohem ateističtější než tradiční ateismus. Ten může říkat, že Bůh není, ale pořád projevuje obdiv k nějakému Velkému druhému, ať už je jím přírodní zákon, nebo revoluce.“

Kristovo poselství čte Žižek stejně radikálně jako vše ostatní: jako konec přísného starozákonního Boha, který dělal hrozné věci, ale byl za ně zodpovědný a lidé věděli, co po nich chce. „Umírám, ale moje smrt je dobrá zpráva. Znamená, že jste sami, ponecháni ve svobodě,“ tlumočí Žižek jeho anarchistického syna. Jak se k té svobodě lze dobrat? Vzbouřit se proti těm snům, které jsou jen „idealizovaným konzumeristickým odrazem naší společnosti.“

Je to filozofie, nebo teologická fan fiction? Promluvil Nietzsche, nebo Werich? A víte co, na ten film běžte a rozhodněte si to sami podle sebe. Protože když už je člověk jednou ponechán ve svobodě, pak má koukat, aby byl svobodný, a ne aby mu všechno předžvýkal Kašpárek, jak tomu v mnohých případech bývá.