20 hodin dřiny a bude to „na Brno dobrý“

Jak dlouho musíte trénovat, abyste se dostali do Carnegie Hall nebo na Nou Camp? Někdo tvrdí, že deset tisíc hodin, jiný, že ještě víc. Zkusme to obrátit: kolik správně využitých hodin by mohlo stačit k tomu, aby to bylo, jak říkáme v Brně, „na Brno dobrý“? 

Odpověď nabízí hned název knížky The First 20 Hours: How to Learn Anything… Fast. Dvacet hodin tréninku – a umíte programovat, hrát go, ovládat windsurf, brnkat na ukulele i psát všemi deseti. Nebo tak aspoň budete působit.

Lenin: Učit se, učit se, učit se. Geekové: dekonstruovat, dekonstruovat, dekonstruovat!

Jak asi tušíte, nebude to dvacet hodin strávených v pohodlném křesle s chytrými knížkami, ale převážně na cvičišti. Podle autora knížky Joshe Kaufmana se totiž nové věci nebudete učit, budete si je osvojovat. Vypadá to takto:

„K rychlému osvojení jakékoliv dovednosti vedou čtyři kroky. Nejprve ji rozložíte na nejmenší možné dílčí dovednosti. Pak si o každé z nich zjistíte dost na to, abyste ji zvládli duchaplně nacvičovat a opravovat při tom vlastní chyby. Pokusíte se odstranit všechny fyzické, duševní a emocionální bariéry, které vám brání v tréninku. Následně věnujete dvacet hodin pilování těch nejdůležitějších dílčích dovedností.“

Asi v tom hned poznáte Tima Ferrisse. Taky ten ve svých čtyřhodinových knihách přísahá na Paretův princip a dekonstrukci. Proč se zbytečně patlat s těmi činnostmi, které zabírají 80 procent času, ale přinášejí jen 20 procent výsledků, když to můžete s trochou přemýšlení očůrat a rozdíl ve výsledcích bude minimální?

Samotné by to jako rada pro dovednostíchtivé nestačilo, tak Kaufman nakládá dál. Vždy se učte jen jednu jedinou věc, a teprve až jí obětujete 20 hodin, rozhodněte se, zda pokračovat v tréninku, nebo se vrhnout zas na něco nového. Dejte přednost činnostem, které nabízejí rychlou zpětnou vazbu: kompilátor odhalí chybu v programovém kódu za zlomek sekundy, sýr zato zraje měsíce. A nebojte se představovat si opak toho, o co vám jde: na divoké vodě se hlavně chcete neutopit, proto se zamyslete nad tím, jaké dovednosti potřebujete k tomu, abyste obrátili převrženou loď a vyřešili další časté pohromy.

Hurá, už to „umím“

Pěkně to zní do chvíle, než dočtete do praktických kapitol. Ty zabírají většinu knížky a Kaufman popisuje, jak si za dvacet hodin osvojil jógu, go, programování, ukulele, windsurf a psaní všemi deseti. Vlastně by se slušelo většinu z těch názvů napsat do uvozovek, protože Kaufmanova jóga je opravdu jen „jógou“, redukující celý složitý systém fyzického a duchovního tréninku do náčrtků různě pozohýbaných panáčků. Zatímco Depešáci zpívali o „osobním Ježíši“ posměšně, Kaufman myslí sousloví „minimal viable asana“ zcela vážně. (Minimal viable odkazuje na pojmosloví štíhlých firem, asana označuje cvik.)

Část o programování je zahlcená ukázkami zdrojového kódu v jazyce Ruby a povelů pro systém Git. Kaufman je očividně geek a jemu podobní tyhle stránky snad stráví, ale na začátečníky se autor s výčtem pokročilých funkcí rozjíždí jak filolog na piku: Na cizích jazycích není nic složitého, podívejte se, jak úžasné možnosti nabízí konjugace sloves v maďarštině! - Osobně bych principy programování a databází vysvětlil na něčem přízemnějším a všednějším, než jsou webové aplikace. Třeba na Excelu, skrývajícím úžasně praktické funkce, o kterých porobený kancelářský lid často neví.

Coby velmi rychlý písař (430 úhozů za minutu, kdo z vás to má!) bych učil jinak i psaní všemi deseti. Vyplácat dvacet hodin na to, aby se člověk úplně od začátku mořil s alternativním rozložením klávesnice, mi nepřijde efektivní. Investoval bych spíš čas do zdokonalování psaní na QWERTZ/Y, do osvojování klávesových zkratek a do instalace některého z programů, které umí rychle vkládat často používaný text, například zdvořilostní fráze nebo adresy. Kaufman trochu zapomíná na to, že zrovna tahle dovednost není cíl sám o sobě, ale slouží jinému cíli: zvládnout svou práci rychleji. Chtělo to ještě jedno kolečko dekonstrukce.

Snad jen ke kapitole o go nic zásadního nemám, ale to může být tím, že jsem ho v životě pořádně nehrál. Kaufman v ní pouze nenápadně porušuje své vlastní dvacetihodinové pravidlo, když – tak jako v ostatních kapitolách – doporučuje čtenáři pět objemných knih. Tolik někteří nepřečtou za celou vysokou školu.

Nezapomeňte na učitele

Samozřejmě se můžeme The First 20 Hours snadno vysmát jako povrchnímu postmodernímu návodu: šťastně něco hacknout přece ještě neznamená se to naučit. Spíš se za těch dvacet hodin stanete úspěšným pozérem. Jenže Kaufmanovi chybí velkohubost Ferrisse, a proto jeho rady tolik nedráždí. Je to prostě chlapík, kterého baví zkoumat svět. Správně říká: „Ke spokojenému životu přece nepotřebujete mít černý pásek ve všech disciplínách.“ Navíc v sobě spousta lidí skrývá dost talentu na to, aby se k pomyslnému nebo skutečnému černému pásku propracovala – ale hloupě se nechá hned v začátku znechutit nepromyšleným tréninkem.

Pokud po knize sáhněte, pamatujte na to, že jinak chytrá metoda rychlého osvojování dovedností úplně opomíjí dvě veledůležité věci. Za prvé, zkuste si najít učitele nebo aspoň mentora. Může vám ušetřit spoustu práce s googlováním a hlavně vám dá okamžitou zpětnou vazbu, kterou třeba při hře na hudební nástroj nebo konverzaci v cizím jazyce jinak nezískáte. Za druhé, najděte si sparring partnera, abyste se mohli navzájem hecovat. Zkrátka: umělecké školy a sportovní kroužky mají své opodstatnění i za časů Wikipedie a mobilních aplikací.

Josh Kaufman: The First 20 Hours: How to Learn Anything… Fast. Vyšlo v nakladatelství Port