Cesta do hlubin whitetrashákovy duše

| 22. 8. 2013

Novela Jaroslava Rudiše Národní třída představuje bitkaře, který se rozhodl udělat pořádek. Nahlédněte do světa spoluobčanů, které stále častěji vídáte ve zprávách.

Cesta do hlubin whitetrashákovy duše

Jsou dva druhy chcípáků. Ten první se roztomile motá životem. Klikatá světočára kopíruje jeho vnitřní citový chaos. Bývá to humorné, něžné a těžkými myšlenkami nekomplikované, takže generace dospělých dětí mezi patnácti a třiceti lety o nich ráda sleduje filmy (Samotáři) a čte knížky (Nebe pod Berlínem).

Druhý typ chcípáka už tak roztomilý není. Životem se protlouká a profetovává. Nechcete ho za souseda. Nechcete vedle něj ani sedět v tramvaji. White trash. Bílý odpad. Populární kultura se takovým chcípákům věnuje o dost míň, přitom je jich kolem nás víc než hipsterů: socky, smažky, bitkaři…

A vlastně všechno to dohromady je Vandam z nové novely Jaroslava Rudiše Národní třída. Autor zmíněného Nebe pod Berlínem projednou vynechal literárně přemnožené žebravé muzikanty a dal hlas někomu, kdo v próze hlas skoro nemá. Korbě ze sídliště. Bivojovi, který si v nálevně Severka vybírá, koho by "poučil o životě". Pěstmi, samozřejmě. A čelem: "Deš k němu na těsno, usmíváš se, skoro se zdá, že ho chceš obejmout, a pak ho najednou pěkně prudce švihneš čelem do nosu." A právě takhle vás do nosu švihne Rudiš svou patkou… pardon, Národní třídou.

Těžký boty až nahoru zavázaný. A v nich knihomol

Převážná většina knížky je takhle "na tykačku", což ji spolu s krátkými větami, obvykle jedinou na každý odstavec, dává spád: 65 normostran, 22 500 slov a fertig. Rudiš vás ale během té hodiny a půl stihne provést po mysli přesně toho člověka, nad kterým možná také vždycky žasnete: to tu žije s námi a má volební právo. Agresivní, paranoidní a všechny okolo i sebe samotného obelhávající nýmand.

Jaroslav Rudiš: Národní třída

Vandam není čistokrevný nácek. Jen lehce nahnědlý příznivec pořádku: "Mně nevaděj bezdomáči, když nedělaj bordel. Mně nevaděj ciginy, když nedělaj bordel. Mně nevaděj pankáči, když nedělaj bordel. Mně nevaděj úkáčka, když nedělaj bordel. Mně nevaděj smažky, když nedělaj bordel. Mně nevaděj socky, když nedělaj bordel. Mně nevaděj žádný lidi, když nedělaj bordel. Já s nima nemám problém. Ale když bordel dělaj, tak s nima malej problém mám."

Vandam není blbej: "Makej. Ale taky hodně čti. Knížky nejsou pro blbce. A ty seš chytrej kluk. Čti si o válkách a bitvách a velkejch slavnejch válečnících. Čti si stejně jako já. Cvič a čti a makej a čti a cvič, abys byl připravenej, až to zas bouchne." Kolegové kritici to Rudišovi nebaští, ale já říkám: stravte večer v předměstské nálevně a zjistíte, že narazit na znalce germánské mytologie a vojenské historie můžete i jinde než na filozofické fakultě. A taky že sečtělost nebo scestovalost automaticky nepřinášejí humanistický pohled na svět. Právě v tomhle "objevu" je Národní třída obrovsky cenná - ale nedoceněná.

Znáte mě z YouTube a televize

Mrazilo mě z toho, jak osudy Vandamovy rodiny kopírují osudy známých, které jsem si udělal v dětství v paneláku: skoky z balkónu, chorobné plnění mrazáku, z vaření perníku do normální živnosti a někdy zpátky… Naprostá neschopnost přiznat si chybu - kriminál na vás vždycky "ušijou" - se v Národní třídě prolíná se selektivní pamětí. Vandam je vůbec jedním z nejpozoruhodnějších vypravěčů současné české literatury: střídavě vám ho bude líto a střídavě vás bude dožírat, jak si skoro všechno přibarví tak, aby z toho vyšel jako poslední římský válečník nebo aspoň ukřivděné ňuňu. Výborná práce s dávkováním informací!

I přes efektní prvoplánovitý závěr patří Národní třída k tomu nejlepšímu, co u nás v poslední době vyšlo. A navíc právě včas: média se vyžívají v referování o pouličních bitkách a z Daliborka a jeho obušku se stal facebookový hit. Proto se hodí nakouknout do nakrátko ostříhaných hlav vandamů. Rudiš bez jakéhokoliv omlouvání nebo budování sympatií ukazuje, co se v nich mele. Že white trash není nutně nevzdělaný. Že gorily nejsou nutně opice. Že sametová nebyla pro všechny úplně sametová.

Národní třídu si přečtěte. Nechejte Vandama, aby vás poučil o životě.


Jaroslav Rudiš: Národní třída. Vydalo nakladatelství Labyrint v létě 2013. 152 stran, 145 Kč (e-book) nebo 225 Kč (pevná vazba).


Chcípáky jsem v české kultuře neobjevil já; doporučuji při téhle příležitosti výbornou a stále platnou esej Petry Hanákové Hrubiánství narcisismu aneb O chcípácké tendenci v současném českém filmu.

Ekonomického knižního hardcore se dočkáte po prázdninách, v létě se v recenzní rubrice soustředím na romány a knihy, které se obsahu Finmagu dotýkají spíš volně.

Vložit komentář

Pro psaní komentářů se musíte přihlásit. Pokud ještě nemáte svůj účet, tak se zaregistrujte.

Jste si jistí, že již na Finmagu učet máte, a nemůžete se přihlásit? Po přechodu na nový redakční systém si musíte změnit své heslo. Jak to udělat, zjistíte zde.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
Publicista, stálý autor Finmagu. Ve čtvrtky zpravidla vycházejí jeho knižní recenze, v pátky komentáře.Chyběl, když se rozdávaly Velké Pravdy o Světě,...více o autorovi.

Diskuze

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2014 11:13

A ještě si neodpustím jednu poznámku ( omlouvám se za tento zbrklý způsob komunikace )

Státy dnes subvencují kulturu, kinematografii, divadla, koncerty. Znamená to snad, že bez státu by neexistovala kultura ? Že......více

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2014 11:01

A ještě doplním, ta potřeba centrálně neřízené komunikační sítě vznikla z hysterie kolem jaderných zbraní.

Takže stejnou logikou dojdeme k faktu, že za internet vděčíme především studené válce, horečnému zbrojení......více

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Michal Weinfurtner | 30. 10. 2014 10:59

Ach jo. Tyhle nekompetentní rozbory technologií.

1) iPhone hardware vyrábí Samsung. Ten má i rozsáhlý vývoj technologií počínaje čipy.
2) Apple vyvíjí především, jak správně autor poznamenal, užitnou hodnotu......více

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Petr Novák | 30. 10. 2014 10:40

Pokud se Vám zdá 100 let jako dlouhá doba, tak prosím. Nicméně jestliže vememe v úvahu, že 100 let je "poločas rozpadu" demokratického státu, tak to riziko je v následujících 40 letech asi 20 procent. A to stále nebereme......více

Velký investiční seriál: Státní důchody nás neuživí. Přesto si sami nespoříme!

Jan Krejčí | 30. 10. 2014 08:02

"...se stát musí vystříhat socializace ztrát a privatizace zisků, například majetkovým vstupem do podporovaných firem"

Nesponzoroval vydání té knihy Martin Roman nebo Aleš Hušák?

Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Tom tomas | 29. 10. 2014 18:18

To Martin Kovář + Petr Novák:
Dobrý den, myslím že podobné revoluce se nemusíte v těchto dekádách obávat. Demokratické režimy se drží déle (například Antické Řecko, první demokracie vydržela cca 100let).

......více

Velký investiční seriál: Státní důchody nás neuživí. Přesto si sami nespoříme!

Facebook

Přihlášení

Nemáte regstraci? Zaregistrujte se zde!