Konec prokrastinace brojí proti „cílovému feťáctví“

Prvotina Petra Ludwiga vyčnívá z žánru knížek o osobním rozvoji jak AZ Tower z tundry jižního Brna. Je stručná, plná praktických cvičení, pěkně výtvarně zpracovaná a s několik stránek čítajícím seznamem odkazů na současný psychologický výzkum, ze kterého její obsah vychází. Neslibuje zázraky ani si nenárokuje neomylnost. Jen občas zaskřípe čeština: „emoce meaning, joy a flow“ by si zasloužily překlad, angličtina světáka nedělá.

Hlavně ale Konec prokrastinace na rozdíl od drtivé většiny publikací ze stejné poličky prochází testem Hitlerem. Říkám tak experimentu, při kterém prázdné věty o práci, produktivitě a štěstí vkládám do úst arcizáporákovi:

Obvykle tam sedí jak Arsch na Nachttopf. Evropu ostatně dohnala k největším běsům historie i dutá snaha o co největší produktivitu bez ohledu na následky.

Konec prokrastinace je naštěstí jiný: čtenáře přivede i ke kritickému zamyšlení nad tím, proč svou práci vlastně dělá, a jestli za sebou nezanechává spoušť. Nedělám si iluze, že by se několikrát zmíněný Anders Breivik po přečtení malé knížky rozhodl využít domácí zásobu hnojiva k mírovým účelům, ale stejně je tahle autorská zodpovědnost příkladná.

Hlavní principy si tedy představíme prostřednictvím netradičního figuranta.

I.

Otto Adolf Eichmann se užíral. Za týden měl Vůdci představit svůj zatím největší projekt – ale štos papírů na jeho stole jej děsil. Dělal všechno možné, aby se mu vyhnul: přehrával na piánu Lili Marlene, koukal z okna na lynčování, masturboval u své milované Biologie für Oberschule und Gymnasium.

Nejhorší na tom bylo, že nepracoval ani neodpočíval. Žil jen napůl. Eichmann nebyl pořádný nácek, ale prokrastinácek.

II.

Snažil se s odkládáním povinností bojovat. Zkoušel číst Setha Godina a Stevena Pressfielda, ale bylo to na něj příliš emocionální. Měl nad těmi spisy pocit, že odněkud slyší nenáviděný jazz. A Neurorestart mu přišel úplně uhozený, dobrý leda tak pro toho pošašeného Göringa.

Pak ale v knihkupectví narazil na Konec prokrastinace. Bylo to napsané střízlivě a věcně. A ten název! Konec zní tak sympaticky rezolutně, říkal si, třeba bych si to mohl vypůjčit…

III.

Hned se v té knížce poznal. Došlo mu, že trpí naučenou beznadějí: neklapla mu škola, neklapla mu první zaměstnání – a už si to s sebou nesl dál. Jak by taková nicka mohla vyhladit Židy? Poschovávaj se ti ve sklepích a na půdách a nakonec si přijdou oni pro tebe třeba přes půl světa, ty lúzře, hučívalo mu hlavou. Nesmysly, říkal si. Stejně ale musel pro uklidnění opět vytáhnout ze šuplíku upatlanou učebnici biologie, což znamenalo další výčitky.

Teď však získal naději na nový začátek. Hltal stránky o tom, co je to cílové feťáctví a jak doopravdy funguje lidská motivace: „Nejdříve spokojenost a díky ní přicházejí výsledky.“ Ne naopak.

Došlo mu, že není v bezvýchodné situaci, trpí jen rozhodovací paralýzou: tolik způsobů, jak zabít deset milionů lidí, až se z toho vytrácí všechna radost. Ale než si vybere, může díky nelineárnímu to-do řešit jiné záležitosti.

Bude to dobré, říkal si, když nechal sekretářku přepsat na stroji hravé formuláře, kterých byla knížka plná.

IV.

Udělal si volné odpoledne a zrušil i večerní operu, aby měl čas na schůzku sám se sebou. Přesně podle knížky sepsal svoje dosavadní úspěchy, silné i slabé stránky a nad počmáranými papíry se snažil zformulovat svoji osobní vizi. „Zmíněné výzkumy ohledně flow a hedónické adaptace naznačují, že dlouhodobá spokojenost se nenachází v žádném předmětu, cíli či stavu. Nachází se právě v cestě, v procesu naplňování nekončící vize – v dělání toho, v čem vidíme opravdový smysl.“ Vize není záruka, že bude práce vždycky zábavná, ale že bude mít člověk důvod pustit se i do nepohodlných úkolů.

Pak ale Eichmann dolistoval ke kapitole Objektivita a zůstal jak opařený. Na takové ďábelské myšlenky totiž nebyl v žánru knížek o osobním rozvoji vůbec zvyklý: Nemějte dogmata, dejte si pozor na hromadnou neobjektivitu, pracujte na svém kritickém myšlení, zpochybňujte svoji intuici.

„Hledejte vyvrácení stejně intenzivně jako potvrzení.“

„Neobjektivní mohou s dobrým úmyslem škodit ostatním.“

Začal chápat, proč s tou hromadou lejster na stole už několik dní nepohnul. Neviděl v tom žádný smysl a vlastně mu to celé bylo dost proti srsti. Vždyť mu Židovstvo nic neudělalo – slyšel jen pár podivných historek a všechny začínaly „kamarád kamaráda…“

V.

Začal si připadat trochu v pasti: aby mohl naplňovat svoji vizi, musel se vzepřít v soukolí. Kniha mu ale opět nabízela cestu: „Lidé tedy často nejsou zlí sami o sobě, pouze nejsou schopni opustit zlé stádo nebo se proti němu názorově vymezit.“ Vše je to záležitostí odvahy, která se naštěstí dá trénovat. Jakýsi Philip Zimbardo v Konci prokrastinace radí: nakreslete si na čelo fixou tečku a choďte tak mezi lidi.

Nejdřív to Eichmann zkusil jen před sekretářkou. Pak na chodbě. Potom takhle došel pro cigarety. A nakonec si tečku na čelo nakreslil i to ráno, kdy měl jít za Šéfem. Rozhodl se. Řekne mu to. Že se na Konečné řešení vykašlal. Že má celé NSDAP hlavy zabořené do zadku. Že on tuhle práci rozhodně dál dělat nebude, že si najde něco užitečnějšího a smysluplnějšího.

Za odvážně nakračujícím Eichmannem se zavírají dveře vůdcovské pracovny. Zatmívačka. Titulky.

Petr Ludwig: Konec prokrastinace. Jak přestat odkládat a začít žít naplno – vydalo nakladatelství Melvil v květnu 2013, 272 stran, 349 korun.

Prohlášení o střetu zájmů: Autor recenze se zná s autorem knížky i nakladatelem Tomášem Baránkem; ten jej odvezl do Prahy na křest novinky a ze křtu zpátky do Brna. Na večírku autor recenze vypil tři drinky na účet nakladatelství a dostal recenzní výtisk s podpisem a věnováním „milému trolíkovi“.