Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč národy krachují? Mentalita ani klima za to (moc) nemůžou

| 8. 3. 2013 | Vstoupit do diskuze

Ekonom Daron Acemoğlu a politolog James A. Robinson vyvracejí časté mýty o tom, proč se některým národům daří, zatímco jiným ne.

Proč národy krachují? Mentalita ani klima za to (moc) nemůžou

Pětašedesáté výročí Vítězného února bylo příležitostí chňapnout po knize Why Nations FailProč národy krachují – a hledat v ní vysvětlení, proč i přes vyrovnaný start Budějovice pořád nejsou Linz a Cheb není Bamberg.

Daron Acemoglu je profesorem ekonomie na MIT, James A. Robinson profesor politologie na Harvardu a jejich loňský spis si vysloužil jednoznačně pozitivní recenze. Očekávání jsem tedy měl velká. Nakonec je ale knížka s podtitulem O původu moci, prosperity i chudoby naplnila tak napůl.

Autoři v podstatě opakují to, co mnohem lépe vyargumentovala a vyzdrojovala Chrystia Freelandová v knize Plutocrats, a co myšlenkově objevněji popisuje Fareed Zakaria v Budoucnosti svobody. Tedy že národy prosperují, když mají všichni členové společnosti možnost dostat se až na její vrchol poskytováním kvalitního zboží a služeb. Když stát se zavázanýma očima hlídá práva občanů a když fungují mechanismy omezující jednotlivé složky moci. Kdybych ale pro tahle tvrzení hledal oporu jen ve Why Nations Fail, na lopatky by mě položil první zastánce absolutismu.

Přesto můžu knihu z několika důvodů doporučit. Předně proto, že docela dobře vysvětluje, odkud se bohatství (či nuzota) národů navzdory rozšířeným mýtům neberou:

Na bohatství národů nemá určující vliv „národní mentalita“…

Dva státy na korejském poloostrově sdílely po staletí stejnou řeč, kulturu i etnicitu, čímž autoři asi myslí genetické predispozice. A hele, jak sever bojuje o zrno, zatímco jih si z Galaxy Tabů pouští Gangnam Style.

Že se z principu líp daří protestantským národům? Vždyť jsou katolické Bavorsko a Francie bohatší než luteránské Estonsko. Nebo je tajemstvím evropského úspěchu židokřesťanská civilizace obecně? „Japonsko a Singapur se staly domovem jen hrstky lidí evropského původu, a přesto prosperují stejně jako mnoho západoevropských regionů.“ Což se nedá říct třeba o zbožném Rumunsku.

Acemoglu a Robinson trochu zapomínají na to, že jimi oslavované instituce jako nezávislá justice nebo ochrana duševního vlastnictví jsou součástí toho, čemu se obvykle říká kultura. Ta navíc může putovat po světě nezávisle na svých původních nositelích: Japonci spolu s obleky a rokenrolem přijali i část evropské mentality. Ale v zásadě mají autoři pravdu: národům s identickou „mentalitou“ se může vést velmi různě a jen v nátuře to tedy nebude.

… a o blahobytu nerozhodují ani klimatické podmínky

Oblíbená zkratka praví, že Skandinávec nemá, co si v potu tváře přes krátké léto nevydře, zatímco hospodařit na jihu je leháro. Co se v zemědělství naučíš, ve znalostní ekonomice prý jako když najdeš. Snadno se ale dají najít opačné příklady:

„Zeměpisná hypotéza nedovede vysvětlit rozdíly mezi arizonskou a mexickou částí Nogales, KLDR a Jižní Koreou nebo NDR a Spolkovou republikou Německo před pádem Berlínské zdi. Může být užitečná alespoň při hledání rozdílů mezi Severní a Jižní Amerikou, Evropou a Asií? Jednoduše ne. Historie ukazuje, že mezi klimatem či zeměpisnou polohou a ekonomickým úspěchem není žádné zřejmé a trvalé spojení. Není například pravda, že by byly tropy vždy chudší než střední pásmo. Oblasti na jih od obratníku Raka a na sever od obratníku Kozoroha, kde dnes leží Mexiko, středoamerické státy, Peru a Bolívie, hostily v Kolumbově éře slavnou aztéckou i inckou civilizaci. Byly to vyspělé říše s centrální vládou, které stavěly silnice a chránily své obyvatele před hladomorem. Aztékové znali peníze i písmo, a ačkoliv Inkové ne, zaznamenávali spoustu informací na zauzlované šňůrky zvané kipu. Jejich současníci na území dnešních Spojených států, Kanady, Argenty a Chile přitom žili v podmínkách doby kamenné.“

Míň Františka I., víc Klause a Švejnara

Ještě jeden populární mýtus autoři hezky rozbíjejí: že jsou finanční instituce k ničemu. „Přijdi s nápadem, založ společnost, vezmi si půjčku,“ popisují kouzelnou formuli, na které své bohatství od 17. století vystavěla Anglie a později ji ještě lépe rozvinuly Spojené státy.

Poslední pochvala jde Acemogluovi a Robinsonovi za to, jak srozumitelně podávají politickou a ekonomickou historii anglosaských zemí. Omezení pravomocí anglického krále Magnou chartou v roce 1215, o několik staletí později patenty, parní stroje, dobývání zámoří, ekonomický úprk oligarchiím ve Španělsku, Portugalsku a Rakousku… Pokud vás čekají státnice nebo maturita z angličtiny, spěte s Why Nations Fail pod polštářem.

Jak už jsem ale naznačil, náročný čtenář bude odfrkávat. Motají se tu instituce s kulturou, příčiny s následky i historicky osvědčené mechanismy s těmi, které dnes škodí. Autoři se totiž ani nezamýšlejí nad tím, že by ochrana duševního vlastnictví fungující v éře parních strojů mohla dnes inovace a tolik chválenou „kreativní destrukci“ naopak brzdit. Ani po několikerém přečtení jsem nepochopil, proč že neliberálnímu Sovětskému svazu po „rapidním růstu mezi lety 1930 a 1970“ najednou došel dech, podobně jako později Argentině a v budoucnosti prý i Číně. V knize je málo oči otevírajích statistik a hlavu namáhajících analýz, zato hodně jednoduchých příběhů o samolibých vládcích, bránících pokroku. Tady sice našinec potká pár známých tváří, třeba Františka I. „f mym Rakosku si fapriky a šelesnisi stafět nebutete“ Habsburského. Víc než perličky z dávné historie by mě ale zajímaly cesty transformace evropských i asijských států, ekonomik a společností v posledních třiceti letech. A v tom jsou Acemoglu a Robinson pohříchu struční.

Daron Acemoglu a James Robinson: Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity, and Poverty – vydalo nakladatelství Crown Business v březnu 2012. 544 stran, 14,51 dolarů (verze pro Kindle).

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Aleš Müller | 8. 3. 2013 07:14

Rozvoj společnosti je zřejmě mnoho parametrická záležitost, ve které hrají roli kultura, instituce, dodržování společných hodnot a chování elit.
Začínáme tušit, jak společnosti krachují, ale zatím není recept jak společnost, civilizaci nastartovat.
Přesto u všech úspěšných společností a civilizací vidíme - nastavte pravidla stejná pro všechny. nastavte procesy a dělbu vládnutí, buďte pracovití, nekraďte. Pokud to budete dělat několik století, lidem se bude dařit dobře.

Jen bych autorovi vytknul porovnání Bavorska a Estonska. Naopak Estonsko je příkladem úspěšného národa či státu - několik staletí různě pod různou korunou, pak mnoho desetiletí pod nejděsivějším vlivem bolševického Ruska, se oklepalo a vybudovalo dobrý stát. Estonsko jakoby naznačovalo, že pro rozvoj úspěšného státu je potřeba vůle obyčejných lidí - i po 50 letech vlivu Sovětského svazu (což jsou skoro tři generace) lidé chtěli jiný stát, jiná pravidla, jejich elity to začaly plnit a jaký je po 20 letech rozdíl v politické kultuře, osobní svobodě každého občana Estonska a Ruska tušíme.

+1
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK