Peníze, nebo život? Čajovnové duchovno útočí

| 7. 2. 2013

Ne, peníze samotné člověku trvalé štěstí nepřinesou. Zuřivá honba za smysluplným, šťastným a svobodným životem ale taky ne. Hlavně pokud si ty tři cíle pletete.

Peníze, nebo život? Čajovnové duchovno útočí

Peníze, nebo život?Prvních dvacet třicet stran nové knihy Tomáše Hajzlera Peníze, nebo život? jsem si říkal: fajn. V Česku konečně vyšlo něco původního o spokojenosti v práci a životě. (Žánru self-help se neposmívejte: ne každý je obklopený lidmi, kteří „mají všechno vyřešený“, ne každý může okoukat „správnej přístup“ od blízkých.) Autor má životní zkušenosti a kulturní rozhled, nejsou v tom hrubky, vysázel to grafik – nic z toho bohužel ani u knih za 369 korun není samozřejmé.

Zklamání přichází záhy po rozečtení. Hajzler svoje zkušenosti ani rozhled neproměňuje v objevná zjištění, jen opakuje truismy-pravdoplky: že se lidé často zbytečně za něčím honí nebo že školy vychovávají děti ke stádnosti. Budiž, ne každý ze čtenářů zná Setha Godina a Scotta Berkuna, takže si to zopakujme ještě jednou. Dvakrát. Třikrát. Čtyřikrát…

Postupně se ale zdlouhavá přednáška mění v psychedelický trip. V téměř čtyřsetstránkovou oslavu „svobodných firem“ a „demokratických škol“, smíchanou se spiritualitou, kterou v čajovnách dávají darem k velkému balení Vzácného obočí.

Bůžci přepracovaných japíků

Nic proti duchovnu v knihách o práci: Clayton Christensen nebo Stephen Covey píšou o tom, jak jim v profesním životě pomohlo křesťanství, Raye Bradburyho zase inspiroval zen. Hajzler ale na rozdíl od nich myšlenky spirituálních vůdců kastruje, aby z nich zbylo jen to miloučké, a kupí je na největší hromadu aforismů, jakou jsem kdy viděl. Ramakrišna se tu potkává s Janem Werichem, bezejmenný evangelický farář s medvídkem Pú a Stevem Jobsem. Na straně 234 nás v jediné větě můžou osvítit Buddha i Oprah Winfreyová zároveň.

Leckterý přepracovaný japík překonal svůj syndrom vyhoření nadšeným příklonem ke všemu, co zavání spiritualitou. Aťsi. Ale když tomu dává Hajzler v knize volný průchod, mučí kriticky přemýšlející čtenáře a zneuctívá své duchovní vzory.

Nekonečná kázání jsou jen jedním z nedostatků stylu. Druhým je vzletnost slohu – který ovšem často hned po odrazu přistává s žuchnutím na břiše: „Pochopme tedy svá paradigmata a přizpůsobme je svým potřebám. Pygmalion v nás se již postará o zbytek,“ píše se na straně 52 po zdlouhavém vysvětlení pojmů „paradigma“ a „Pygmalion“; znamená to zhruba to, že na sobě máte pracovat. Třetím zdrojem šumu je neustále opakování různých obměn jedné základní myšlenky: že je život příliš krátký a vzácný na to, aby ho člověk mohl jen tak promrhat. Ta ironie: čtením takových mouder jsem přišel o pět hodin. Loupež za bílého dne.

Záškoláctví jako forma demokracie

S jádrem knihy se polemizuje složitě. Ano, lidé by se asi měli méně honit za penězi, častěji pokládat otázku Proč? a využít svůj čas na tomhle světě nějak smysluplně. Hajzler se ale z rozumné (byť nijak objevné) výchozí pozice dostává k těžko obhajitelným závěrům. Řešením téměř všech pracovních i rodinných problémů je podle něj demokracie a svoboda ve firmách i domácnostech. Čtenář narazí na zmatení pojmů: například anglická škola Summerhill je „demokratická“ a „svobodná“ proto, že si děti „samy rozhodují o tom, zda budou do školy chodit, co tam budou dělat i jak se budou učit“. Podobné je to i se slavnými svobodnými firmami, které spoléhají na soběstačnost zaměstnanců.

Hajzler píše „demokracie“, ale říká tím „anarchie“: líčí utopický svět autonomních jedinců, kteří se zbaví staletých institucí, aby se mohli svobodně projevit, neomezeni byrokracií ani studem, od přírody tvůrčí, poctiví a dobří. Že to bude fungovat, v to můžeme jen doufat na základě několika příkladů, navíc vylíčených jednostranně. Při bájení o svobodě a demokracii se totiž nehodí zmínit, že Ikea využívala práci východoněmeckých vězňů, ani že v Zappos zaměstnance propouštějí za příchod opožděný byť jen o několik minut.

Pohádky prostě narážejí na fakta: „Svobodné firmy jsou na trhu už dobrých sto let, přesto je jejich rozšířenost ve světě téměř nulová. Řádově jde o desítky nebo maximálně stovky společností z celkem 100–200 milionů, tedy méně než 0,001 % (tisícina procenta). (…) Malá rozšířenost svědčí o velmi slabé efektivitě svobodných firem. Volný trh je netečný vůči ideologiím. Můžete hlásat a prosazovat, co chcete, ale nakonec se dlouhodobě prosadí jen efektivní inovace,“ píše Robert Vlach ve své nelítostné a dobře zdrojované kritice hnutí svoboda v práci, která platí i pro Hajzlerovu knihu.

Se s tim smiř!

Vedle užvaněného stylu, matení pojmů a utopických závěrů si výtku zaslouží i samotný étos knihy. Příznačný je například výběr a pořadí produktů, které můžete nabídnout ostatním: jsou to konzultace, přednášky, kurzy („Souvislosti, inspirace, trénink dovedností, propojení s lidmi.“), konference, reklama, zboží (ano, až za reklamou), affiliate, dary a placené členství. Nejen že to smrdí letadlem „tato kniha o úspěchu vám ukáže, jak můžete prodávat jiným lidem návody na úspěch“. Zároveň z toho vyplývá, že nejsvobodnější životní cesta je kšeftaření se vzduchem. Nic proti konzultantům a píáristům. Jenže pekař, zdravotní sestra nebo účetní, všichni ti, co dělají věci, které někdo prostě udělat musí, si z toho můžou odnést leda frustraci. Případně začít konzultovat a předat svého černého Petra dál.

Právě frustrace je klíčem k pochopení paradoxu Peněz, nebo života. Kniha se snaží vyřešit frustraci udřených čtenářů: potud v pořádku. Dělá to ale tak zapáleně, že snadno sama zfrustruje: Žiješ dostatečně svobodný a smysluplný život? Ne? Máš zajímavou práci, u které se osobně rozvíjíš? Ne? Tak s tím ale honem něco koukej udělat! Že ti to doteď nevadilo? To ti přece musí vadit! Musíš být svobodnější! Z vlastní zkušenosti přitom vím, že když zcela podlehnete nutkání být free 24/7/365, paradoxně snadno skončíte stejně svázaní jako Katka v McDonaldu: budete mít sice mnohem víc možností, ale o to míň satisfakce.

Cesta ke skutečné svobodě možná vede přesně opačným směrem, než jaký nabízí Hajzler. Ten se sice odkazuje na Buddhu i některé kazatele, jak už jsem ale napsal, náboženství kastruje. Buddhismus vede válku proti jáství, kterého je přitom kniha plná: mám stereotypní život, jsem z toho nešťastný, si zasloužím něco zajímavějšího. Reformátor Petr Chelčický zase „zastával názor, že správný křesťanský život může člověk vést pouze prací v zemědělství“ a Max Webber přišel s prostou rovnicí, že protestantská morálka rovná se dřina plus odříkání. „V životě jde o víc než o štěstí,“ víme od židovského psychiatra Viktora Frankla, který vydržel muka za branou ironicky nadepsanou ARBEIT MACHT FREI i proto, že tam našel i v utrpení smysl. „Smysluplné“ povolání totiž vůbec nemusí znamenat povolání svobodné, příjemné a plné radosti, jak kniha naznačuje už na obálce.

Nic proti populárnímu „designu životního stylu“, tím lépe, když se rozhodnete dát své práci víc smyslu. Jen nezapomínejte na to, že i freelanceři musí občas vstávat do tmy nebo jít spát za svítání. Že i těch několik málo fungujících svobodných firem musí snášet úřední šikanu a nekalý konkurenční boj. Že i ti nejvíc free musí uspět na nelítostném trhu, jehož realitu mnohem střízlivěji popisuje podobně zaměřená kniha Stodolarový byznys. Že se nepříjemných povinností nikdy stoprocentně nezbavíte. Že lidská svoboda pramení nejen z možnosti vyhnout se utrpení – ale taky z dovednosti stoicky přijmout osud. A o tom vám Tomáš Hajzler na celých 384 stranách neřekne nic.


Tomáš Hajzler: Peníze, nebo život? Jak přestat vydělávat na život a začít i v práci žít. 384 stran, 369 korun. Vydalo nakladatelství Peoplecomm v prosinci 2012.
Autor recenze dostal přímo od autora knihy recenzní výtisk.

 

Vložit komentář

Pro psaní komentářů se musíte přihlásit. Pokud ještě nemáte svůj účet, tak se zaregistrujte.

Jste si jistí, že již na Finmagu učet máte, a nemůžete se přihlásit? Po přechodu na nový redakční systém si musíte změnit své heslo. Jak to udělat, zjistíte zde.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (1 komentář)

Milan | 8. 2. 2013 14:42

Dobrý den pane Kašpárku, děkuji za Vaši kritiku knihy, kterou já vidím naprosto naopak. Myslím, že pohled, který nabízíte Vy, je naprosto v pořádku, podíval jste se na vše velmi realisticky, bez obalu a bez zapojení duševních souvislostí.
Kniha ve mě nevyvolala potřebu měnit svůj život a stát se volným na veškerých možných polích, vyvolala ve mě pocit více přemýšlet o tom, co dělám, proč a pro koho to dělám a co za to čekám a co bych chtěl, aby mě čekalo v cíli.
Věcně-historické data, které zmiňujete, jsou naprosto irelevantní, jako bych říkal, že musíte být námořník, když sedíte v pruhovaném tričku v kavárně... Podstata mi tam určitě uchází...:-)
Kniha mě donutila přemýšlet o svém životě, její "pravda" vězí za slohem, sémantikou i logikou skladby.
Jediné mne mrzí, Vaše kritika nedává Vašemu příznivci na výběr, neříká "Já teda s Tomem Hajzlerem nesouhlasím, ale ty si to přečti a udělej si vlastní názor.." a to by u mě pozitivně laděná kritika obsahovat měla...
Pěkný den, Milan
-4
+
-
Michal KašpárekMichal Kašpárek
Publicista, stálý autor Finmagu. Ve čtvrtky zpravidla vycházejí jeho knižní recenze, v pátky komentáře.Chyběl, když se rozdávaly Velké Pravdy o Světě,...více o autorovi.

Diskuze

Josef Fraj | 20. 8. 2014 17:39

To nevím, ale nepodložená tvrzení lze vyvrátit pouhým tvrzením opaku.

Kovaná ekonomie. Kdo zbohatne na sankcích? Švýcarsko!

Jiří Suchý | 20. 8. 2014 15:45

Já vím, říkali to v televizi :)

Kovaná ekonomie. Kdo zbohatne na sankcích? Švýcarsko!

Josef Fraj | 20. 8. 2014 14:34

Samozřejmě, že za to všechno můžou Rusové :-)

Kovaná ekonomie. Kdo zbohatne na sankcích? Švýcarsko!

Michal Haltuf | 20. 8. 2014 13:54

Nevyplývá postoj Švýcarska tak trochu i z jejich dlouhodobé neutrality?

Jistě, ekonomické sankce nejsou válečným aktem (byť se najdou tací, kteří zastávají opačný názor), ale přidat se k nim by mohlo mít dlouhodobé......více

Kovaná ekonomie. Kdo zbohatne na sankcích? Švýcarsko!

Jan Altman | 20. 8. 2014 10:50

ad1) Jistě. Protože Rusko bylo technicky zaostalé a hlavně jim vůbec nezáleželo na lidech, takže klidně hnali dav vyzbrojený šavlemi proti kulometům. Co že jste chtěl tímto bodem dokázat?
Podle mne platí, že svobodnější......více

Nevzdělanost, cla a hormonální bouře: Kořeny války

Jan Altman | 20. 8. 2014 10:41

Tak já to zkusím na SVÉM pozemku u Prahy.
Je tradičně naší rodiny a nikdo z mých předků nikdy nesouhlasil s tím, že ten pozemek bude státu. Ani císař, ani prezident, ani vůdce, ani generální tajemník na sto procent nemají......více

Svět se vrátí k volnému trhu, říká otec Lafferovy křivky

Facebook

Přihlášení

Nemáte regstraci? Zaregistrujte se zde!