Proč města prospívají a lidé v nich bohatnou

Selský rozum říká, že města jsou hlučným a zaprášeným semeništěm zločinu, bacilonosičem stresu a pelechem úpadku. Kdo chce žít zdravě, šťastně a v souladu s přírodou, ať se odstěhuje na venkov. Jenže právě proto, že ten rozum je selský, a ne městský, je to špatně.

Ekonom Edward L. Glaeser angličtinou vládnoucím čtenářům nabídl v knize Triumf města nejlepší oslavu měst, jakou jsem kdy četl. Oslavu poctivě podpořenou sociologickými, ekonomickými a dalšími daty – poznámky tvoří půlku knihy. A krom obhajoby života velkého množství lidí na malém prostoru v ní najdete i postřehy, proč některá města kvetou, jiná upadají a co se s tím dá dělat.

Kavárnu Skypem nenahradíš

Glaeser od první do poslední z devíti kapitol gebrianovsky bourá stereotypy. Čekali byste, že s možnostmi práce z domu se začnou centra měst vylidňovat? Mnohde tomu je právě naopak. „Vzestup, pád a vzestup New Yorku nás přivádí k hlavnímu paradoxu moderních metropolí. Čím více klesá cena komunikace na velkou vzdálenost, tím je blízkost cennější.“ Cyklisté podle autora ujedou se sparing partnerem míli o třicet sekund rychleji, než kdyby šlapali sami. Stejné je to s finančníky, kreativci, podnikateli, investory a dalšími lidmi, kteří se v kancelářích a kavárnách hecují, inspirují se a vyměňují si zkušenosti.

„Vzájemná blízkost lidí ve městě dává vzniknout neustálému proudu nových informací, který plyne z pozorování úspěchů i neúspěchů ostatních. Ve velkém městě si lidé můžou vybrat parťáky, se kterými budou sdílet své zájmy, tak jako se našli Monet a Cézanne v Paříži devatenáctého století nebo Belushi a Aykroyd (komici, pozn. M. K.) v Chicagu století dvacátého. Města usnadňují pozorování, poslouchání i učení se.“

I být chudý je radost, když žijete ve městě

Asi nejdůležitější poselství celé knihy zní: „Ze všeho nejdůležitější je přestat města vnímat jako shluky budov. Musíme si uvědomit, že město je ve skutečnosti z masa, ne betonu.“

Lidské maso je na rozdíl od hovězího mnohem šťastnější právě na tom betonu, než kdyby se páslo na zelené travičce: „Podíl sebevražd na celkovém počtu úmrtí je na Aljašce, v Montaně a Wyomingu dvaapůlkrát vyšší než v Massachusetts, New Jersey, a New Yorku.“ Za to může dle Glaesera i skutečnost, že na venkově mají lidé častěji po ruce brokovnici. S tím nesouhlasím – výšková budova přece taky umí říct: „Nemá tě ráda. Skoč!“

A co slumy, ptají se teď milovníci venkova a odcházejí podojit kozu s dobrým pocitem, jak to Glaeserovi nandali. „Města nemůžou za to, že jsou lidé chudí. Jen přitahují chudé lidi. (…) Ve městech jako Rio žije spousta nemajetných, protože se v nich takovým prostě dobře žije. I když nemáte ani vindru, pořád si můžete užívat pláž Ipanema.“

Autor má pravdu i v tom, že je život ve městě šetrnější k životnímu prostředí než bydlení na venkově. Obvykle totiž spotřebujete mnohem méně energie: za povinnostmi se dostanete pěšky, na kole nebo hromadnou dopravou a byt vám z několika stran tepelně izolují sousedé. „Průměrný samostatně stojící rodinný domek spotřebuje o 88 procent více elektřiny než běžný byt v domě s pěti a více jednotkami.“

Na každý úspěšný podpůrný projekt připadá tucet děr na veřejné peníze

Když jsme tedy prozkoumali duši města, dokážeme ji vytlouct z vrbovýho proutku, jak psal básník Jan Skácel? Glaeser nedává přímou odpověď. Možná jsem to mezi řádky vyčetl jen díky očím oponenta místního magistrátu, ale zdá se mi, že podle autora můžou samosprávy při zásazích do městského života nadělat víc škody než užitku.

Regulace zástavby? Jistě, pokud by se to mělo přímo dotknout cenných památek. Obvykle ale omezení pouze přispívají k tomu, že se města rozpliznou, zahltí auty a lidé a myšlenky se po nich budou pohybovat dráž a pomaleji. Bydlení v centru bude hůř dostupné pro střední třídu, jako tomu je v zregulované Paříži (nebo i autorem nezmíněné Praze).

Výstavba startovacích bytů? Bacha, aby se z takových čtvrtí nestala ghetta.

Velké veřejné stimulující projekty, jako je úspěšné muzeum moderního umění v dřív neznámém Bilbau? „[T]akové výsledky zdaleka nejsou běžné. Na každý Guggenheim připadá tucet drahých neúspěchů, jako Národní centrum populární hudby, které v anglickém Sheffieldu postavili s vidinou čtyř set tisíc návštěvníků ročně. Za celý rok 1999 se přišla podívat jen čtvrtina lidí a ještě před jeho koncem muzeum zavřelo.“

A vůbec, proč přerozdělováním připravovat o prostředky ta města, která mají potenciál? „Dávalo by smysl zdanit Chicago či Detroit devatenáctého století, jen aby rostl počet obyvatel Salemu v Massachusetts?“ pokládá si autor řečnickou otázku a krom ruralistů si tím nejspíš znepřátelí i lidi namotané na evropské fondy.

Trocha plánování seshora, hodně iniciativy zezdola, špetka náhody

Glaeser ale skutečně není libertariánským vlkem. Pokud jste natřesení na obhajobu principů laissez faire, z jeho – dobře vyargumentovaných – pochval států a měst zavádějících uhlíkovou daň vám v ústech ztrpkne váš rozpitý modrý, nikoliv zelený veltlín.

Památkovou ochranu a urbanistické regulace měst popisuje kniha trochu černobíle, jako by na jedné straně stáli developeři a investoři cákající kolem svých mrakodrapů živou vodu, na straně druhé památkáři s vodou mrtvou. Problémem myslím není v tom, zda v historických centrech a okolo nich stavět. Spíš jak přinutit majitele nových domů nemyslet v obzorech letošní módy nebo několikaleté návratnosti, ale s vědomím toho, že svým zásahem na desítky nebo stovky ovlivní podobu a fungování komplexního systému. Pomáhá městům silná občanská společnost, nebo ne? Zajímalo by mě pár zkušeností, žel chybí.

Zaskočil mě i autorův obdiv k metropolím, které se „scvrkávají zpět k velikosti“, tedy bourají opuštěné budovy nebo celé čtvrti, aby ušetřily na službách, odradily problémové přivandrovalce a namísto ruin nabídly zbývajícím obyvatelům třeba parky. Mám k tomu stejný odpor jako ke šrotovnému. Boření a ničení je až poslední možnost, protože cesta k obecnému blahu málokdy vede přes likvidaci statků, které ještě někomu mohly posloužit. Autorem v téhle souvislosti zmíněné Lipsko navíc není taková zkrachovalá díra, jak tvrdí. Do města se právě i díky – zatím – levnému bydlení přestěhovali berlínští hipsteři a střední Evropa má nové centrum umění a kreativity. Socialistické paneláky by se teď zas hodily…

Moje rýpání ale není fér. Glaeserovou ambicí nebylo napsat všezahrnující kuchařku, podle které by radnice pekly úspěšné metropole a jejich obyvatelé by v ní zjistili, jak vyďobat rozinky. Triumf města bourá stereotypy. Nutí čtenáře hledat bohatství tam, kde jiní vidí bídu, všímat si lidí, ne betonu. To přece stačí.

Jen ke všem vyjmenovaným důvodům, proč se z některých měst stane Paříž a z jiných Adamov, přičtěme pro úplnost ještě prostou náhodu. Jako když ze všech těch lidí na bulvárech narazil právě Cézanne do Moneta.

Edward L. Glaeser: Triumph of the City: How Our Greatest Invention Makes Us Richer, Smarter, Greener, Healthier, and Happier. Vydalo nakladatelství The Penguin Press HC v únoru 2011. 352 stran, 19 dolarů.