Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

ooooxxxxoooxxxoooo aneb proč pravděpodobnosti nerozumíme líp než pralidé

Pokud se vám špatně čtou knihy N. N. Taleba, paradoxy spojené s (ne)chápáním pravděpodobnosti vysvětluje Leonard Mlodinow o dost srozumitelněji. Avšak se stejnou pointou: dávejte si pozor na vlastní hlavu. Není tak chytrá, jak si myslíte.

Ten středověk! „Hostinští v jednom městě měli ve zvyku krást oblečení z oběšenců, protože věřili, že pak prodají více piva. Pobožní v jiném zase doufali, že se můžou vyléčit z nemocí monotónním odříkáváním modliteb při kroužení okolo oltáře. Jeden obchodník byl dokonce přesvědčený, že by mu močení do špatného záchodu přineslo smůlu.“ No jo, středověk. Ale ne, počkejte: „Vlastně to byl burzovní makléř, který se o tohle tajemství podělil s CNN v roce 2003.“

Knihu Leonarda Mlodinowa The Drunkard’s Walk: How Randomness Rules Our Lives jsem v posledních týdnech zahlédl v několika seznamech doporučeného čtiva – ještě tři roky po jejím anglickém a dva roky po českém vydání. Dobrý důvod konečně vytáhnout z knihovny originál. Doplním jen, že v Česku vyšla pod pozměněným názvem Život je jen náhoda, doslovný překlad by přitom byl Opilcova procházka: Jak nahodilost vládne našim životům.

Mlodinow, fyzik, který spolupracoval i se Stephenem Hawkingem, se na dvou stech padesáti stranách snaží vysvětlit, jak špatně rozumíme statistice a pravděpodobnosti – ať už „od přírody“, nebo vinou špatných učitelů. Daří se mu to tak napůl.

Oblékli byste do taláru analfabeta? Ne! A co pitomce, který nerozumí statistice…?

Některé zmiňované psychické klamy asi už budete znát. Jako ten, který popsali psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky. Ti svým lidským králíkům řekli o imaginární jednatřicetileté levicově smýšlející Lindě. Pak je nechali vybrat z dalších vlastností, které by takové ženě přisoudili. Byly mezi nimi, v jednom formuláři, i tyto dvě možnosti: „Linda pracuje na přepážce v bance a je aktivní ve feministickém hnutí“ a „Linda pracuje na přepážce v bance“. K první charakteristice se přiklonilo skoro dvakrát víc respondentů než ke druhé, přestože logicky nemůže být pravděpodobnější: platí-li specifičtější první varianta, nutně přece musí platit i obecnější druhá. Podle dvojice psychologů se účastníkům pokusu zamlouvalo, že zmínka o feministickém hnutí vcelku odpovídala úvodnímu popisu. Scénář „feministka z banky“ byl proto pro ně uvěřitelnější.

Do téhle pasti se chytají i ti nejvzdělanější lidé, včetně lékařů. Stačí ji trochu zakamuflovat: „Kahneman a Tversky zjistili, že o 91 procent více doktorů věřilo, že se krevní sraženina projeví kombinací vzácného a běžného symptomu než pouze tím vzácným.“

Vzbuzuje ve vás starověké a středověké soudnictví, hledající všelijaká znamení a vystačující si s dvěma nepřímými důkazy, směs děsu a pobavení? Spravedlnost je podle Mlodinowa pořád slepá, protože poroty nerozumějí matematice. Šikovný žalobce či obhájce pak má jednoduchou práci. Tak jako advokát, který hájil fotbalistu O. J. Simpsona, podezřelého z vraždy své manželky. Tu před její smrtí týral. „Dershowitz argumentoval takto: čtyři miliony amerických žen dostanou každý rok výprask od svých manželů a partnerů, přesto jich jen 1432, čili jen jedna z dvou a půl tisíce týraných, bylo v roce 1992 manželem či přítelem zavražděno. Podle obhájce tedy jen nemnoho případů domácího násilí končí vraždou. Měl pravdu? Ano. Byl přesvědčivý? Ano. Mělo to však souvislost s případem? Ne. (…) Dershowitz se měl spíše podělit o tuto statistiku: ze všech bitých žen zavražděných v roce 1993 padlo 90 procent za oběť právě tomu, kdo na nich dlouhodobě páchal násilí.

Vyděsí pak počty kalifornské justice v případu lid vs. Collins. Soud tam v roce 1968 poslal dva lidi loupež do vězení. O jejich vině rozhodlo to, že obžaloba nelogicky znásobila sílu nepřímých důkazů, které spolu vzájemně souvisely – například že měl podezřelý zároveň bradku i knírek a podezřelá zase blonďaté vlasy a culík, podobně jak vypověděli svědci. Porota u soudu první instance uvěřila, že možnost neviny páru byla minimální: jedna ku dvanácti milionům až jedna k miliardě. Podle lépe uvažujícího a počítajícího vrchního kalifornského soudu byla pravděpodobnost viny a neviny dvojice obžalovaných spíš padesát na padesát, takže se podezřelí dostali zpátky na svobodu.

Může za to pračlověk. Čekali jste něco lepšího?

Dokud se Mlodinow drží matematiky, bude vás bavit – hlavně pokud nemáte k číslům instinktivní odpor. Vysvětluje desítky zdánlivých pravděpodobnostních paradoxů a se šarmem matikáře, na kterého celá třída vzpomíná ještě po třicet let po maturitě, líčí cestu od starověké a středověké posedlosti božími znameními k vědeckému (ale i pavědeckému) přemýšlení o světě.

Kouzlo knihy slábne, když se autor pouští do vysvětlování, proč že jsme tak tupí. Jeho povrchní interpretace evoluční biologie trochu připomíná knihy jako Proč jsou muži z Marsu a ženy z Venuše. Vzory v nahodilých datech vidíme proto, že… „když hladovějící pračlověk spatřil neurčitou zelenou skvrnu na vzdálené skále, bylo by nákladnější nevšímat si ji v případě, že by ve skutečnosti šlo o macatou chutnou ještěrku, než se ke skvrně připlížit a nakonec chňapnout jen po chuchvalci trávy“.

Nejde jen o žvanec samotný. Bez iluze, že naše činnost má nějaký smysl a efekt, bychom nejen nemohli pořádně pracovat – ale vůbec žít: „V jedné studii vědci zbavili divoké krysy vší kontroly nad prostředím. Ty se brzo přestaly vůbec snažit přežít – a uhynuly.

Od krys a pralidí se tedy moc nelišíme. Proto snadno najdeme nějaký „logický vzor“ i v řetězci „ooooxxxxoooxxxoooo“, což je prostý výsledek série hodů mincí. Ten vzor se nám tam zjeví hlavně v případě, že místo panen a orlů dosadíme něco zdánlivě „osudovějšího“, jako je úspěch a neúspěch. Pomůže také, pokud nás v našich názorech – „úspěch je výsledkem dřiny, neúspěch zahálky“ – utvrzuje okolí. Ostatně účastníci jednoho pokusu se nechali obalamutit, že mají jakousi magickou moc předvídat i výsledky házení mincí…

Až tak velké objevy to ale nejsou, co?

Nezapomeňte, tím hlupákem jste vy (i já)

Mlodinow má blíž k pop-psychologii Miroslava Plzáka než k belzebubovi skeptického myšlení Nicolasovi Nassimu Talebovi.

Ten se ve svých knihách neposmívá „hloupým lidem“. Chechtá se čtenářům samotným. Nevypráví o účastnících pokusů, abyste se pak plácli smíchy do kolen: blbí Američani! Škodolibě si naopak utahuje z toho, jak se sami necháte smýkat psychickými klamy. Po přečtení poslední kapitoly jedné z jeho publikací budete plakat v koutě, ponížení a potupení – ale plni naděje, že si už dál nebudete tolik komplikovat život svou „chytrostí“.

Zdánlivé vzory v nahodilých datech Taleb připodobňuje ke vražednému zpěvu bájných sirén, a protože mozek nelze přeprogramovat, radí alespoň: zalijte si uši voskem.

Číst Taleba je jako ládovat se jehněčím vindaloo: bolí to, ale přesto jste lační po dalších soustech. Mlodinow podává ovesnou kaši. Je zdravá, ale ve třetině talíře i knihy vám dojde, že to bude až dokonce to samé, jen občas narazíte na rozinku.

Přesto však, hlavně pro spoustu poučných příběhů, neuškodí zařadit Opilcovu procházku do jídelníčku. Nejen v případě, že na toaletách v práci máte svoji „šťastnou mísu“.


Leonard Mlodinow: The Drunkard’s Walk: How Randomness Rules Our Lives. Vydalo nakladatelství Pantheon v roce 2008, 272 stran, 13,40 dolarů. V českém překladu Život je jen náhoda vyšla kniha v nakladatelství Slovart v roce 2009, 246 stran, 299 Kč.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK