Rychlé a pomalé myšlení. Nobelista napsal návod k použití hlavy

• Proč z celých Spojených států onemocní nejmenší procento lidí rakovinou ledvin ve venkovských okresech?
• Kolik kusů od každého zvířete si vzal Mojžíš do své archy?
• Proč fotka na obálce Sports Illustrated přináší sportovcům smůlu a mnoho z nich pokazí následující sezonu?

Psycholog Daniel Kahneman, jeden z mála neekonomicky vzdělaných držitelů Nobelovy ceny za ekonomii, se spolu se zvěčnělým kolegou Amosem Tverskym celý život zabýval psychologickými klamy. Nebo trochu bulvárněji: lidskou hloupostí. Od sumy jeho objevů, na podzim vydaného bestselleru: Thinking, Fast and Slow (Rychlé a pomalé myšlení), ale nečekejte nějakou sadistickou posmívárnu „hloupým lidem“. S kombinací učitelské škodolibosti a otcovské lásky vás Kahneman naláká k nádrži plné chyb v úsudcích – kniha popisuje přes třicet klamů – a až budete stát na břehu, postrčí vás, abyste se sami vymáchali.

Když za sebe superpočítač nechá pracovat relé

Můžete mít IQ 150, přesto nad knihou budete žasnout, jak snadno se necháte zavléct do pastí. Racionální, analytická složka lidské mysli totiž podle autora představuje jen jeden ze dvou okruhů mozku: „systém 2“. Zato „systém 1“ se podobá tomu, co Seth Godin označuje jako „ještěrčí mozek“. Je to primitivní, leč nepostradatelný nástroj pro sledování okolí, vnímání a třídění podnětů, okamžité rozpoznávání nebezpečí. Jen zlomek z nich pak předává „systému 2“ k důkladné analýze. Systém 1 nelze vypnout: „[P]okud vám někdo ukáže slovo napsané v jazyce, jemuž rozumíte, přečtete jej[…]“. Podobně vás automaticky zhnusí už jen pomyšlení na kýbl blitků. Druhý systém naopak vyžaduje vědomé úsilí a soustředění, metabolismus do něj musí doslova investovat cennou glukózu.

Aby si tedy mozek – kopáče i docenta – ušetřil práci, uchyluje se k heuristice. „Technicky vzato jde o jednoduchý proces pomáhající nalézt dostačující, byť často nedokonalé, odpovědi na složité otázky.“ Všimněte si, že slovo heuristika má stejný základ jako „heuréka“. Složitý dotaz „Jak velkou sumou byste přispěli na záchranu ohrožených druhů?“ tak systém 1 snadno „vyřeší“ tím, že si jej převede na: „Jak intenzivní emoce cítím, když pomyslím na umírající delfíny?“ A když se vás někdo zeptá, jak jste poslední dobou spokojení se životem, pravděpodobně mu namísto promyšlené shrnující odpovědi sdělíte jen to, jakou máte právě teď náladu.

Chcete na něco upozornit? Vytiskněte to malým šedým písmem

Některé klamy popsané Kahnemanem a Tverskym už nejspíš znáte. Slavná je Linda, imaginární levicově smýšlející mladá žena. Té v různých podobách experimentu přisuzuje až dvakrát více lidí charakteristiku „Linda pracuje na přepážce v bance a je aktivní ve feministickém hnutí“ než „Linda pracuje na přepážce v bance“ – přestože specifická první možnost logicky nemůže být pravděpodobnější než obecnější druhá. Když na to Kahneman své studenty upozornil, jeden z nich se prý z posluchárny obořil: „Chtěl jste přece znát náš názor!“

Nejprve teď srovnáme účty a klamy z úvodu článku. Tipli byste, že k rakovině ledvin přispívá „nezdravý životní styl“, kterému lze na venkově uniknout? Proč ale potom zaznamenávají některé zapadlé zemědělské části Ameriky rekordně vysoký výskyt této nemoci? „Klíčová není samotná skutečnost, že jde o venkovské […] okresy. Podstatné je, že mají málo obyvatel. Z téhle lekce se nenaučíme nic o epidemiologii, zato něco o složitém vztahu, jaký má naše mysl ke statistice.“ (…) „[E]xtrémní výsledky, a to směrem nahoru i dolů, snáze najdete v menších než větších vzorcích.“ Takto Kahneman vysvětluje i to, proč v žebříčcích srovnávacích testů najdete nahoře i dole tolik malých škol. (Taky už vám v hlavě běží reportáž o pidiústavu, kde mají k žákům osobní přístup, a díky tomu slaví úspěchy?)

Zmíněný Mojžíš na palubu nenaložil ani myšku, protože tvorstvo před potopou zachránil Noe. „Myšlenka zvířat nastupujících do archy vytváří biblický kontext, ve kterém není Mojžíš něčím nenormálním. Ne že byste ho zrovna čekali, ale jeho jméno vás nezaskočí.“ Podobně si v jednom princetonském experimentu dvakrát více studentů všimlo v zadání testu chytáku napsaného malým šedým písmem (systém 1 křičí: POZOR!), než kolik jich zaznamenalo háčky nijak nevystupující ze zadání (systém 1 šeptá: všechno v cajku).

Velký prostor Kahneman věnuje „regresi k průměru“. Tenhle jev vysvětluje, proč se skokani na lyžích úspěšní v prvním kole často zhoršují v tom druhém a naopak. Nebo proč se piloti seřvaní velitelem po špatném výkonu ve zkušebním letu napříště zlepší, a pochvaly zase nepomáhají tak okatě, jak by velení doufalo. Po odchylkách od průměru se totiž série náhodných jevů nejspíš průměru opět přiblíží, případně jej přetne na druhou stranu. „[S]portovec, který se dostane na obálku Sports Illustrated, si musel v předcházející sezóně vést mimořádně dobře, pravděpodobně s pomocí štěstí. A to je přelétavé.“ Jak říkají zkarikovaní moderátoři sportovního studia v geniálním komiksu XKCD: „Z generátoru náhodných čísel vypadla další číselná řada.“ – „Pojďme si na jejím základě vymýšlet příběhy!“

„Jen 0,1 %“ nerovná se „jeden v každé tisícovce“

Jak jinak nás ještě systém 1 tahá do úzkých? I když by stačilo na moment zapojit systém 2 a spočítat si, že na tom není pranic racionálního, máme rádi…:

…ukotvení. Cifry, které nám poskytnou nějaký rámec. Když jeden iowský supermarket nad regál se zlevněnými polévkami Campbell vyvěsil informaci o limitu dvanácti plechovek na zákazníka, ti si jich začali v průměru kupovat sedm namísto dřívějších tří a půl. „Pokud se vás někdo zeptá, jestli se [Mahátma] Gándhí dožil více než 114 let, přisoudíte mu mnohem vyšší odhadovaný věk dožití, než kdyby se v ukotvující otázce mluvilo o 35 letech.“

…snadno pochopitelné metriky. „Dobrý obhájce, který chce vyvolat pochybnosti o důkazním vzorku DNA, neřekne porotě, že je pravděpodobnost chyby 0,1 procenta. Mnohem spíš vyvolá pochyby formulací, že se nesprávná identifikace přihodí v jednom z tisíce případů. Porotci pak totiž snáze uvěří tomu, že před nimi sedícího obviněného můžou potrestat na základě nespolehlivého důkazu. Žalobci bude naopak pochopitelně vyhovovat abstraktnější rámec, který porotě ucpe hlavy desetinnými čárkami.“

…víru v to, že se nás samotných statistiky netýkají. Jinak by jen stěží někdo vdával a ženil. Natož podruhé.

Stejně tak analytické myšlení pramálo promlouvá do toho, co rádi nemáme:

…ztráty. Hodíme si mincí: když vyhrajete, dám vám 150 korun, když prohrajete, dostanu od vás stovku. Jdete do toho? A i kdyby ano – nic ve vás při tom nehlodá? Pokud by ve svých nejlepších sezonách golfista Tiger Woods trefoval na greenu jamky v situacích, kdy se mohl dostat míček pod par tak přesně, jako když se vyhýbal ztrátě a chtěl trefit aspoň par, vydělal by si podle knihy o milion dolarů ročně víc. (Není ovšem green jako green. Navíc lze tipovat, že s jednou ranou navíc měl v druhém případě Woods míček obvykle blíže k jamce – přesnou metodiku Kahneman nezmiňuje.)

…málo pravděpodobné, zato však vizuálně stimulující hrozby. Terorismus. Pedofilové. Dopad meteoritu. Kahneman sám při návštěvě Izraele v „sezóně“ pumových útoků na autobusy trpěl při stání v koloně vedle vozů hromadné dopravy – ačkoliv si samozřejmě dokázal spočítat, že mu jeho dny téměř jistě nesečte atentátník, spíš některá z civilizačních nemocí.

…vědomí, že nejsme všemocnými tvůrci svého osudu – a že jsme omylní. Co hůř, pletou se i lidé, kterým platíme za neomylnost. Psycholog Philip E. Tetlock v osmdesátých letech zkoumal přesnost předpovědí expertů na mezinárodní situaci. Výsledek? Horší než náhodné tipy.

Klam č. 24: optimismus. Klam č. 27: strach ze ztrát

Nejspíš vás zajímá, jak vrozenou hloupost překonat. Prvním krokem je naučit se rozeznávat, kdy skutečně soustředěně přemýšlíme a kdy necháváme na složité otázky odpovídat primitivní ještěrčí mozek pracující na osách libost-nelibost, bezpečí-nebezpečí. „Neexistuje jednoduchý způsob, jak by mohl Systém 2 rozlišit mezi analytickou a heuristickou reakcí. Jeho jediným východiskem je zpomalit a přijít s vlastní odpovědí, do čehož se mu ale mnohdy kvůli jeho vlastní lenosti nechce.“

Další rady jsou konkrétnější. Například při nabírání zaměstnanců je podle autora dobré dopředu si stanovit jasná měřítka, k těm při pohovorech doplnit číselná hodnocení, a nakonec dát přednost jejich součtu – nikoliv intuici. I jednoduché vzorce mohou mít podobně přesvědčivé, ne-li přesvědčivější výsledky než složité analytické formule. Úspěšnost vztahu lze vyjádřit jako počet šťastných momentů minus pětinásobek počtu nešťastných; jste-li pod nulou, máte problém. Není těžké se dovtípit, že jsou Kahnemanovi sympatické kontrolní procesy ve velkých institucích.

Určitě neuškodí, když se na sebe, své šance a svá rizika při jakémkoliv rozhodování podíváme svěžíma očima nebo řečí čísel – jako bychom posuzovali vyhlídky někoho jiného. Autor ale, zdá se, miluje statistiku až příliš. K tomu být „člověkem, jak se patří“ přece náleží i neopodstatněná víra v dobré konce nebo schopnost obrátit téměř prohrané bitvy.

Navíc ani statistika samotná není zjevenou pravdou, potřebuje interpretaci. Pro jednu část lidí znamená početnější zastoupení černochů v amerických věznicích, že je rozumné držet si v jejich blízkosti peněženku – pro druhou, že soudy neměří všem stejně. Statistika není spolu s ostatními vědami schopná bezrozporně vysvětlit svět do posledních detailů. Spíš nám umožňuje přemýšlet nad ním tak, abychom při tom místo dogmat pracovali s jasně formulovanými, ověřitelnými tezemi. Rozhodovat se bez emocí ale nejde. Autor knihy sice netvrdí výslovný opak, byl bych ale rád, kdyby těmhle paradoxům věnoval více pozornosti.

Na pěti stovkách stran se Kahneman dopustil i několika nenápadných nekonzistencí. Mezi psychickými klamy například zmiňuje jak přehnaný optimismus, tak strach ze ztrát. Zajímalo by mě, proč má někdy navrch jeden jev a jindy druhý – proč lidé zastavují kvůli riskantním podnikům své domy a přitom se bojí výhodných sázek. Nedozvěděl jsem se to.

Nezbavujme se lidské svobody. Smiřme se ale s tím, že za ni budeme platit cenu

Drobným rozporům navzdory si přeji co nejrychlejší vydání Rychlého a pomalého myšlení v češtině. Kahneman ve srovnání s Talebem a Mlodinowem – prvního populárního autora Kahneman často cituje, druhý zas často cituje Kahnemana – podává téma psychických klamů mnohem čtivěji a srozumitelněji. Přitom ze svých objevů odmítá vyvádět primitivní politické závěry:

„Často se zděsím, když někdo mou a Amosovu práci bere jako potvrzení toho, že se lidé rozhodují iracionálně. Ve skutečnosti jsme jen ukázali, že model racionálního agenta nepopisuje lidi zrovna nejlépe.“ (…) „Pro behaviorální ekonomy je svět složitější než pro přesvědčené zastánce lidské racionality. Žádný behaviorální ekonom nebude podporovat státní zřízení nutící své občany jíst vyváženou stravu a sledovat jen ty televizní programy, které jsou dobré pro duši. Na druhou stranu se podle nich za svobodu platí jistá cena. Tu nesou lidé, kteří udělali špatné volby, i společnost, která se cítí zavázána jim pomoci. Rozhodnutí, zda lidi chránit, či nechránit před jejich vlastními omyly tedy behaviorální ekonomové vnímají jako dilema. Zástupci Chicagské školy to naopak jako problém neberou, protože racionální bytosti nedělají chyby. Podle zástupců tohoto přístupu se za svobodu nic neplatí.“

Na Kahnemanovu knihu by si měl každý člověk vyhradit víkend plný pomalého, soustředěného přemýšlení nejpozději v prvním ročníku vysoké školy. Ještě lépe už na střední. Bludný les lidské mysli konečně získal turistickou mapu – byla by tedy škoda v něm po zbytek života putovat v kruhu.

Kniha vyjde během roku 2012 v češtině. Publikaci připravuje nakladatelství Melvil.

Daniel Kahneman: Thinking, Fast and Slow. Vydalo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux v říjnu 2011. 512 stran, 15 dolarů.