Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Finanční krize aneb tentokrát je všechno jinak

V souvislosti s poslední krizí se mluví o tom, jak je bezprecedentní, odlišná od všech dosavadních. Kniha Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa říká: Nikoli, všechno tu už opravdu bylo.

Během poslední finanční krize s epicentrem v USA a Evropě jsme se mohli z médií dozvědět, že se světová ekonomika dostala do „temných a nezmapovaných vod“. Od podzimu 2008 komentáře získávaly katastrofický nádech. V průběhu každé finanční krize se objevují názory, že tentokrát je všechno jinak. Jinými slovy, že nová krize je odlišná od všech předchozích. Přední světoví ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff tyto názory ve své knize Tentokrát je to jinak s podtitulem Osm století finanční pošetilosti přesvědčivě vyvrátili.

Stále se opakující vzorec chování

Hlavním poselstvím knihy je krátká věta: Už jsme to zažili. Finanční krize nejsou nic nového. Opakují se od doby, kdy se rozvinuly peníze a finanční trhy, které jsou přirozeně nestabilní. Autoři ve svém díle poskytli kvantitativní historii finančních krizí, přičemž jejich analýza pokrývá 66 zemí v časovém období posledních osmi století. Stále se přitom opakuje jedno schéma. Státy, banky, firmy a jednotlivci se v dobrých dobách příliš zadlužují, aniž si uvědomují rizika, která se stanou realitou, když přijde nevyhnutelná hospodářská recese. Jednoduše řečeno, charakter lidí zůstává stejný. Každý „úvěrový mejdan“ může nafouknout ceny akcií a nemovitostí dalece nad jejich dlouhodobě udržitelné úrovně. Vývoj po hluboké finanční krizi potom bývá charakteristický pomalým a nestálým zotavením s déletrvající vysokou nezaměstnaností.

Poslední finanční krize s počátkem v roce 2007, kterou autoři nazývají Druhou velkou kontrakcí, je pouze nejnovější manifestací historického vzoru. Ekonomická historie států je jeden dlouhý, zdánlivě nekonečný proces, v němž se střídají období boomu, která jsou charakteristická rostoucím zadlužením, s obdobími krachů a následného zotavování. Platí přitom, že pouze malý počet zemí se dokázal vyhnout opakujícím se bankrotům, přesněji řečeno defaultům na zahraniční dluh. Uveďme USA, Austrálii, Nový Zéland, Kanadu, Dánsko a Thajsko. Podle autorů je nedávné klidné období 2003 až 2008, v němž byly vlády obecně po celém světě schopny dostát svým dluhovým závazkům, daleko od normy.

USA: argument „this time is different“ v praxi

Argument „všechno je jinak“ se ale neobjevuje pouze během finanční krize, ale i v období hospodářského boomu. Vynořují se názory, které ospravedlňují dosavadní vývoj a nechtějí si připustit blížící se kolaps. Je nám vysvětlováno, že boom neskončí krachem, protože jsme chytřejší, děláme věci lépe a poučili jsme se z minulých chyb. Nepoučili.

Před rokem 2007 vykazovala americká ekonomika známky blížící se krize. Hlavními indikátory byly prohlubující se deficit běžného účtu a deficit obchodní bilance, výrazný nárůst cen nemovitostí během krátké doby, zvyšující se zadlužení domácností a zpomalující výroba. Poměr dluhu domácností k HDP byl do roku 1993 stabilní na 80 procentech, ale rokem 2003 přesáhl 120 procent, a v polovině roku 2006 dokonce 130 procent hrubého domácího produktu. Ještě víc alarmující byl vývoj na nemovitostním trhu. V období 1996 až 2006 se ceny nemovitostí zvýšily v reálném vyjádření o závratných 92 procent. Pro srovnání, kumulativní růst v období 1890 až 1996 činil pouhých 27 procent!

Přes výš uvedený vývoj byla finanční krize v USA, soudě dle názorů akademiků, politiků, regulátorů a investorů, bleskem z čistého nebe. Před vypuknutím krize se objevovaly různé argumenty, které měly zdůvodnit strmě rostoucí ceny nemovitostí a stále se zvyšující zadlužení. Šéf americké centrální banky Alan Greenspan zastával názor, že prohlubující se deficit běžného účtu je z velké části pouze výsledkem toho, jak se rychle rostoucí rozvíjející se ekonomiky snažily kumulovat rezervy, jež směřovaly do bezpečných amerických vládních dluhopisů. Americký ministr financí Paul O’Neill zašel ještě dál, když prohlásil, že běžný účet platební bilance je „bezvýznamný koncept“. Často se zdůrazňovaly silné stránky Spojených států, jako je spolehlivý systém finanční regulace, nejinovativnější finanční systém na světě, silný politický systém a největší a nejlikvidnější kapitálový trh na světě. Jinak řečeno, vývoj byl zdůvodňován argumentem založeným na výjimečnosti americké ekonomiky.

Občas se uvádí, že pouze hrstka ekonomů varovala před rizikem blížící se krize. Pozornému čtenáři ovšem neunikne, že takových ekonomů nebylo zrovna málo, pouze je nikdo nebral vážně. Brad Setser, Nouriel Roubini a Paul Krugman poukazovali na indikátory blížící se krize, zejména prohlubující se deficit běžného účtu. Maurice Obstfeld a Kenneth Rogoff varovali před nepříznivým vývojem dlouho před krizí. Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Raghuram Rajan v roce 2005 přednesl projev před shromážděnými centrálními bankéři, v němž uvedl, že nové finanční nástroje zvyšují, nikoliv snižují riziko. Před bublinou na americkém nemovitostním trhu potom se značným předstihem varoval Robert Shiller, profesor ekonomie a financí na Yale University.

Kniha nabídne mnohem víc

Nemáte rádi Řeky, protože falšovali statistická data a zakrývali problémy? Nenechte se mýlit, autoři vám vysvětlí, že vlády obecně půjdou do krajnosti, aby zakryly pravý stav svých účetních knih, jestliže půjde vývoj špatným směrem. Stejně tak se chovaly banky během poslední finanční krize. Pozastavme se ještě u Řecka. Věděli jste, že Řecko bylo v období přibližně od roku 1800 až do druhé světové války (a ještě několik let po ní) prakticky v nepřetržitém bankrotu? Ano, takový bankrotářský stát je dnes členem eurozóny. Nebo považujete Čínu za příklad státu, který posledních třicet let neochvějně roste a nezná krizi? V rozsáhlé tabulkové části na konci publikace zjistíte, že si Čína prošla v letech 1997 až 1999 vážnou bankovní krizí, kdy podíl nesplácených úvěrů v bankovním sektoru dosahoval podle odhadů 50 procent.

Co říci závěrem? Knihu lze vřele doporučit. Čtenář získá velmi dobrý přehled o finanční historii států a zároveň bude mít mnohem lepší představu, co nás pravděpodobně čeká v dalších letech. A až vám někdo bude tvrdit, že tentokrát je všechno jinak, pochvalte jeho moudrost – a myslete si své.


Carmen M. Reinhart, Kenneth Rogoff: This Time Is Different: Eight Centuries of Financial Folly. Princeton University Press, 2009.

Martin Tománek

Martin Tománek

Vystudoval politologii na Univerzitě v Hradci Králové, kde také vedl kurz mezinárodní politické ekonomie. Sestavuje investiční portfolia bohatým lidem a dělá portfolio manager v Partners investiční společnosti. Píše nejen... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ing. Miroslav Tománek | 31. 3. 2012 10:12

Moc dobrý článek psaný s nadhledem a rozumnou argumentací, nelze nic víc, nežli poděkovat autorovi. Je nutné jenom dodat, že finanční krize z let 2007-2008 byla v zásadě jen a jen krátká epizoda. Jak napsal jeden náš uznávaný ekonom, "jednalo se o drahou lekci, ze které je třeba vzít si poučení, jak se finanční systém, soukromý i veřejný, nemá řídit a regulovat". Krize byly, jsou a budou. A určitě podstatně většího rozsahu. Dnešní celosvětový trend tomu všemu nahrává. Je neoddiskutovanou skutečností, že během následujících několika desítek let mnohé státy čeká několik zásadních problémů, které mají přímo globální charakter - vyčerpání přírodních zdrojů (zejména ropy), demografický posuv a krach předluženého sociálního státu, který hrozí mnohým vyspělým zemím. Rád bych se mýlil, ale bude tomu tak. Je to přesně jak s globálním oteplováním naší krásné planety - probíhá, ale "nechceme ji vidět"-ale proč zavíráme před mnohými skutečnostmi oči, je neznámé! Opět jsou za tím peníze?...

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK