Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Diktátor hlavu spíš pohladí, než setne

Sacha Baron Cohen, který s gustem rozdával smrtelné urážky, natočil krotkou romantickou komedii.

Britský komik Sacha Baron Cohen řádí už ve čtvrté extravagantní filmové inkarnaci za posledních deset let. Nejdřív provokoval jako blbý rapper Ali G. Pak demontoval mýtus americké tolerance coby kazašský reportér Borat. Posledně si tropil laciné šprýmy z povrchního světa šoubyznysu v přestrojení za rakouskou gay celebritu Brüna.

Po dvou fiktivních dokumentech teď – znovu v režii Larryho Charlese – září jako Diktátor z pouštní zemičky Wadiya, který se po protivládním spiknutí ocitá bez kalhot, peněz, plnovousu i spojenců v ulicích New Yorku. A zatímco diktátor Aladeen najde přátele, lásku i cestu zpět k moci, jeho stvořitelé v ulicích kolem hlavního sídla OSN bloudí doteď.

Že to není korektní, neznamená, že to je nekorektní

Pochvalné recenze – a těch je optická většina – se hemží nálepkami jako „politicky nekorektní satira“. Autoři to ale psali nejspíš ze setrvačnosti. Zkuste si totiž odmyslet, že je v hlavní roli ten samý rošťák, co v převlečení za Borata před lety rozohnil tribunu plnou Amíků kletbou Nechť G. W. Bush vypije krev iráckých mužů, žen a dětí!

Cohen coby Aladdin už nikoho neprovokuje ani neurazí – přinejmenším ne ničím novým, šokujícím, ryze nekorektním. Občas osloví černocha „Subsahařane“ nebo dívku s krátkými vlasy „lesbický hobite“. Popřípadě po improvizovaném porodu na podlaze obchodu oznámí matce: „Špatná zpráva – je to holka. Kam se tady dávají odpadky?“ Protože jde ale o přiznaně hraný film a všechny tyhle fóry už jste od Cohena slyšeli mockrát, tentokrát se nebudete pnout v sedadle, odvracet zrak pocitem trapnosti za účastníky scén ani v duchu úpět „Prokrista, zastavte ho někdo.“ Zatímco v pseudodokumentech Cohenovy urážky vzbuzovaly očekávání, jak že dotčení zareagují, zda ztratí masky slušných lidí, nebo ne, po hercích neskrytých pod rouškou reality show kloužou jak slanina po teflonové pánvi.

Korektní sice Diktátor není. Ale nekorektní také ne.

Proč se smát sami sobě, když se můžeme smát feministkám?

Pokud jde o nálepku „satira“, Cohen tentokrát dopadá asi jako Husajn v Kuvajtu. Ten žánr má dvojdílné poznávací znamení: prostřednictvím humoru upozorňuje na společenské neřády. Tady ale haprují obě části.

S humorem je to v Diktátorovi všelijaké. Radomír D. Kokeš ve své recenzi píše, že se v tomhle filmu Cohen přibližuje poetice bratří Marxů, horečnatě nápaditých komiků černobílé éry. V nejlepších scénách je to možná pravda. Jenomže čarostřelce z vás neudělá pár šťastných ran neboli povedených gagů – ale to, že se někam k terči trefíte pokaždé nebo skoro pokaždé. A když se netrefíte, vystřihnete to. „Nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš.“

Bratrům Marxům se dařilo držet stabilní vysokou úroveň. Kokešem zmiňovaný Woody Allen není o moc pozadu. Diktátor ale připomíná spíš český Kameňák: z desítek převážně konverzačních fórků v obou filmech vystoupilo několik, u kterých jsem nevydržel nevyprsknout. Při takové kadenci gagů to ale není nic k obdivování. Cohenovi a Charlesovi jde ke cti alespoň to, že vyloženě stupidních momentů, nevtipných ani jako „nevtipy“, divákovi dopřejí o dost méně než Troška, o zvládnutí základních filmařských řemesel nemluvě.

Kritiky americké společnosti a politiky se ve filmu nedočkáte, s výjimkou Aladeenova závěrečného monologu. Ba naopak. V Boratovi Cohen dráždil publikum tím, že mu ukazoval „skrytou ohavnost“: maloměšťáckou xenofobii schovanou pod řečmi o toleranci a rovných příležitostech. V Diktárovovi ale způsobil publiku brněnského multiplexu nejslyšitelnější odpor tím, že – jako – pil vlastní moč a olizoval – už opravdové – chlupaté podpaží Anny Faris. Satirický tvůrčí postup „vysmějeme se cizím kulturám a lidem s odlišným životním stylem, a skrze to si ukážeme, jaká jsme sami hovada“ přišel o podstatnou druhou půlku.

Cohen zapomněl na to, co se naučil od Monty Pythonů a Chaplina

Ale tak jako Husajn alespoň zapálil kuvajtská ropná pole, Cohen dal v Diktátorovi vzpomenout na své slavnější momenty. Satira funguje nejlépe ve chvíli, kdy používá jazyk toho, čemu se směje. Monty Pythoni si dokázali ve svém Létajícím cirkuse skvěle hrát s audiovizuální řečí BBC („přerušujeme toto vysílání mimořádným vstupem, abychom… vás maximálně popudili“) a v Životu Briana s evangelickým vyprávěním. Česká soda se takhle vysmívala raně kapitalistické české společnosti hltající reklamy a Charlie Chaplin ve svém vlastním Diktátorovi zabil Adolfa Hitlera tím, že s jeho typickou zuřivou dikcí a mimikou pronesl pacifistický projev. Cohen sám tenhle postup zvládl nejlépe v Boratovi, kterého nechal mluvit jazykem vlastenecky angažovaných novinářů z těch národů, kterým chybí jakékoliv normální důvody k sebevědomí: píseň oslavující Kazachstán coby „největšího světového exportéra draslíku“ mi bolestivě připomněla hodiny vlastivědy.

V Diktátorovi na diváka číhají tři podzemní výbuchy humoru, úlevně rozmetávající udusanou vrstvu všedního i mediálního jazyka. První přichází hned na začátku, kdy diktátor ve wadiyjské řeči samolibě nahrazuje stovky slov svým jménem, a to včetně některých antonym, díky čemuž dochází k nedorozuměním nejen u lékaře: „Chcete slyšet nejdřív Aladeen zprávu, nebo raději Aladeen zprávu?“

Druhý gag je vlastně sérií vtipů utahujících si z televizních komentátorů, kteří jsou schopni vyplodit jakoukoliv pitomost, jen aby to vypadalo, že rozumí tomu, co se děje. Třetí přichází před koncem, kdy Cohen odkazuje přímo na Chaplina odkazujícího na Hitlera, a ve svém plamenném televizním projevu vysvětluje Američanům výhody totalitního zřízení oproti demokracii. Mezi ty patří například možnost koncentrovat bohatství do rukou jediného procenta občanů či začít válku kvůli vymyšleným důvodům…

Jinak ale na necelou hodinu a půl zbývá jen několik docela chytrých bonmotů o práci černochů a bohatství Číňanů nebo o milenkách italského ministerského předsedy. A samozřejmě spousta slovních hříček, které jsou ale všechny trochu na jedno Aladeen. Škoda. Byla radost sledovat, jak Cohen coby Borat prořezával malovanou oponu „dobrého vychování“ a ukazoval, že za ní chrochtají prasata, v Kazachstánu jako v Americe. O tu kudlu někde v Hollywoodu přišel a tentokrát se vzmohl jen na frašku, která si sice pořád hraje na jedovatou satiru, jenže svou krotkostí, bezzubostí a zamaskovanou korektností připomíná československé normalizační komedie. U Diktátora se dá dobře bavit, ale ač se Cohen nestydí plesknout odhaleným rozkrokem o okno v jednom velkém chlupatém detailu, na opravdový punk mu koule chybí.


Diktátor (USA, 2012). Režie: Larry Charles. Scénář: Sacha Baron Cohen, Alec Berg, David Mandel Jeff Schaffer. 83 minut, v běžné distribuci.


Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK