Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co nám přivezl opilý držitel jízdního kola

| 14. 6. 2012 | Vstoupit do diskuze

Ray Bradbury vytrhl protestantské morálce z ruky rákosku – a dal jí do ní komiks. Dvě generace jeho čtenářů už nežene k úspěchu odříkání, ale vášeň.

Co nám přivezl opilý držitel jízdního kola

Venuše zrovna přecházela přes Slunce a poslední číslo New Yorkeru obsahovalo jeho krátkou esej Vezměte mě domů, když minulé úterý zemřel spisovatel Ray Bradbury. Fantastu zvěčnělého za těchto prďáckých okolností ve věku jedenadevadesáti let teď na Finmagu nebudu připomínat kvůli jeho románům a povídkám – ačkoliv na čtyřech, pěti stránkách mě dokázal vystrašit tak hrozně, jak už se to na tak malé ploše daří jenom ekonomům.

Washington Post přispěchal se seznamem deseti vynálezů, které Bradbury ve svých příbězích předpověděl – od handsfree přes samořídící auta až po bankomaty. Bylo by ale úzkoprsé Bradburyho označit za proroka deseti bazmeků. V jeho díle – hlavně v i česky vydané sbírce esejů Zen a umění psát, z nichž nejstarší je z roku 1961 – můžeme najít zárodky myšlení právě těch, kteří nás teď novými vynálezy zásobují. Bradbury před půl stoletím sel to, co nyní dozrává v hlavách generace podnikatelů-geeků, „designérů životního stylu“ a „makerů“, jak se módně říká kutilům montujících ve svých kůlnách šílenosti.

Protestantská morálka pro 21. století, s komiksem místo rákosky

Bradburyho esejemi a veřejnými vystoupeními prochází jednoduchý motiv: pokud chcete žít smysluplný život, nesmíte se nechat připravit o své vášně.

„Mnozí mladí lidé si už ve věku čtrnácti let nebo patnácti let nechali vzít své lásky, své pradávné a intuitivní záliby, jednu po druhé, a když dosáhnou dospělosti, nezbude jim už žádná radost, žádné zaujetí, žádné potěšení, chuť či vůně. […] Když o páté v chladném letním ránu přijede cirkus a ozve se ochraptělá hudba flašinetu, nevstanou a nerozběhnou se, ale obrátí se ve spánku a život projede kolem. Já jsem vstal a běžel jsem,“ napsal v roce 1980 v Opilém držiteli jízdního kola.

„Jakákoliv zkušenost, která vás nějak zasáhne, je dobrá,“ řekl o osm let později v rozhovoru pro National Public Radio.

Bradbury tak mimoděk vystihl proměnu, kterou Amerika už tehdy procházela, zřetelně je ale vidět až dnes, při pohledu nazpátek. Spisovatel, který se narodil do bílého anglosaského protestantského prostředí státu Illinois, trpěl zamlada pod klasickým jhem: musíš se zbavit všech dětinských zálib, aby se z tebe stal muž a platný člen společnosti. Přestaň si pořád číst komiksy, ať se ti starší kluci přestanou smát. Pak začneš chodit každé ráno do práce, kde budeš hnít až do smrti, protože velkých věcí dosáhneš, teprve když se naučíš odříkání a smíříš se s nudou jako daní za blahobyt. To je protestantská morálka, základ kapitalismu. A koukej dojíst tu večeři!

Dávno před Timem Čtyřhodinovým Ferrissem napadlo Bradburyho na tenhle mozkovýplach zareagovat kacířským: „A to jako říká kdo?“ Co hůř, radil ostatním, ať se ptají taky. Ať už to dělal přímo ve svých motivačních esejích, nebo mezi řádky ve fantaskních povídkách.

Není to sice čistě Bradburyho zásluha, ale: zkuste si vybavit pět lidí, které považujete za úspěšné. A co nejrychleji si odpovězte na to, jestli si někdy nechali vzít své lásky. Mých pět si je do posledního uhlídalo – a tipuju, že na tom bude podobně i těch pět vašich. A vsadil bych si i na to, že o generaci nebo dvě nazpátek by to mohlo být docela naopak.

Dřív kapitalismus táhlo odříkání. Teď vášeň. Vlastně se to už i poněkud zvrhlo. „Musíš konat svou povinnost – a musíš se u toho bavit. Takhle funguje totalitární demokracie: nestačí, aby lidé následovali vůdce, musí ho i milovat,“ posmívá se Slavoj Žižek ve své eseji You May.

I když by se vám to teď mohlo zdát, Bradbury nebyl zvěstovatelem povrchního světa velkých dětí, hédonistických hračičků. „Život si žádá odměnu, protože nás poctil oživením,“ říká v úvodní, nedatované eseji Zenu a umění psát. „Jsem, co dělám, proto tady jsem,“ připomíná dříčskou protestantskou morálku. Té jen vytrhl z ruky rákosku – a dal jí do ní komiks.

Děkujte Bradburymu a Žižka neposlouchejte

Bradburyho desítky let staré eseje o spisovatelském řemesle jsou teď platné pro tolik dalších profesí: pro programátory a designéry oplodňující svými myšlenkami notebooky v kavárnách v centru, i pro manažery a stážisty ve skleněných kostkách na předměstí.

„Uháněj – klidně stůj,“ radil Bradbury ve stejnojmenné eseji. Nepříjemné pomyšlení na práci rozbil do povelů „uvolni se – nepřemýšlej“. V Zenu a umění psát tak o desetiletí předběhl Davida Allena a Mít vše hotovo i Mihalye Csikszentmihalyiho a jeho Flow, dva základní pilíře všeho, co dnes víme o – mezi tím zbožštěné – osobní produktivitě.

Vždycky miloval veřejné knihovny a protestoval proti jejich rušení. Sítě stovek „duševních pracovníků“ z různých oborů, které v posledních letech raší kolem pražské technické knihovny i brněnského KISKu, i postupná proměna některých amerických knihoven na dílny s 3D tiskárnami a dalšími hračkami ukazují, že by tahle místa inspirovala lidi ke skvělým věcem i ve chvíli, kdy by je knihy přestaly zajímat.

Právě zmizení knih se Bradbury bál snad nejvíc – stačí připomenout jeho zřejmě nejslavnější román 451 stupňů Fahrenheita, ve kterém „vítězí povrchní kultura masových médií nad přemýšlivou společností uznávající hodnotu knih“. Jeho největší obava byla ale zároveň jeho největším omylem.

Úspěchy, kterých se v posledních letech dočkal Harry Potter a románové série Hunger Games a Písně ledu a ohně, dokládá, že lidi dál rádi krmí svoji fantazii romány. Hodnotu samotného Bradburyho díla ocenila před dvěma lety umělkyně Rachel Bloomová svým slavným pikantním videem – v něm dělala starému pánovi milostné návrhy, protože „političtí autoři“ jsou pořád ještě pro – některé – holky rajc.

Čte se tedy pořád – a samotný Bradbury je na Amazonu momentálně druhým nejčtenějším fantastou, hned po Georgi R. R. Martinovi, který píše zmíněnou ságu Píseň ledu a ohně. K dobrodružnému hledání „Múzy“ tak zve další, už třetí generaci. Až vám dospívající syn odjede na hackaton programovat 48 hodin v kuse – viňte Bradburyho. Až vaše dcera založí crowfundovanou módní značku – viňte Bradburyho. A až vás jednou z letargie rákoskou vymodelované kariéry probere ochraptělá hudba flašinetu nějakého pomyslného cirkusu jedoucího kolem, rozběhněte se za ní – a děkujte Bradburymu.


Ray Bradbury: Zen a umění psát. Vydalo nakladatelství Pragma v roce 1998. Překlad: Alena Kottová.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro...

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK